Revue Trivium - číslo 2008/1 -

Bohu dík za nejistotu

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 11:06:46 +0100

Člověk by chtěl spočinout, zvlášť když na něj začnou doléhat roky. Ale i mladí by chtěli být „za vodou“, mít to vyřešené, vyjde to nastejno. Chudí by chtěli mít jistotu dobře placené práce a nebo sociálních dávek, a bohatí jistotu, že jejich majetek nesežere nějaká krize nebo inflace. A to nemluvím o ženách, které by nechtěly zestárnout, a mužích, kteří by nechtěli přijít o svoje síly.

Ale tak to je, že máme jistotu právě v těch věcech, o které vůbec nestojíme. Proto patří k mým modlitbám i modlitba díků za nejistotu. Kdykoli totiž v něčem jistotu máme, není „o co stát“. Je to tzv. „negativní argument“, s tím se dá začít. Jenom tam, kde jistotu nemáme, můžeme toužit, můžeme snít, můžeme se snažit. To všechno je skvělé a nenahraditelné.
Jenom tam, kde jistotu nemáme, nás může čekat překvapení, jenom v tom, co je otevřené, se může objevit něco, co je darem, něčím nečekaným. Stále si opakuji větu „tomu bude natřeseno, vrchovatě natlačeno“ – jenom v otevřenosti věcí příštích může platit příslib, že takto budou Bohem znehodnoceny „tradiční postupy našeho měření a vážení“. Pro všechny, kdo se na světě umějí zařídit a „vědí, jak co chodí“, je třeba to opakovat. JEHO myšlení není myšlení naše a jeho spravedlnost má daleko do pokrytectví, které za spravedlnost vydáváme my.

Naše skutečná jistota je zvláštního druhu. Nepochybuji. Vím, že „Bůh učiní moje nohy podobné nohám laní, zavede mě na mé výšiny“. Jen nevím kdy a nevím, jak takové výšiny vypadají. Nevím, jestli cesta k tomu nebude trnitá, ba skoro jsem si tím trním jist, kdybych si na něco takového jako jistotu troufal. Bohu díky za nejistotu, protože jistotu bychom asi neunesli. Nejistota je dar, je darem otevřenosti, ve které se dá snít, doufat, těšit se na další den.

V nejistotě jsme vystaveni tomu, co přichází, to je vlastní obsah schopnosti, kterou jsme získali s ukradeným ovocem stromu poznání – budeme se muset neustále bolestivě rozhodovat, ptát se na to, jak máme konat, jak máme rozumět výzvám. To, že už jsem desetiletí ráno vstal a dělal stejné věci, šel do stejné práce – to vzhledem k zítřku vůbec nic neznamená. Bohu díky. Nemám jistotu, jestli zítřek nebude zcela jiný, a nemám jistotu ani v tom, jestli bych to neměl být právě já, kdo to řekne, kdo se rozhodne a udělá krok stranou.

Naše skutečná jistota je zvláštní – nepřináší nám téměř žádnou přímou oporu. Kdysi dávno jsem slyšel nějakou skupinu mladých letnických zpívat na Karlově mostě píseň „Jedinou jistotu mám, že Ježíš Kristus je pán“. Bylo to pár let před mojí konverzí, a ačkoli jsem v tu dobu jistotami opovrhoval, musel jsem se s tím nějak vypořádat. A narazil jsem na nesmlouvavé „a každé koleno musí pokleknout a každý jazyk musí k slávě Boha otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“. Bohu díky za takovou jistotu, která se nedá zasypat, rozmělnit a skrýt celou řadou náhradních skorojistot a dobře osvědčených praxí.

Četl jsem v Teologických textech, že potřebujeme nově vypracovat pojem Boha tak, aby odrážel naši zkušenost se světě. Smál jsem se u toho, částečně hořce.
Je to hegelovsky postavené na hlavu: Vždyť přeci jediné, co nám může pomoci, je opak: potřebujeme si uvědomit, že svět vůbec není „jistý“ v našich představách o jeho fungování, o společenských, ekonomických a technických mechanismech – to vše je jen labilní skořápka, postavená na důvěře a někdy spíš jen na přání. To, co bychom měli udělat, je pořádek ve svých hlavách a zbavení se falešných jistot. Nevíme „jak to je“, nejsme pány světa, věcí. Máme odpovědnost, ale jistotu nikoli. To je normální lidská situace a bez pokory, odpovědnosti a modlitby to nejde a nepůjde.

