Příspěvek k Synodě 2021 – 2023

Mons. Mgr. Jan Baxant, biskup
Biskupství litoměřické

Na vědomí:
Mons. ICLic. Mgr. Martin Davídek, generální vikář, koordinátor Synody 2021-2023
pro litoměřickou diecézi

J.M. can. Mgr. Jiří Hladík, O.Cr., probošt litoměřické kapituly

Hlinná, 10. 11. 2021

Motto:
Změna může nastat tehdy, když se úvaha o věčnosti stane znovu aktuální.

Úvod

Církev, zdá se, v současném světě bloudí, je rozpolcená, jedni hledají východiska v návratu a tomistickém konzervatismu, jiní v aktivismu, ještě jiní v iracionálních meditačních praktikách a zaměření se na „Ducha“. Jsem přesvědčen, že Církev by neměla vybírat mezi krajními přístupy, které mohou v tom či onom dotvářet mnohotvárnou podobu Církve. Především by měla hledat jinou cestu, reprezentující hlavní poslání církve a usazující ji do dějin spásy. K tomu, aby Církev mohla hrát roli, která jí přísluší, je podle mne nutné nalézt dostatečně kritické a racionální těžiště v sebeinterpretaci Církve a porozumění světu a dění. Z toho se pak může odvíjet i odpovídající misijní a pastorační zaměření činnosti Církve.
Po počátečním váhání jsem se rozhodl a pokusil se o vytvoření krátkého shrnujícího textu, který podle mne ukazuje k možné cestě, která má pevné meze, je racionální a vytváří dostatečný podklad pro další diskusi. V prvním kroku provádím zkrácenou analýzu současného postavení Církve, v dalším kroku pak načrtávám řadu dílčích témat, podnětů, které by mohly být příspěvkem k diskusi v rámci Synody i mimo ni a napomáhat k nalezení způsobů, jak napomoci Církvi k překonání současné krize.

Část I. Situace

Ohlédnutí

Církev byla po dlouhou dobu v Evropě jedna ze dvou rozhodujících „mocí“ – a dlouhou dobu také reálně platilo rozdělení mezi mocí duchovní a mocí světskou. Tato konstelace byla plodná a umožnila historicky zformování evropského myšlení; ukázala, že je možná prosperující společnost, která nemá jedno mocenské centrum, ve které vítěz nebere vše, ve kterém je vždy nutné, aby se na přijatelném uspořádání domluvila celá řada mocenských hráčů, kteří ctí odlišná „vnitřní pravidla“.
Právě tohle byl od počátku zcela výjimečný základ Evropy, který se ale od doby osvícenství začal rozpadat. S nástupem osvícenství a materializované přírodní vědy se tato pluralita začala drolit a znovu se začal prosazovat světově obvyklý model, podle kterého mocenský vítěz diktuje všem a ve všem. Zásadní chybou Církve bylo, že tento proces včas nedokázala popsat jako hrozbu, ba že se sama v mnoha dějinných situacích stavěla do pozice mocenského hegemona.
To je ale věcí historie, opakuje se však snaha dát Církev jako mocenský celek svého druhu do služeb toho či onoho „pána světa“, který se aktuálně jeví jako budoucí hegemon. Církev nemůže být mocenským hegemonem a také nemůže nějakému světskému mocenskému hegemonovi sloužit, i kdyby se o to kdokoli jakkoli snažil, protože je vedena Duchem a Prozřetelností. Proto se takové snahy vždy nutně musí ukázat jako kroky do pasti, případně do pro-pasti.

Obraz světa

Církev dnes není schopna představovat celý a vnitřně jednotný obraz světa, protože je v mnoha případech svázána se svými vlastními pokusy historicky se podílet na té či oné hegemonické (ideologické) představě světa. Markantní je to se vztahem k přírodním vědám a na bázi přírodních věd postavených ekonomických a sociálních „vědách“, symbolizovaných především jmény Newton, Hayek, Weber.
„Vědecký“ obraz světa se ve svých výsledcích samozřejmě téměř vždy bude jevit jako rozporný s tím, co je předmětem víry (pro jistotu zopakuji, že tu jde o to, co Církev věří a co Církev učí). O tom není pochyb. Víme, že to nebude rozpor skutečný – tedy takový, který by umožnil postavit výrok vyplývající ze skutečně vědeckého poznání proti nároku víry. Jediný problém je, že nikde nikdo neslibuje, že budeme vždy a za všech okolností schopni vytvořit správný „přechodový modul“. Ten totiž potřebujeme, abychom se mohli vyhnout optimistické bezrozpornosti naivních smiřovačů vědy a víry. Vždyť každé vědecké myšlení je deformované dobovými, náhodně převzatými východisky, nesprávně zvolenými axiomy, voluntaristicky formulovanými hodnotovými rámci… atd. Žádné vědecké myšlení není „definitivní“. A proto žádné vědecké myšlení nemůže být bez rozporu s vírou.

