Dopis diecéznímu koordinátorovi Synody 2021 - 2023

Mons. ICLic. Mgr. Martin Davídek, generální vikář
koordinátor Synody 2021-2023 pro litoměřickou diecézi

Na vědomí:
Mons. Mgr. Jan Baxant, biskup, Biskupství litoměřické
J.M. can. Mgr. Jiří Hladík, O.Cr., probošt litoměřické kapituly

Hlinná, 22. 11. 2021

Vážený pane koordinátore,

děkuji, že jste mnou zaslaný materiál předal k dalšímu zpracování a samozřejmě mě zajímá další proces synody.

Při čtení zmíněného textu v okruhu mých blízkých jsem se setkal s výtkou, že v tématu problematiky současné Církve je sice podnětný, ale přímo se nevztahuje k tématu synody, kterým je právě synodalita. Možná jste mohl mít podobný dojem. Domnívám se však, že je to jinak, pokusím se v tomto komentáři ve zkratce ukázat, že témata, jimiž se v zaslaném materiálu zabývám, souvisí s povahou synodality v samém jejím základu.

Pokud se vůbec máme synodalitou zabývat, je podle mne třeba (v souladu s mottem, které jsem zvolil) především zvolit správné východisko, a tím je správné porozumění věčnosti. Bez porozumění věčnosti a tomu, jak se nás týká, nemůžeme vůbec správně položit otázku, jak jednat v naší současnosti; hrozí, že budeme přeceňovat význam světskosti světa.

Hlavním tématem mého příspěvku je význam osobního poslání, individuality úkolu, který máme v rámci dějin spásy. Synodalitě je třeba rozumět právě v souhrnu všech osobních profetických „poslání“ v rámci církevního společenství. Osobní poslání zahrnuje aktuální výzvy, ale také aspekt osobních selhání. Máme-li se stát skutečně synodálním „tělem Církve“ na tomto světě, je třeba, abychom dobře pochopili toto svoje místo.
Měli bychom začít u stále otevřených otázek: „Jaké je moje poslání? Co mám nyní dělat?“ obrácených k Bohu s prosbou o pomoc sv. Ducha; pokračovat otázkou, jak docházet ke shodě v mnohosti povolání. Myšlenka synodality pramení v důvěře, že taková mnohost může být plodná, synoda není a neměla by být řadou konferencí, kde by se dala prezentovat řada názorů a hledat mezi nimi nějakou přijatelnou shodu ve smyslu „společného jmenovatele“. Společným jmenovatelem je právě ono povolání, kterému bychom měli být otevřeni v daném místě a čase jako účastníci synody. Výsledek synody by pak měl být věcí Ducha, kterému bychom se měli snažit být otevřeni.
V rámci synody bychom si měli být schopni klást podobnou otázku, jaká by měla být součástí ranní modlitby každého křesťana. „Čím bychom měli (společně být) k čemu bychom měli společně směřovat?“ Naše směřování v rámci synody by (nechceme-li zklamat) nemělo být výsledkem nějaké intelektuální práce se shromážděnými „názory“ a výběr těch, které synodální mechanismy vygenerují jako „prospěšné“. To by výsledkem byla studie o souboru svévolných osobních chtění a tužeb.

Jiné reakce věřících na můj návrh jsou spíše skeptické, domnívají se, že tluču na špatné dveře, mají dojem, že synoda je jen formální proces, který nebude mít žádný reálný význam, nepřinese žádné reálné výsledky.
Domnívám se, že je možné, aby si synoda vůči aktuálnímu chtění a pachtění (za čímkoli časným) vytvořila jakousi „imunitu“. Na to však není k dispozici žádný jednoduše dostupný lék nebo vakcinace. Jediná skutečná imunita je imunita získaná v procesu, ve kterém nasloucháme a ptáme se, jak nalézat to, co je dobré a správné. Tento proces by neměl být vytlačen jakýmkoli sebesofistikovanějším plánem, skrze který se snažíme dosáhnout předem vymyšlených cílů jen na základě nějakého mechanismu, který máme pod kontrolou. Jsme-li vedeni důvěrou v Prozřetelnost, je možné se vyhnout úskalím neustálých střetů v černobílých schématech a sporech dvou táborů, které se dnes nepřesně označují jako tábor „tradicionalistů“ a „liberálů“. Tato úskalí mají mnoho podob, je třeba je pojmenovat, ukázat. Tuto cestu ve svém příspěvku naznačuji; diskuse o ní by podle mne nemusela být hlavním předmětem synody, ale tato diskuse by měla synodu doprovázet.

Je třeba nově položit otázku, jak rozumět Božímu lidu v době, která zcela proměnila myšlení o světě a postavení člověka v něm, která vytlačila z každodennosti většiny lidí zdánlivé samozřejmosti a kulturní danosti, ze kterých Církev vycházela po tisíciletí. V tom je synoda rozhodně příležitostí! Dnešní bezradnost mnohých křesťanů vč. hierarchie, polarizace v Církvi, únava v Církvi, kterou vnímáme – to vše je obrazem toho, jak jsme zabředli do světskosti světa. Promýšlet téma synodality pro nás může být příležitostí k tomu získat odstup od této světskosti v myšlení, překonat vlažnost, do které jsme v myšlení o Církvi zapadli, překonat její únavu a nesebedůvěru novou jistotou, sebejistotou.
Není třeba nějaké ofenzivy ve světě, jen je třeba dát ve svém myšlení světu a Církvi znovu místo, které jim patří. Formálním opakováním frází, které jsou omílány z obou stran vnitřně rozdělené Církve, se ničeho nedosáhne. Ano, vše může být jen „vyúřadováno“, příležitost může být promarněna. Každá ze stran sporu pak bude význam synody interpretovat po svém, mluvit od začátku o výsledcích, které jsou předem odhadnutelné, cíleně k nim směřovat. Půjde pak jen o to, která ze stran sporu (svou podstatou světského) převládne, zvítězí, dojde naplnění svých plánů. Všichni známe hodnocení, která jsou „hotová předem“. Ale proč by se představy těch nebo oněch měly naplnit?

Synoda nemusí být, a ve své povaze ani není, prostorem pro aktivistický „převrat“, nemusí být nástrojem či spíše zástěrkou pro krok k oslabení významu hierarchické struktury Církve, jak se mnozí obávají. Pokud tak je některými aktivisty a jejich oponenty (ve vzájemné shodě) chápána, je třeba to otevřeně popsat, ukázat, že to tak být nemusí. Nikdo z nás neví, k čemu tato synoda skutečně směřuje. Víme, že Duch vane, kudy chce, a je jen na nás, zdali v tom, co se nás týká, a tedy v míře odpovědnosti, která na nás byla vložena, selžeme, nebo obstojíme.

Znovu nabízím, že vytvoří-li se přiměřené diskusní prostředí, mohu se na synodální práci podílet ve formátu, který určí biskup.

Josef Štogr, analytik