Díky Bohu za nejistotu, protože ta jediná může člověka s hrdou šíjí přimět k tomu, aby se zastavil a sklonil, když se ocitne na rozcestí a neví. Díky Bohu, že jistoty světa jsou jistotami konce a marnosti. A díky Bohu také za to, že „jsme v krizi“, jak to mnozí pojmenovávají, za to, že jsme slabí: naše jistoty nejsou jako lano, na které se můžeme v klidu pověsit, když se blíží velká voda, neštěstí; Bůh není ten, kdo by nás měl „především“ ochraňovat. Ano, máme anděla strážného, ale to neznamená, že se nemůže odehrát neštěstí, že budou Božím přičiněním navždy vyloučeny tragédie celých skupin lidí. Můžeme se stokrát beznadějně ptát „proč“ ve smyslu „proč jsi to dopustil“. Snad je oprávněné se takto ptát, protože je oprávněné ptát se marně. I to je součást našeho údělu. Ale to nijak nemá vliv na skutečnost, že Bůh vstupuje do našich životů jako ten, kdo dává osobní naději, a vstupuje do dějin jako ten, kdo ukazuje na věčnost.

Bohu díky za svobodu a nejistotu, ve které to vše můžeme poznávat a prožívat.

Nová globální etika: výzva pro Církev

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 11:26:27 +0100

V RC Monitoru vyšel rozsáhlý „programový“ článek, přeložený přímo z vatikánského zdroje, a o to víc mě zarazil. Je to s naší schopností reflexe opravdu tak hrozné?
Globální etika nás zasahuje a jen ztěžka se jí bráníme? Zase – co je to za předmět, který mě má zasahovat? Jde o vliv na člověka, snad nějaký mechanismus? Nebo působení sil? Cosi plíživě „prolezlo celým světem“, aniž by se kdokoli bránil, ale jak je možné, že nenastala nějaká reakce „imunitního systému“, že toto nebezpečí nerozpoznaly existující společenské struktury? Je to zmatek. Ano, křesťané čelí problémům nové doby a jistě je třeba, aby byla jasně oddělena identita křesťanského poselství od rozporuplných programů „nové globální etiky“. To je jediné jednoznačné poselství článku, tomu lze přitakat. Ale k tomu je třeba ještě spousta intelektuální práce.
Článek je zoufale nekonzistentní z mnoha důvodů, které se dají zobecnit na jeden. Chybí mu dostatečně jasná a přesvědčivá interpretace kultury a modernity, tedy chybí mu vůbec jasné vymezení východiska, které by bylo z hlediska pisatele přijatelným a zároveň komunikativním. Dá se rozumět, na jaký model pisatelka odkazuje – stýská se jí po světě, který (ještě před postmoderní globalizační metamorfózou) žil v jakémsi po-lateránském statu quo s Církví. Stýská se jí po něčem, co bylo přechodné a co je dávno pryč.

