Zvláštní

Důvěra a obezřetnost

Nechci hlásat nějaké obecné pravdy, jen podávám svědectví o řeči, její povaze. Podávám svědectví o tom, že člověk může být světem veden tak, aby byl tím, kým být může a má; píšu svědectví o přibližování se a blízkosti. Důvěřuji řeči. Vím, že slova „být světem veden“ mohou znamenat, že nás vede svět a také že jsme ve světě (skrze svět) vedeni.

Podávám svědectví o tom, jak jsme vedeni řečí, řeč nás vede, ale také jsme vedeni skrze řeč; a já vedu čtenáře, aby se řeči věnoval pozorně – aby v ní neletěl, nespěchal. Aby byl obezřetný, aby jí dal to, co její jest.

Začínám přitom zvláštním: není to zvláštní? Ano, právě tak. Zdá se vám moje řeč podivná, neobvyklá? Nejde mi o obvyklost, jde mi o otevření se různosti, o otevření se zvláštnímu jako tomu, před co jsme postaveni a co je nečekané. Ať si kdo chce jak chce žije v obvyklostech a pravidelnostech, pro mne je zajímavé právě to, co nemáme pod kontrolou, co je … zvláštní a musíme se k tomu postavit v nezajištěnosti jako vůči tomu, s čím se setkáváme poprvé. Chceme-li porozumět nejen tomu, co je obvyklé, ale i tomu, co obnáší různost, nemůžeme se omezit na žádné „zavedené jednání“. To je jeden z milníků, které pro mne byly a jsou důležité.
Různé je třeba brát jako to, co si zasluhuje pozornost. Různé a zvláštní nás provází, může nás provázet jako bezpečný průvodce, tedy pokud nezradíme sami sebe, pokud nezapřeme svět, pokud nebudeme brát řeč jen tak, že „slova běží a řeč plyne“. Neměli bychom se nechat oddělit od světa a sebe samého tím, že upadneme do stereotypů, obecnosti, obyčejnosti.

Každému se to jistě několikrát stalo, jak je to snadné „zabydlet se ve světě“! Ale nechci zde psát o zabydlenosti, nechci se zabývat tím, co je obvyklé, jen musím čas od času konstatovat, že program zajištěnosti v řeči, ovládání řeči je programem úpadku. Nelze mu přitakat. Ale nemusíme se jím zabývat jako čímsi klíčovým, zásadním: ověřil jsem si, že začít je třeba u sebe a u řeči předbabylonské. Překvapuje vás, že je možné se vztahovat k předbabylonské řeči? Přemýšleli jste někdy, proč by tomu tak být nemělo?
Pokud nás zajímá porozumění a smysl, musíme (obezřetně) vykročit do nezajištěnosti, otevřít se řeči v tom, v čem se projevuje její předbabylonský základ.

Různost a zvláštnost

Jistě je obtížné myslet svět skrze různost a zvláštnost, ale jde to, pokusím se ukázat, jak je to očistné, vlídné a přitom dobrodružné. Zvláštní je nesamozřejmé slovo. Zvláštní je… ne, nebudu kázat, jen ukážu, jak jsem postupoval.

Je zvláštní nějakým výjimečným případem obvyklého? To mi přijde „slabé“, hloupé, bezobsažné. Neudržitelné. Pohybujeme se v různosti, to nelze popřít. Ano, od dětství se učíme ve světě vyznat skrze obyčejné obecniny, ale opravdu si s tím vystačíme? O tom, co je zvláštní, přeci musíme vědět dřív, než se dostaneme k čemukoli obecnému. Zvláštní je na počátku, předbíhá cokoli jiného. U zvláštního se zastavujeme, je tím, čeho si všímáme. Stojí „proti nám“ jako výzva. Obecné vzniká zobecněním až tam, kde zvláštnost potlačíme, zanedbáme, zaokrouhlíme. Zvláštní je dřív než jakýkoli zvyk, jakákoli obvyklost. Obvyklost je odvozena od toho, na co jsme si zvykli, teprve zvyk, obyčej dělá ze zvláštního cosi „ne-obyčejného“.
Ještě jednou holá věta: obvyklost je odvozená, je to banální? Není! Kdekdo si to myslí, ale z čeho by měl vyplývat opak? Teprve obyčej, zvyk, nás usazuje v něčem, co nemusí být a není úplně „naše“. Je to společné a má to svoji hodnotu. Ale máme se na to spoléhat? A máme proto opustit zvláštnost, která nás vede?