V čem nepřebírat světský obraz světa

Domnívám se, že při přemýšlení o tom, co dnes chápeme jako společenské a ekonomické mechanismy a mechanismy moci, je třeba v myšlení jít k daleko hlouběji založeným základům, přičemž se musíme kriticky vyrovnat jak s Newtonem a Hayekem, tak s Weberem. A navíc musíme provést úplně novou analýzu současné manipulativní moci provázaného trhu – státu – společenských elit dematerializovaného světa atd. Ano, věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Bůh nám dal schopnost pojmenovávat věci světa, ale také nám dal možnost libovůle a tedy ztráty orientace. A pak tvoříme svoje cíle ve světě v takové podobě, která je průmětem našeho mýlení se, je obrazem našeho vzdálení se od Boha. Svět, jak ho aktuálně vidíme, je obrazem světa bez Boha, obrazem, ve kterém si mnozí i v rámci Církve do středu všeho postavili sebe a svoje místo v dějinách (aktuální dějinný názor na to, co je účelné a správné, nadřadili nad cokoli jiného).

Čeho se držet

Velké většině lidí chybí orientace v dění a Církev jako celek takovou orientaci dostatečně neposkytuje. Ano, je možné se orientovat, pokud se držíme encykliky Caritas in veritate: Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, … To, před čím stojíme, není nějaký nám bezproblémově přístupný „svět“, tedy svět jako předmět přírodovědy a dnes i společenských věd. Stojíme před tajemstvím. Ne že bychom se u toho měli zaleknout další myšlenkové práce. Ale nemůžeme se do ní pustit bez rozmyslu, bez opory, bezradně. Potýkáme se se všemi důsledky selhání předchozích generací (mimo Církev i v Církvi samé) i důsledky selhání svých, ale máme možnost nechat se vést rozumem, protože je to Bůh, který nám dal tento nástroj. Tam, kde ho dostatečně očistíme od svých vlastních žádostí, tam můžeme doufat, že nás povede ke světlu. A tady lze navázat na Benedikta XVI. a citovanou encykliku Caritas in veritate, ale také na encykliku Fides et ratio.
Lze ukázat, že můžeme žít v důvěře vzhledem k tomu, co nás přesahuje; můžeme spoléhat na to, že právě pro nás je připravena cesta, ve které můžeme uplatnit svůj rozum. Ale není to nějaká obecná cesta, po které bychom šli v nějakém „šiku“, nejde o nějaké obecné a pro všechny společné zadání. Citujme ze samého úvodu encykliky: každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má.
Podstatný aspekt pravdy je, že jsme schopni se dobírat pravdy, která je pro nás připravena. Pro každého z nás individuálně. Dokázali jsme to již dostatečně zhodnotit? Zúročit? Domnívám se, že v tomhle má Církev před sebou velký kus práce.
Tato pravda nespočívá v pouhé „racionalitě kroků“ při pojmenování věcí světa, nespočívá nějak „sama a bez dalšího“ ve vědě díky její té či oné metodě. Pouze víme, že za tím vším, co se snažíme svým myšlením pokud možno přehledně uspořádat, existuje ještě jiný řád, na který je spolehnutí, řád, který není nijak nekompatibilní k našemu rozumu. Existuje zde kompatibilita mezi naším myšlením a světem (universem), nejsme vydáni na pospas chaosu.
To také znamená, že nejsme vydáni na pospas manipulativní moci, nejsme vydáni na pospas takové „vědě“, která je ve své povaze vůči světu redukující. Znamená to, že má smysl se ptát, samozřejmě s výše zmíněnou pokorou. Ale pokud jde o myšlení světa, neobejdeme se bez toho, abychom si nově formulovali východiska. Už na první pohled bude velmi těžké znovu naplnit obsahem slova, jejichž význam byl zkomolen, redukován, pokřiven. Slovo „společnost“, který používáme zcela rutinně a bez rozmyslu, stejně tak „vývoj“, „příroda“ atd. Hlavní práce, která podle mne před námi leží, je tedy práce intelektuální, ale nesporně lze postupovat souběžně i jinudy.

Část II. Pastorace

Druhý Vatikánský koncil byl koncil pastorační, ale v uplynulém půlstoletí se Církev právě v pastoraci propadla do nečitelnosti, chaosu, ztrácí věřící, protože není schopna nabídnout rozumný a neideologický obraz světa a katolického křesťana v něm. Právě proto považuji za nutné ukázat, že druhé základní téma, kromě již zmíněné práce intelektuální, je pro Církev nově otevřené téma pastorace, ale pastorace nikoli vedené v aktivistickém (ideologickém) smyslu, ale pastorace vycházející z citovaných encyklik, pastorace, který zvýrazní individuální cestu, kterou před sebou má každý věřící.