Úplně první krok, který nás může hodně posunout, chceme-li porozumět tomu, co se odehrává, je krok ven z modernistické představy o světě jako něčem statickém, něčem, co je složeno z trvajících prostorových věcí. Jistě to může způsobit pozvednuté obočí u mnohých, kdo si nedovedou představit nic dynamického, ale zkusme se nad tím zamyslet: už příliš dlouho žijeme ukolébáváni představami, že svět „nějak je“ – a on se přitom „děje“.
Autorka se trápí tím, jak ukázat „to“, co se plíživě zmocňuje tradiční kultury a proměňuje ji v něco, co „není“ – a snad si i uvědomuje, že se zaplétá do vlastních slov. Není nic jako „tradiční kultura“ – pokud tím neoznačujeme to, co je minulé, souhrn artefaktů. Kultura se vždy „děje“, je o obor jednání (a interpretace minulého je také jednání). Ano, postmoderní dekonstruktivisté byli chytřejší než většina katolíků a využili to, jak svět je (jak se děje), aby ho ovlivnili, aby zasáhli do toho, co se odehrává, zatímco většina jejich oponentů si doslova „hrála v uhláku na horníky“. Zatímco katolíci sebestředně oprašovali novotomismus, analytici řeči rozkrývali řeč jako nástroj moci a manipulace, skrze který se z dění vynořují formy světa, přemýšleli o textu a kon-textu a hlavně jednali – popisovali svět ve svých (podle citovaného článku umělých) pojmech.
Aby bylo jasno – nepodceňuji roli novotomismu, pokud bude ukazovat na smysl ustaveného, pokud bude ukazovat na smysl institucí, právě v protikladu k tomu, že se instituce stávají cílem destrukce atd. Ale podle mne je úplně blbé se ve světě, který se za dvacet let zcela proměnil, dovolávat platnosti argumentu, že tak či onak věci prostě „jsou“, a to, co se děje, by se dít nemělo. K čemu je mi platné, když si přečtu, jaká je přirozenost stvoření? Možná že Tomáš to popsal dobře, ale my jsme to asi špatně pochopili, jinak by nám za poslední dvě století tak zoufale neujel vlak, jinak bychom teď nedumali nad tím, co se to vlastně dělo v době II. vatikánského koncilu a kde že jsme se to ocitli dnes. Když si čtu novotomistické (třeba Cardalovo) vymezení kultury – tedy popis toho, co je jako kultura přirozené, tak nevím, jestli se mám smát nebo plakat. K načrtnutému problému se zde nedozvíme vůbec nic. Svět se odehrává a není placatý jako promítací plátno, kde se promítaný obraz „uskuteční“. A já nejsem ve výsadní pozici, kdy podstatný je kinosál, mé křeslo a plátno, a film světa je vlastně něčím „jen“ přechodným. Svět se odehrává a proměňuje a já žádné výsadní postavení nemám. A řeč je výkon, který se světa týká, i moje řeč. Řeč se týká světa a zdaleka ne tak pasivně, jak si většina lidí představuje relaci adequatio rei et intelectus, kde věc je a intelekt směřuje k jejímu „správnému“, adekvátnímu postižení. Tahle formulace totiž umožňuje i hodně postmodernistický výklad a silnou pozici řeči.

Druhý krok se snaží někteří dělat jako první a někteří ho zanedbávají vůbec: je to vyrovnání se s vlastním „zděděným“ myšlením, které z valné části užíváme, abychom jeho celku přitom zpravidla vůbec nerozuměli. Tento rozpor jde až tak daleko, že největší tradicionalisté hájí moderní vědu, protože jim připadá kompatibilní s Tomášem (!). Přitom Tomášovi jde o vědění týkající se stvoření, zatímco moderní věda vypovídá o matematizovatelných vztazích mezi „věcmi světa“ a „jevy ve světě“. Podle mne by i studentovi střední školy mělo být zjevné, že se nejedná o totéž, a pokud by neuměl ukázat rozdíl toho, pak by podle mne neměl projít na tomto stupni příslušnou (maturitní) zkouškou. Pokud bychom my sami neustále neverifikovali modernistickou redukci stvoření na descartovský svět res extensa, nemohli bychom tak strašně tápat ve výkladu společenské reality, nemuseli bychom číst tak bezradné a zmatené články.
Součástí tohoto druhého kroku je dále zásadní revize v oblasti „společenských věd“, kterou je nutné provést. Postmoderna nespadla z nebe – je přirozeným důsledkem více než stoleté formace společenských věd, které se již před dlouhou dobou zcela „utrhly ze řetězu“. Právě společenské vědy jsou ze své povahy „postmoderní“ už od Webera či ještě starších kořenů v hegelovském myšlení. Přírodovědecký reduktivní model převedený do společenských věd spolu se zavedením statistiky totiž vytváří podmínky pro to, aby se o čemkoli dalo (dialekticky) říci cokoli a vždy jsme přitom byli schopni obhájit, že toto vyjádření má svůj „obor platnosti“.
Autorka naříká, že se z postmoderního diskursu ztratila pravda a realita. Nikdy tam nebyla. Ale asi to nepostřehla, když chodila na universitu, kde jistě na své kůži zažila primární postmoderní indoktrinaci a manipulaci. Slova pravda a realita je třeba v kultuře používat velmi obezřetně a příliš s nimi kolem sebe nemávat, protože pravda a realita v kultuře vůbec není nějak jednoduše „po ruce“. Svět se děje a kultura je polem, ve kterém to podstatné je interpretace – a my jsme byli až příliš pohodlní, spočívali jsme ve svých „pravdách“, až se najednou divíme, že nikoho nezajímají. Vrátíme-li se k hylemorfickému obrazu statického světa, pak sedíme v kině se zaprášeným plátnem a dávno už se nepromítá, a my se ptáme, co je to internet.