Že je něco obvyklé, není nijak významná výpověď. Vyplývá z ní jen konformita: pokud s tím budu souhlasit, budu to akceptovat, nebudu mít problémy sdílet s druhými to, co se k takové obvyklosti váže. Zato zvláštnost bývá vnímána jako pobuřující ne-obvyklost, jako provokace, jako zpochybnění stavu, který přeci všichni akceptují a vyhovuje jim.
Ale já chci mluvit s druhými nejen tak, že se budeme navzájem ubezpečovat, ale také o tom, co se nás týká, a tak ukazuji, svědčím. A proto píšu o tom, že vidím zvláštní (tak, jak je mi přístupné) jako původní. Dalo by se to říci obrazně: Bůh stvořil svět a stvořil ho jako Zvláštní svět. Je snadné to tak vidět, stačí se nebát a vnímat skutečnost (jistotu) „zvláštního“ jako něčeho, co nelze jen tak pominout, co není marginální. A svět není marginální a náš život v něm není „jen tak na okraj“.

Nenechal jsem se svést zvykem, obyčejem, obyčejností. A bylo mi jasné, že je třeba hledat jistotu, kterou známe, o které si myslíme, že plyne ze zvyku a samozřejmosti, ale hledat ji, jak ji neznáme. Jisté a nejisté spolu stojí ruku v ruce: je dobré vědět o nejistotě jistého (zdánlivě jistého) a také o jistotě nejistého, právě v oné nezajištěné, nezabezpečené zvláštnosti.

Odbočka k Jinochovi

O zvláštním jsem už psal v úvodu knihy o Jinochovi, o sobě, parafrázuji:
„Je to zvláštní. To jsem věděl ještě dřív, než jsem zvládl porozumění celku.
Dalo se tím začít, samo o sobě to stačilo, abych si vůči celkům navždy uchoval stín nedůvěry. Jsou opravdu celky celé? Nezakrývají mi cosi zvláštního?
Je to zvláštní. Pokud víme, co je to po-div, divíme se divnému. Divení se je po něčem, co už nějak je, ale divně. Ale zvláštnímu se nedivíme, může nás překvapit, ale zvláštní je především pozoruhodné, na zvláštní se zaměřujeme, protože se nás nějak (zvláštně) týká, právě tak, jak se nás týká, tedy nenahraditelně. Zvláštní stojí zvlášť, odděleno a nemá smysl se ptát od čeho, má svůj tajemný smysl skryt v sobě.“

Jak jinak, jinoch je zvláštní a vidí zvláštní věci. Tato knížka ale není o jinochovi a jeho cestě světem, ale o zvláštnosti, o předbabylonské řeči a různosti ve světě, který se nemusí jevit nepřehlednou změtí. Je o otevření se světu založeném jinou řečí, než jsou všechny mateřštiny světa, je o myšlení, jiném, než jakému se učíme ve škole. V této knize nechávám mluvit řeč o věcech, které nejsou obvyklé, nechávám ji mluvit o tom, co nevychází ze zvyků a obyčejů, nevychází z namyšlené jistoty a nadhledu. Jistě, zajímá mne, co bylo a co doposud je tak, že nám to umožňuje žít s druhými. Jak jinak bychom mohli sdílet s nimi představy o světě, které se mnohým zdají samozřejmé? Především mě ale zajímá svět, který se děje, a děje se tajemně a děje se navzdory všemu obvyklému, obecnému, děje se navzdory všem obyčejným očekáváním.
A proti většinovému očekávání stojí v mém myšlení suma všeho zvláštního, ale ta se nepropadá do nepřehledné změti – naopak, vyvstává z ní řád věcí, lze se v ní vyznat a lze o ní psát tak, že je to vyznání.

Zvláštní a detail

Zvláštní pak je to, před čím stojíme v pokoře, zvláštní je to, nad čím nemám žádnou moc a pokud ano, tak jde o nenapodobitelnou souhru, u které ztrácím samozřejmost času a nevím. Nevím skoro nic a dostávám se na podivnou hranici: jsme to my sami, kteří se rozhodujeme a jednáme, nebo se jen necháváme unášet proudem zvláštnosti v dění, které nás strhává? Co je rozhodující a co ovlivněné, odvozené? Chci, a proto se něco stane, nebo chci proto, aby se mohlo stát to, co se stát má?
Dál ale nemůžeme. To bychom se mohli ztratit z mateřštiny, ztratili bychom schopnost žít a mluvit s druhými. Ke zvláštnímu se nemůžeme chovat důsledně „zvláštně“, ale také nechceme zvláštní ignorovat a chovat se „jako vždycky“, „jakoby nic“. Zvláštní na nás znovu a znovu klade požadavek nenaplnitelný – měli bychom být pozorní, protože nevíme, který zdánlivý detail je právě (teď a tady) tím nejdůležitějším. A naopak, která zdánlivá důležitost je, tak nebo onak, jen něčím obvyklým, matoucím, ve své povaze mrtvým.
Každý detail může být důležitý, a proto se nemůžeme s lehkým srdcem rozloučit s detailem, který jsme zpozorovali, který jsme uviděli, nad kterým jsme se zamysleli. Detail nás vzdaluje od věci samé a to tak, že je to někdy této věci ku prospěchu. Stal se pro nás součástí světa, se svou zvláštností a zdánlivou vytržeností ze souvislostí. Ale třeba se nám souvislosti otevřou později? Nevíme.
Budoucnost je budoucností právě skrze svoji zvláštnost, patří tomu, co přijde a co přitom nějak tušíme, co se nějak zvláštně ohlašuje, ale co nečekáme, co nevyplývá z žádné logické řady, z žádné souvislosti. Zvláštní je ve své zvláštnosti očekávané i nečekané.

