Přemyslet svět

Na jednu stranu je mi svět blízký a důvěrně známý, na druhou stranu cítím, že není takový, jaký by měl být; to, co se děje, by se dít nemělo nebo by se to mělo dít trochu jinak… Pokolení zvrácené, nehodné, a jedna cesta je nabízena už odedávna. Ta starozákonní, roztrhnout roucho, posypat si hlavu popelem…
Jiné řešení nabízí aktivismus, ale to je mi ještě vzdálenější než popel ve vlasech: je to jen přilévání oleje do ohně a většina aktivismu je z většího odstupu hodně smutné kino, či spíš loutkové divadlo.

Jistě, má smysl se modlit v postu, jistě má smysl přemýšlet o tom, co můžeme udělat my sami a jak se my sami můžeme změnit, ale je i další neaktivistická cesta. Je dobré se o svět zajímat, o to, jaký skutečně je a co nabízí, přemýšlet o tom, jak reagovat na to, co se děje, a především přemýšlet o tom, jak se dění otevírat tak, abychom mohli pojmenovávat to, co si o pojmenování říká.
A tato cesta znamená, že se nespokojujeme s tím, jak svět „je“, ale snažíme se promyslet to, co je podstatné, co s čím souvisí, vnímat a rozpoznávat vztahy mezi tím, čeho si ve světě všimneme… V maximě se to dá snadno popsat jako úkol: přemyslet svět, nově ho ukázat, v pojmenování.

Na tom, že svět se nám jeví „tak, jak být nemá“, na tom se zpravidla podílí jakási upadlost, míjení se se světem, nějaká nepatřičnost. Jak často si zpětně uvědomujeme (pokud to nevytěsňujeme), že to, co jsme si mysleli, co jsme považovali za „skutečnost“, byly jen naše představy, které nedosahovaly ke skutečnosti, klouzaly po povrchu, byly pouhým zdáním, které zahlazovalo rozpory a podivnosti. To, co jsme si o světě mysleli a co jsme sdíleli s druhými, přetvářelo skutečnost do podoby, která nám vyhovovala, do polohy mainstreamu, ve kterém se spoléháme, že skutečné je vše, co za skutečné považují „ostatní“, oni „skoro všichni“, kteří legitimují to, co je „normální“.

Kdysi dávno jsem se přestal vyhýbat sporu s těmito „skoro všemi“ a začal ukazovat to, co ve světě vidím, souvislosti, kterých si všímám… a tak začala moje cesta, která má nesporně vnitřní jednotu, směřování. Používám formulaci „přemyslet svět“ jako úkol, jako poslání člověka, ale spíše jde o nedokonavou formu téhož: jde o to znovu a znovu přemýšlet souvislosti světa a to, co se nám odkrývá, protože se znovu a znovu budíme do světa, který se ráno rodí jako Fénix z popela, a my si nikdy nemůžeme být jisti, že nám v něm vystačí to, v čem již jsme (včera) svět „promysleli“. I kdybychom to udělali sebelépe, do světa vstupuje to, co jsme nepředvídali, nečekali, co jsme do svého myšlení světa nemohli zahrnout, protože to ještě nenastalo.

A ještě jeden obraz se mi nabízí, když se zabývám přemýšlením světa: nemusíme žít ve světě, který je pokryt starou krustou všeho mrtvého, jistého – můžeme se světa dotýkat tam, kde se znovu a znovu pokrývá jemnou hebkou pokožkou, pod níž lze vnímat vše to, co je nové, co ve světě pulsuje; doteky světa mohou být vlídné, může jít o blízkost. A my sami se při dotecích se světem nemusíme ochraňovat hroší kůží netečnosti a odstupu: ke světu se lze přitulit, dotýkat se ho v blízkosti.

Jde mi o to, že ono „přemyslet svět“ není nějakým formálním zadáním pro intelektuální činnost: jistě, bez odvahy myslet se neobejdeme, ale v největší míře jde o odvahu otevřít se tomu, co se nabízí pro myšlení, neuzavírat se do zdánlivých jistot. Vyjádřím-li to opět obrazně, pak jde o to, abychom nežili ošizený život, ve kterém místo světa vnímáme jen kulisy, překážející mezi námi samými a světem, a ještě se sami zaplňujeme balastem, zahlušujeme.

