Trivium - místo, kde tři cesty se stýkají, trojcestí, veřejná ulice
(in Slovník latinsko-český, sestavil Xaver B. Pelikán)
Trivium - doslova „trojcestí“, ve středověkých školách pojmenování pro gramatiku, rétoriku a logiku jako nižší stupeň sedmera svobodných umění; později (v 18. století) též označení pro čtení, psaní a počítání na elementárních školách
(in Malý encyklopedický slovník, Academia)
Triviální - všední, otřepaný, sprostý, k základní škole se vztahující
(podle Slovník cizích slov, prof. Vilém Pech)
Trivium - internetový časopis, který je pro některé čtenáře místem, kde se cesty stýkají a má charakter veřejného prostoru, pro jiné snaha ukázat základy myšlení a schopnosti formulovat, a je tu také otevřena možnost výkladu pro ty, kteří budou chápat tento časopis jako cosi nízkého.
Integrální katolíci tvrdí, že neurčitost je významná právě ve svém vlastním obsahu, ale má hodnotový (a i jinak historicky daný) rámec; svoboda je svobodou k něčemu. Postmoderní manipulátoři naopak prakticky přeměňují tuto pozitivní (určitou) neurčitost na amorfní prostředí, které může kdykoli proměňovat významy, neskýtá oporu pro pojmenování atd. – a naopak, je základem pro pohodlnou „svobodu od všeho“, která je vlastně „vydaností čemukoli“.
Mnozí (vlastně skoro všichni) konzervativní katolíci si vůbec neuvědomují, že „reálně“ ohrožují ty, kdo s nimi nesdílí jejich jistoty. Žádná vnější manipulace a záměrné rozviřování nejrůznějších proticírkevních kauz by nezpůsobilo tak velkou propast mezi katolíky a zbytkem světa, kdyby si katolíci (alespoň někteří) uvědomili, že sice mají „svoji jistotu víry“, ale ještě se musí naučit jednat s těmi, kdo ji nemají.
Každý člověk by měl mít jakýsi úběžník jednání, bez ohledu na to, jestli je křesťan nebo je evropsky „bez vyznání“. Pokud bych měl vymezit co nejjednodušeji to, na čem bychom se měli shodnout (co by tedy mělo být „univerzální“), pak jde o dva požadavky: nebýt hajzl a nebýt přizdisráč.
To první se nabízí takřka samo, to druhé ne – a ukazuje se, jak velký problém je, když na to zapomínáme.
Duka není žádný bojovník, ale dovolil si promluvit o tom, že se současná evropská doktrína stále otevřeněji vymezuje proti křesťanům: kdo to nevidí, je slepec, ale kdo o tom promluví, koleduje si o… demonstraci před okny. Nejhorší je na tom, že polovina z těch, kdo se v této věci angažuje, jsou jen „hodní a hloupí“ – protože neví, čemu slouží, protože mají „opravdu“ rádi Halíka a nemají rádi Klause. Ale to je neomlouvá.
Celé úsilí Benedikta XVI. se dá interpretovat v tomto smyslu: jestli má II. vatikánský koncil nějaký jednoduše „ukázatelný“ smysl, tak nikoli v tom, že by po něm měl v Církvi „řádit“ nějaký jeho „duch“, ale aby bylo možné ukázat Církev jako rozumnou alternativu ve světě a pro svět, který se propadá do indiference.
Říká se že s ďáblem kupčíme o svoji duši, ale aby tomu bylo rozumět – kupčíme s něčím, co neznáme (čím bychom mohli být) a dostáváme za to dočasné naplnění našich vlastních představ o tom, co chceme být.
Pokud má dnes katolík všech pět pohromadě, měl by si především naformulovat, v čem je současné společensko-politické klima u nás ve zjevném rozporu se samými základy křesťanství, a měl by si odpovědět, jak na to bude reagovat. Dá se očekávat, že nikdo se nevyhne okamžiku, kdy bude muset volit mezi svojí křesťanskou integritou a vynucovanými akty loyality vůči moci.