Třetí krok je také velmi důležitý a záleží na našem rozhodnutí, zdali to má být ten podstatný krok do valčíku, na kterém spočívá celá figura, nebo nové vykročení do pochodu. Přimlouval bych se za ten valčík, je to přeci jen plod kultury nám blízké.
Ale ani teď bychom neměli pustit ze zřetele, že svět se odehrává, a je podstatné, kdo určuje rozvrh hry, kdo je dirigentem, kdo je tvůrcem role, ve které chceme vystupovat. Je docela dobré, že Institut pro dynamiku mezikulturního dialogu se o cosi snaží, že to není sídlo sepse na těle Církve. Ale úroveň textu je alarmující – opravdu reprezentuje Vatikánem dosaženou míru reflexe problematiky postmoderny a současných změn ve světě? Postmodernita je realitou a stejně tak jako každá realita může a měla by být předmětem našeho zkoumání. Lhostejno, že se snaží uhýbat, že se snaží vytvářet dojem, že žádnou realitu netvoří. Ale třetí krok je důležitý hlavně z jednoho důvodu: umožňuje nám ptát se, v čem je pro nás „postmoderní lekce“, kterou jsme dostali, výzvou, příležitostí. Svět se děje – a tak, jak aktuálně „je“, je možným světem, ve kterém se má ukázat naše vlastní role, ve kterém jedině má smysl se ptát, k čemu nás Bůh volá, co má pro nás připraveno. Třeba to nebude valčík „Na krásném modrém Dunaji“, ale je důležité, abychom to byli my sami, kdo přejímá odpovědnost za tuto svoji roli, abychom se nenechali manipulovat těmi, kdo chtějí postmoderně rozvolnit svět. A za sebe přidávám, že bych se nerad nechal manipulovat těmi, kdo chtějí pochodovat tam nebo onam.

Veřejné mínění a Skleněný kostel

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 12:00:47 +0100

I.
Veřejné mínění je prý to, co si lidé myslí, v širokém smyslu slova, nikoli nějak hluboce promyšleně; to, co si myslí a co zároveň alespoň v nějakém ohledu nekriticky sdílí. „Ale o čem?“ ptám se. Jde přeci o to, kam se zvenku zaměří pozornost. Jak a kam se položí návnada, po které lidé „skočí“. Veřejné mínění vyplodí téměř vždy témata typu „černá kočka“ a povedlo se to i Skleněnému kostelu.

Černá kočka přes cestu? Tomu nevěřím, říkám v odpovědi na položenou otázku, ale tím už přiznávám, že si všimnu, když mi přes cestu přeběhne černá kočka a tedy odlišuji černou kočku od jakéhokoli jiného zvířete, myslím o ní jinak. Závěr? Veřejné mínění reflektuje řadu magických prvků a to platí i o katolících. A není třeba, abych přemítal, zda by bylo dobré jít jinudy, a nebo čekat, až někdo projde. Ale rozumím vtipu, že „Mág ve snaze vyhnout se černé kočce vstoupil do vozovky a přejel ho autobus č. 13“. Už tím, že vím, také míním. Umím odpovídat na otázky po černých kočkách v tom smyslu, jak se tazatel ptá. Neodpovídám ve smyslu „co to má znamenat?“ nebo „proč záleží na barvě kočky“.
Veřejné mínění je konglomerát, něco, co vzniká ze spousty drobných detailů shrnutých v pytli nicoty, ze kterého se dá po příslušných úkonech podněcování, přesýpání, výběru a počítání statistik leccos vytáhnout. A to „vytahování z pytle na světlo Boží“ je na veřejném mínění moment nejdůležitější. Je to manipulativní „hrdlo“, veřejné mínění není to, co je uvnitř, veřejné mínění je to, co se vytáhne ven a vhodně zaobalí jako celek. To, co je venku, se pak představuje jako to, co je uvnitř. Výsledek? Katolicismus je v nějakém „podloženém“ tvrzení spojen s magií. Proč? Vím a přemýšlím o nespočtu věcí světa, jen nevím, kdo a proč vybral jako téma černé kočky.
Velký pozor na ty, kdo se odvolávají na veřejné mínění.