Ale to není nutné! Přemyslet svět? Kdykoli je možné začít, kdykoli je možné začít přemýšlet svět, a to proto, že to není nějaký „prudce intelektuální úkol“, vyhrazený jen pro „nadané“, vzdělané, pro nemnohé. Je to otevřená možnost pro kohokoli, kdo překoná lenost, setrvačnost, kdo se světu otevře a přestane se bát toho, co je nové, živé, skutečné. Stačí se přestat zahlušovat, očistit svoje vidění, vnímání. Co znamená ono biblické „Posypat si hlavu popelem, roztrhnout svoje roucho a dát se na pokání v půstu a pláči“? Dá se tomu snadno rozumět i v docela současném jazyce: stačí se vystavit tichu, nebýt neustále napojen na obrazovky umělého světa a reprodukovanou hudbu, neutíkat před vlastní neurčitostí – která se může stát matečným louhem myšlení, ve kterém se rodí to, co je nové, ve kterém se rodí porozumění. Porozumění jiné než to, které si najdeme na tom či onom vyhledávači: protože my bychom neměli hledat to, co již „nějaké je“, ale měli bychom být u toho, kdy se to nové rodí!

A to nám žádný vyhledávač nenabízí, to nám nabízí naše vlastní vnímavost v nejistotě, které bychom se měli být schopni otevřít. A pak už je to snadné, protože nic ve světě není tak samozřejmé, strnulé a „trvající“, jak se zdá, a svět se mám může ukázat jako vlídný, otevřený porozumění, otevřený k tomu, že do něj můžeme vstupovat, kráčet v něm, rozhlížet se a nechávat se překvapovat tím, co je. Svět je krásný – právě v tom, že nabízí to, co je nečekané, nepředvídatelné, že je otevřen i pro naši vlastní kreativitu, protože i my sami se na jeho dění podílíme.
Pojmenovávat viděné a slyšené, promlouvat k druhým, ukazovat jim to, co jsem uviděl, a naslouchat tomu, co uviděli druzí. Nikdo z nás nemusí žít ve světě zakrytém mnoha vrstvami přetvářky, nepravdy odosobnělé, prázdné řeči; nikdo z nás nemusí žít ve světě, který je zakryt manipulací a přetvářkou, náhražkami. Stačí málo: pokora a sebedůvěra. Pokora, abychom nechtěli světu vládnout a stavět se nad něj, a sebedůvěra, abychom se světa nebáli.

Jistě, namaloval jsem to trochu na růžovo, ještě něco je třeba, trochu hrdosti a statečnosti, protože svět, ten pulsující, kterému se již dostaneme na kůži a který se tedy dostane na kůži nám samým, v sobě nese příjemné i nepříjemné. Tam, kde je krása, je i ošklivost, kde je dobré, otevírá se příležitost i pro zlé. Když se otevíráme světu, stává se zjevným, že se na dění světa podílíme, a v tom, co děláme, nejsme nijak zabezpečeni, v tom či onom můžeme obstát i selhat. Ale to patří k životu ve skutečném světě. Kdo si myslí, že se zajistí, opevní v inertním světě, který se ho pokud možno netýká, funguje nezávisle na něm, kdo si myslí, že se ze světa „oddělí“, již selhal, a fatálně.

Přemýšlet svět a přemyslet svět: přemýšlet svět kdykoli, kdy se se světem setkám a uvědomuji si to (mnohdy jen tak světem jdu, broukám si a přemýšlet ho vůbec nepotřebuji!) a přemyslet svět jako to, co v širším smyslu znamená v plném slova smyslu vědomě „prožít svůj život“ jako odpovědná osoba. Neboť prožít život tak, že ho projdu, jako bych šel tunelem? To by bylo nejhorším selháním.

(Anotace na chystanou knihu sestavenou z článků publikovaných v Revue Trivium v posledních pěti letech)