Čekaná a kořist

Ale jako bychom se s tímto „zašmodrcháním času“ nehodlali smířit, sžít. Jak často (namísto toho, abychom se radovali ze zvláštního) „sedíme na čekané“, zabezpečeni v tom, co je obvyklé, a čekáme, krátíme si čas, abychom se dočkali něčeho „obvyklého“, očekávaného, toho, na co jsme připraveni? Ale opět se dočkáme toho, co nečekáme, co není ani obvyklé, ani neobvyklé, dočkáme se nečekané zvláštnosti. Chceme, aby byl svět bezpečný, aby fungoval, vyznáváme statistiku, ale statistika neumí pracovat se zvláštním, neumí ho uchopit. Jako ostatně žádnou jednotlivinu. Vyznáváme svět příčin a účinků, ale namísto jistoty provozu jsme znovu a znovu překvapováni tím, co by mělo být provozem vytlačeno ze světa – „dějí se věci“. Snažíme se pochopit to, co přichází, zkoumáme minulé a jeví se nám, že zpětně máme vše zvláštní pod kontrolou. Ve zpětném pohledu ale většinou z toho, co bylo, zvláštnost stíráme. Se zanícením lovce stahujícího kořist se radujeme z toho, že víme, co proč bylo – ale dostáváme tak jen mrtvolu minulosti: vše cenné je s takto „vyloženou“ (vyvrženou) minulostí pryč.

Tohle jsem si prožil a dobře vím, jak svůdné je vyhýbat se zvláštnímu, vylučovat ho ze svého obrazu světa, protože zvláštní na nás klade nároky, které vnímáme jako nepřiměřené, nechceme si připustit, že nepohodlí zvláštního je dar. Tato knížka musí začínat tématem zvláštního, protože svět je zvláštní, a je zvláštní a pozoruhodné, že žijeme, radujeme se, setkáváme se s druhými tak, že si rozumíme. Je zvláštní, že usínáme a probouzíme se a nemusíme ani svoji minulost, ani svoji přítomnost ztrácet tím, že z ní uděláme cosi obyčejného.

Detail a celek

Zabýval jsem se tím, co je zvláštní, a to mě dovedlo k detailu. A detail mi umožnil zcela jinak se začít zabývat celkem. Nenechme si vnutit, že se máme zabývat vztahem celku a části. To je past. Ve zvláštním světě se především zabýváme vztahem celku a detailu.
Ve škole mě učili, že důležité je porozumět vztahu celku a části, a mnohem později se mým dětem snažili v matematice vysvětlit, jak je to s množinou všech množin, která je (nebo není?) součástí sama sebe… Pro někoho to může být jeho životní zálibou – nerozumím tomu, ale nesnižuji to. Ale mě na „zvláštním světě“ zajímá právě to zvláštní a zvláštní je mimo jiné každý detail. Detail je samozřejmý, daleko jasnější a jistější než jakýkoli celek! Je jasné, že detail nějak odkazuje k celku, a celek mohu vnímat, aniž bych si všímal detailů. Ale jak celku rozumím?
Ideální je být vzhledem k celku v takové pozici (např. vzdálenosti), že žádný detail ani vnímat nemohu. Ale pak pro mne celek zůstává něčím vzdáleným, nedosažitelným, odděleným ode mne. Jak mi může být blízké to, na co si nemohu sáhnout? Preferuji věci jako celky jen proto, že se jich tak snadno zmocním v myšlení? Ale často je to naopak: obyčej, zvyk mne vede k přesvědčení, že vím, stojím před celkem, nějak mu rozumím, ale od mého bohorovného rozumění mne odvádí moje ne-pozornost, upoutá mne ten či onen detail a ukáže mi tak celek ze zcela jiného „pohledu“, jinak než z odstupu. Detail pak často vypovídá o celku víc než pohled zobjektivizovaný, sterilní. Svědčí o celku z nenahraditelné, nezaměnitelné pozice svědka, který „byl přitom“.