Reálný pastorační obraz a pastorační cíle

"Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázny si ze mě dělali.
Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli…"
František Gellner

Žijeme ve „společenské atmosféře“, kterou na jednu stranu charakterizuje mediálně propagované požitkářství a libovolnost, na druhé straně neupřímnost, faleš a klam. Co dnes vůbec znamená „něčemu věřit?“ Skutečná otázka dnešních lidí není „Čemu věřit?“, ale „Jak vůbec něčemu věřit a nenaletět“. Stále více nových potenciálních příznivců mají nejrůznější sekty a různá náboženství silných vůdců, kteří slibují jednoznačnost. Katolická Církev žádné zjednodušení života nenabízí, měla by nabízet jistotu jinou, silnější. Problémem je, že nenabízí ani dostatečně silné a jednoznačné vedení pro život. Používané pastorační nástroje jsou buď zcela obecné (pokyn „Žij slušný život“, „Choď ke svátostem“ je opravdu skvělý, ale jak ho žít?), nebo jsou aktivistické. Pokyn „Zachraňuj planetu“ může být po nějakou dobu působivý nanejvýš pro mládež nebo omezený počet těch, kdo jsou schopni akceptovat ideologické vedení a ignorují reálie, v nichž věřící žijí. Co ještě jiného, kromě osobního vzoru některých kněží, dnes Církev nabízí? Pokyn „Pomáhej imigrantům, protože Ježíš byl také v Egyptě imigrantem“ ani nekomentuji. Ti katolíci, kteří žijí v reálném světě, „tak nějak“ podvědomě žijí s Gellnerem, ale mají dost silnou víru na to, aby přes všechny iracionality ve světě i v Církvi dokázali naslouchat Bohu v tom, jak je vede skrze modlitbu a dílčí křesťanská (ani nemusí být katolické) společenství. Není to ale rozhodně dostatečné na nějakou expanzi, na skutečnou evangelizaci a pastoraci.

Vlažní a ti, kdo stojí „na pokraji“ Církve

Celkový obraz Církve značně ovlivňují ti věřící, kterým se říká „vlažní“ nebo kteří stojí vně Církve jako její deklarovaní „příznivci“. Ti vězí až příliš ve světě a chtěli by, aby se Církev připodobnila světu, ve kterém je velká většina věcí závislá na vlastní vůli, na vlastních osobních plánech a projektech. Jiní jsou jen „převálcovaní světem“, stahují se do nekomunikativní polohy. Ti všichni považují víru za cosi vnitřního, téměř na úrovni psychohygieny, a v tom je utvrzují i někteří kněží. Právě těmto lidem se dnešní pastorace ve značné míře přizpůsobuje, mluví se o „světském člověku“, kterému je třeba „jít naproti“ a napomoci mu, aby v sobě otevřel smysl pro „transcendentní přesah“. Považuji to za těžký prohřešek a chybu Církve, selhání skutečné pastorace. Každý člověk je potenciálně otevřen tomu, co nás přesahuje, a jde jen o to, jak se sám otevře darům Ducha sv. Představa, že na cestě vstříc Duchu je třeba se podbízet světskému myšlení, není ničím podložena, a výše uvedený postup, uplatňovaný mnohde v posledních desetiletích, vede ne-li k dalším odpadům od víry, tak alespoň k přeměně některých křesťanských společenství v zájmová sdružení.

Paradox obrazu pastýře a stáda

V pastoraci, ale hlavně v mentálním nastavení vhledem k farnostem navíc neustále převládá model pastýře a stáda, samozřejmě s jistou mírou individualizace, s tím, že pastýř ponechává stádo stádem a jde hledat jednu ztracenou ovečku atd. Ne že by se tento motiv měl nějak negovat nebo cenzurovat.
Ale dnešní pastorační situace je zcela jiná a vyžaduje hledání a hlavně zažití úplně jiného obrazu farnosti: obraz stáda dnes evokuje nejspíš pastevecké psy, které zahánějí ovce do stáda, nebo ještě odpornější elektrické ohradníky nebo ploty z ostnatého drátu.
Jsme ztraceni v manipulovaném davu, a především proti davovému jednání by nás měla pastorace chránit. Církev by měla být pastoračním pramenem, ale to by nesměla na jedné straně nabízet tomistické poučky, ve kterých na ničem individuálním nezáleží, a na druhé straně ideologický aktivismus. Reálná společenství ukazují, že situace v Církvi je kritická, ukazuje se, že tradiční pastorační metody jsou účinnější než jakékoli jiné. To je důležitý signál, ve svém významu varovný.

