Jako vždy jde život svými cestami. Studijní den byl připravován tak, aby se ani jedna ze stran nemohla cítit příliš „zahnána do kouta“. Všem podstatným aktérům bylo jasné, že je to snaha dostat se k oboustranně přijatelnému závěru – vlastně se nestalo nic tak tragického, je třeba zachovat pluralitu a vzájemné porozumění. Muzikanti musí slyšet, že jsou profesionálové, a ti, kdo jsou zaměřeni na pastoraci mládeže, musí slyšet, že oni jsou odborníci na pastoraci. Skoro by se to i povedlo. Skoro by se to povedlo, a bylo by třeba dát za pravdu všem, kdo byli už od počátku skeptičtí. Naštěstí život se nedá spoutat a přináší věci nečekané.

Hudba? Připusťme si alternativu, že velmi málo lidí kromě hudebníků zajímá, je vnímána jako cosi služebného, nahraditelného, až někde daleko v pozadí za snahou o aktuální pastoraci „současnou“ řečí světa.

Ta otázka se dá vnímat dvěma způsoby. Ten první by měl být „nastražení uší“ a zjišťování, zda jde o skepsi metodickou (která má vést k otázce po vztahu Církve a kultury) a nebo skutečnou. Pokud by to byla skepse skutečná, pak platí slova Floriánova vzoru Léona Bloy, který spílal: „katolíci moroví“. A pokud by se podobné projevy množily, bylo by příhodné, aby se tím začali zabývat biskupové a aby k těm, kdo ztrácejí víru, směrovali otcovské napomenutí.

Nedávno vyšlá kniha „Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky“ obsahuje dva texty. Starší z nich, „Hermeneutika jako obecná metodika humanitních věd“, autor Emilio Betti, je napsaný v r 1962: Zhruba stejně rozsáhlý text Stanislava Sousedíka „Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky“ je z r. 2008 a je úvodem a rozsáhlým komentářem k Bettiho textu, hojně doplněným o vlastní výklad rekonstruktivní hermeneutiky. A hermeneutika je v obou případech alespoň částečně vnímána také skrze eschatologii resp. teologii. Jak z toho oba autoři vycházejí?

V Revue Trivium 1/2010 jsme uvedli, že potenciál přínosu konzervativců pro porozumění současným procesům je velmi malý. Je třeba to doplnit. Role konzervativců je mimo jiné nezaměnitelná v tom, že jsou ochotni (a nekriticky schopni) formulovat do důsledku své názory bez ohledu na svět odvozené od základních „svatých“ tezí. Že jsou schopni aplikovat svoje jasně daná východiska na „kulturní materiál“. Tak se právě oni stávají zdrojem myšlenkové dynamiky.

Co to vlastně je změna? Přeci to, že se „totéž“ ukazuje „jinak“, odpovídají tomisté. Nic proti. Ale jak „mám“, jak je mi k dispozici to, co je identické? Když je to jednou takové a jindy jiné? A jak vlastně víme, že to, co je pokaždé jiné, je totéž? Může se někdo zeptat – a odpověď je jasná, alespoň některým. Protože to podle vzoru Aristotela vymyslel Tomáš Akvinský

Když Michal Semín stojí po boku Klause v první linii odpůrců EU, může se to někomu zdát bizardní, ale není. Evropa je v jeho očích levicová a její představitelé jsou exponenti Zla. Když se píše o nějakém katolíkovi, že je konzervativní, může to znamenat leccos, ale nemusí to znamenat vůbec žádnou podobnost se Semínem, i kdyby to nakrásně byl také kamarád Klause. Pod slovem konzervativní se dnes skryje leccos – ale máme jeden prubířský kamen, na kterém se ukáže vše podstatné: vztah ke kultuře.

Píšeme-li o Semínovi a konzervativcích, je třeba se podívat také na druhou stranu názorového spektra, například na to, co prezentují lidé typu Martina Putny: Církev má podle nich jedinou šanci: vystoupit ze své dobrovolné cely, vstoupit do světa, otevřít se mu. V radikální putnovské podobě to málokdo bere vážně, ale v rámci celého spektra názorů vidíme, že zejména v pohledu na pastoraci se motiv „vystoupení z gheta“ objevuje dosti často, putnovský extrém se v myšlení, prezentovaném nám jako „katolické“, objevuje daleko víc než semínovský.

Reálné intelektuální dění v katolickém intelektuálním prostředí teď předbíhá časopisovou produkci, je třeba zabývat se aktuálními tématy, o kterých se diskutuje.