II.
Po pravdě mě veřejné mínění příliš nezajímá, pokud nehrozí, že vznikne davová psychóza, že lidé budou ve vypjatých chvílích podléhat náladám a vášním, pokud „nevládne ulice“. Je to projev elitářství? Myslím že ne, je to projev důvěry v racionalitu. Veřejné mínění podléhá okamžiku, podléhá aktualitě, lze s ním proto snadno manipulovat, jde jen o to dodat mu impulsy, materiál, obrazy, emoce… Mluvím raděj o myšlenkových konceptech. Ty se mohou mezi sebou dosti výrazně lišit, může jich být až neuvěřitelně pestrá škála. Myšlenkové koncepty mají větší či menší vnitřní logiku a konzistenci. Jejich nositel zpravidla předpokládá, že „má pravdu“, tedy že nahlíží věci ze správného (nebo aktuálně správného) úhlu, že jiné myšlenkové koncepty jsou více či méně chybné nebo neaktuální. Někdy je nezná, jindy se proti nim vymezuje. Ale to vše je příležitostí k růstu, protože by měl argumentovat, a k tomu je třeba se s jinými koncepty seznámit. Naproti tomu co s veřejným míněním? Má být nositelem nějaké hodnoty? Má se na něj brát „ohled“, „zřetel“? Proč? K čemu by to mělo být?
Setkávám se i mezi katolíky s názorem, že je třeba usilovat o vliv na veřejné mínění. My sami prý můžeme poskytovat nosné obrazy, cíleně vytvářet a podsouvat jednoduché teze, „formovat“ veřejné mínění. Můžeme používat stejnou strategii jako ostatní, obracet veřejné mínění „na svoji stranu“, proti něčemu co považujeme za nesprávné. Ale podle mne je to „zahrávání si“. Veřejné mínění nám může být někdy blízké, a pak jsme rádi a bereme to jako satisfakci, ale nikdy bych se tím nenechal příliš rozněžnit. Během chvíle může totéž veřejné mínění nabrat podobu volání „Ukřižuj!“ Veřejné mínění může kdykoli vygenerovat netoleranci, iracionalitu, zlobu.

III.
Přemýšlím o konceptech a zejména v tom, co se týká katolicismu a Církve. O tom, co Církev věří, by neměl být spor. V tom, co Církev učí, už samozřejmě mohou být různé akcenty, výklady, odlišnosti, dané rozdílnými východisky. Církev nikdy neukotvila nějaké jednoznačné myšlenkové schéma, které by se stalo součástí věrouky. I sebesilnější doporučení (např. tomismu) bylo jen doporučením s tím, že je dobré se ho přidržovat. Už proto, že jinak by se obratem (a oprávněně) ozvali ti, kdo se již od středověku drží jiného myšlenkového konceptu. A pak je tu praxe, mystická, spirituální, pastorální, misijní, sociální… A tady už jsou různé koncepty zcela samozřejmé, ba dokonce je tu mnohotvárnost a vícevrstevnatost chápána jako nesporné pozitivum a přínos. Tomu všemu rozumím. Ale odkdy je třeba zkoumat, jaké je veřejné mínění věřících katolíků?

Na stránkách webu Skleněný kostel probíhala anketa, jejímž cílem bylo zmapovat veřejné mínění – a považuji to nikoli za nějaký náhodný krok stranou, vychází to podle mne z celé koncepce tohoto relativně dlouhodobě působícího katolického internetového časopisu.