Příklad hodný následování

Detail přeci neznamená totéž co typický případ. Nic takového jako „typus“ nehledám, detail zpravidla ani statisticky zajímavým případem není, je příkladem. Jde o vhled se vším všudy nečekaný, nepředvídaný, a podržím-li si ho, je příkladem ukazujícím, že právě tak mám pokračovat. Je příkladem hodným následování. A detail také nemá nic, co by se dalo nazvat „protikladem“, stejně tak jako cokoli, co je ve své povaze zvláštní. Žádná dialektika, žádný protiklad.
Detail je zvláštní. Detail je mi „na dosah“, týká se mě, je mi blízký proto, že s ním „obcuji“ bez odstupu, bez přípravy, bez „rámce“ – přímo. Detail mne může zaujmout, protože je svérázným celkem ne-celkem. Je celkem pro mne teď a tady, ale netrvá jinak než v mé pozornosti a v mé paměti.
A detail je v tom nenahraditelný.Našel jsem si ho sám, a nebo spíš on se mi „vnutil“, našel si místo v mém vnímání? Detail jako cosi zvláštního nacházím téměř všude, kam se podívám – o co přicházím, když se detaily nezabývám, když je ignoruji, potlačuji význam takových setkání?

Ve vztahu ke světu žiji podvojným způsobem: jednak se snažím o přehled ve světě, snažím se rozumět tomu, co je a o co jde; ale také na sebe nechávám svět působit v tom, kde se jeho zvláštnost nejvíc projevuje, v detailech, které se mi nabízejí a které se mne týkají. Detaily mají velkou schopnost vypovídat, jsou nikým nepověření reprezentanti a velvyslanci dění světa. Nežiji ve světě věcí; i tam, kde se zdánlivě „orientuji ve světě“ skrze věci, neodmyslitelně k tomu patří, že se přitom přidržuji věcí tam, kde mne oslovují, v detailech nalézám blízkost a zvláštnost.

Pojmenování

Píšu zde o zvláštním, které je založeno hlouběji, než by se mohlo na první pohled zdát. Je klíčem, který otevírá cestu k myšlení o světě, který se děje a děje se tak, že jsme dění tohoto světa účastni. Dění zvláštního je klíčem ke světu. Kde zvláštní popřeme, zapomeneme, zbývá jen fungování. Adam dostal kdysi v Ráji pokyn, aby pojmenovával různé (zvláštní). Ale my žijeme v řeči po-babylonské, a ta nám sugeruje samozřejmost (zdánlivě) samozřejmého, obyčejnost, banálnost čehokoli, včetně pojmenování.
Naším údělem je pojmenovávat stvoření, je to trpký úděl, protože pojmenováváme život a dění v obvyklosti kultury, v řeči, která je tou nebo jinou mateřštinou. Snažíme se pojmenovat, porozumět v řeči, která je od zvláštního ve světě oddělena nejen vyhnáním z Ráje, nejen tím, že jsme zdědili touhu stavět se nad dobré a zlé. Od Ráje jsme odděleni (také) řečí Babylonu. A nezbývá nám, než nepohodlnou zvláštnost světa odemykat skrze svoji mateřštinu, v ní se otevírat pro řeč starší, čistou, předbabylonskou.
Ale co je o ní možné říci? Je třeba se nejprve otevřít řeči tam, kde se různé (zvláštní) otevírá, kde řeč ještě není spoutána do vět, tam, kde co nejméně zasahujeme do toho, co se ukazuje. V otázkách, útržcích veršů, v naléhavých sděleních. Tam, kde nejsme nositeli kontextu, jen vnímáme a zachycujeme. Je obtížné nenechat se svádět řečí tam, kde je snadná, nabízí se, že splní jakékoli přání, je snadné pyšně „doříct“ tam, kde jsme měli zůstat v tichu. Ale je možné nedoříct, nezobecnit, nedat prostor obvyklosti. Stále znovu se v upadlém světě řeči můžeme držet toho, co je původní.
Může nás vést zvláštnost zvláštního. A jestli je něco modlitbou, pak prosba, ať si v tom zachováme pokoru, pokoru před řečí předbabylonskou, které se otevíráme, které se dá naslouchat.

Otevřít se, otevírat se

Snažím se a budu se snažit, aby zaznělo to, co je přehlušováno, aby se od všeho blábolu a šumu oddělilo to, co má zaznít tak, aby to bylo slyšeno a vyslyšeno. Píšu svědectví o světě, který je nesamozřejmý a týká se mě právě tím, že je zvláštní, nabízí se v možnosti přijmout, zaslechnout, porozumět. Svědčím o tom, že je možné se sžít se světem, který je otevřený, a sžít se se sebou samým, se svojí jinakostí, zvláštností, s tím, že jsme takto obdarováni.