Úkoly, které leží před Církví: nová pastorace

Již v První republice se dá nalézt řada těch, kteří ukazovali, že pastorace znamená především začít oslovením „Na tobě záleží“, ale s tím to nesmí skončit. A nestačí ani pouze po vzoru salesiánů vytvářet společenství na okraji Církve, společenství, která budou prodchnuta (či spíše „překlenuta“) duchem aktuální víry, ale budou mít zcela světskou náplň a cíle. Převážná většina věřících má svého „profánního“ života až po krk, vůbec nepotřebuje nějaký další aktivismus, ale ani nepotřebuje žádné další aktivity. Existuje řada větších či menších společenství, kterým chybí jednoznačná podpora v duchovním životě, chybí jim podpora právě v tom, aby byl každý věřící ubezpečen, že je svým způsobem „profétem“, že právě on je povolán k tomu, k čemu není a nemůže být povolán nikdo jiný.
Toto ubezpečení ve své povaze není ničím ukolébávajícím, je naopak ve své povaze burcující. Znamená příkaz: „Nespočívej!“, „Otevři se, ptej se a naslouchej!“ atd. Právě v tom by měl každý cítit oporu Církve, nejen v opakování starých pravd katechismu. Církev v dnešní době nedává jednoznačnou odpověď na to, co znamená „žít tak, jak se má“.

Racionální, ale nikoli světská náplň pastorace

Je třeba pastorace sebevědomé, reálné a racionální, která dokáže ukazovat falešnost mnohých tvrzení světa, např. že to nebo ono je „jedno“, že na tom či onom „nezáleží“. Církev by měla od počátku do konce trvat na tom, že není nic, na čem by nezáleželo. Je třeba ubezpečovat věřící, že je ve většině rozhodování osobou, která má odpovědnost za sebe i za druhé, a v čemkoli ošidí něco ze svého poslání, v jakékoli drobnosti, šidí Boha. Je třeba ubezpečovat, že jsme schopni se modlit individuální modlitbou, která je rozhovorem s Bohem, a to i když „neslyšíme nic“, ubezpečovat, že jsme schopni se díky tomu orientovat ve světě, ale hlavně ubezpečovat, že věřící nikdy není sám, protože se může spolehnout na Boží vedení a ochranu Mariánskou, andělskou. Pastorace by měla být jednoznačná: sedíme-li u společného stolu, pak má smysl se společně modlit, protože s námi je přítomen i Bůh. Ale aby to mělo smysl, musí být zřejmé, že je to založeno ve víře, která podle slibu „je schopna hory přenášet“. Ale tato schopnost není dána jen tak. Dobrá pastorace by nás měla vést k porozumění naší situaci: je na nás, abychom se ptali „Co máme dělat?“, jak svoji křesťanskou víru nasměrovat tak, aby to bylo v souladu s naším vlastním nezaměnitelným posláním. Teprve odpovíme-li si správně na tuto otázku, budeme schopni dokázat zdánlivě nemožné – k tomu slouží onen příměr s přenášenou horou.

Část III. Zadání pro diskusi

Církev by měla být prostředím, ve kterém se vede skutečná intelektuální debata – a mělo by být jasné, že Církev bere vážně intelektuální úkoly, které byly vytyčeny v uvedených encyklikách a dalších dokumentech Magisteria z posledních desetiletí. Prozatím se zdá, že v posledních letech se toto téma ocitlo na samém okraji zájmu. Církev v tomto smyslu v citovaných encyklikách takový intelektuální úkol zadala, a samozřejmě je na katolických intelektuálech, zda se ho zhostí, i když aktuálně není v Církvi pro jeho rozpracování vytvořena žádná podpůrná infrastruktura. Považuji to za požehnání, protože jakékoli institucionální zasazení takové diskuse by ji pravděpodobně vedlo do plochého akademismu. Při vší úctě k akademickému světu, jde o úkol živé Církve a je to úkol, v rámci kterého je třeba otřást i s mnoha zažitými stereotypy, které mohou být pro ty či ony aktéry takové diskuse velice „drahé“ a osobně (a karierně) jsou na ně vázáni.
Větším problémem je, že Církev dosud nevytváří ani základní komunikativní prostředí pro to, aby podpořila takovouto diskusi, velmi brzy uvidíme, zda takováto diskuse bude umožněna v rámci probíhající synody.

Závěr, konstatování

Vlastní text byl pro první kontakt výrazně zkrácen zejména v analytické části a v třetí části především co se týče tématu souvisejícího s intelektuálním úkolem, který před Církví nyní leží. Vytvoří-li se přiměřené diskusní prostředí, mohu jednotlivé jeho části doplnit již existujícími dílčími analytickými texty i návrhy. Jsem připraven podílet se na následujících diskusích ve formátu, které určí biskupství.

Josef Štogr, analytik