Veřejné mínění v církvi. Motivem k otevření ankety pro mě bylo narůstání antikřesťansky-xenofobních, pogromisticky nenávistných postojů vůči církvi ve společnosti: vidím je jen já sám? nezdá se mi to? je to opravdu vážné? máme se snažit s tím něco dělat? ptal jsem se nejdřív jen sám sebe.

Tak popisuje začátek ankety redaktor a duše Skleněného kostela František Schildberger. Autor mluví o veřejném mínění v církvi (uvnitř) a zároveň o vnějším nenávistném prostředí. Není jisté, jestli chce něco zjistit nebo si jen cosi potvrdit. Pak komentuje individuální odpovědi a přichází konflikt:
Největším šokem pro mě byl příspěvek Radomíra Malého; napsal: „Musím říci, že jako katolický křesťan se cítím v současné ČR hůř než v předchozím komunistickém režimu, a to přesto, že se nemusím obávat pánů soudruhů v tvídových oblecích, připravených v kteroukoliv denní či noční dobu zazvonit u mých dveří. Proč? Protože tenkrát průměrný český občan projevoval k mým křesťanským postojům podstatně větší sympatie než nyní.“

IV.
Odpovědi na otázky vycházely z konkrétních individuálních situací, ve kterých pisatelé reagovali na výzvy redakce. Čistě prakticky je třeba všem, kdo odpověděli, poděkovat, anketu seriozně vyhodnotit (jestli byla dobře zadaná a jde-li to tedy), a pak interpretovat její výsledky. Ale redaktor se vůbec nepokusil nějak vyložit poměrně důležité sdělení respondenta o pocitu, jaký má. Byl údajně šokován a dělí se o své pocity se svými čtenáři… Následně pak píše text plný velkých písmen, kdyby to v internetové verzi šlo, určitě by byl podtrhaný barevnými fixy:
Ukázalo se, že problém možná skutečně je ve společnosti, ale DALEKO VĚTŠÍ JE V NAŠICH ŘADÁCH, V NÁS SAMÝCH, V CÍRKVI. V mlčení prostých a pokorných, v mlčení vzdělaných a v podivných charakteristikách těch, kteří se cítí povoláni mluvit jménem věřících, ač nemají hierarchickou funkci: čím podnětnější a hlubší příspěvek v anketě, tím větší přemlouvání mě stálo, než je jeho pisatel či pisatelka napsali...
Mezi účastníky (ač jsem duchovní oslovoval) není nikdo s kněžským nebo jáhenským svěcením.
Problém vidím ve způsobu vytváření VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ V CÍRKVI. VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, JEHOŽ DŮLEŽITOST A POTŘEBNOST ZDŮRAZŇOVAL JIŽ PAPEŽ PIUS XII. PŘED SEDMDESÁTI LETY.

Není třeba dlouhého komentáře. Na individuálně popsaný pocit (v souladu s otázkou) reaguje redaktor se zlobou vůči těm, kdo se podle něj cítí být povoláni mluvit za ostatní. Kde to sebral? Z jím citovaného příspěvku nic takového nevyplývá.
Jde o učebnicový příklad konfúze, jednotlivé věty netvoří celek. Redaktor se cítí povolán poznat, který příspěvek je podnětný a hluboký, kdo z laiků „správě a hodnotně odpovídá“, redaktor rozumí „podivným charakteristikám“ (?) jiných, jejichž názory zřejmě odmítá jako nepřijatelné. Jde mu tedy o veřejné mínění? Nespletl se, vždyť se celou dobu tváří jako soudce? Nehledal spolupracovníky do redakce, souputníky, ty, kdo jsou ochotni mu napsat příspěvek podle koncepce jeho časopisu? Nebo měl o veřejném mínění předem svoje představy a nyní je zklamán? Tuhle úlohu je třeba resetovat. Došlo zde k havárii.

V.
Není mým cílem roznést na kopytech chybujícího redaktora, vysmát se regionálnímu středovému katolickému časopisu. Ale jde o téma, které se na stránky Skleněného kostela nedostalo náhodou a které po sobě zanechalo hořkost. V prvních dvou částech tohoto článku jsem věnoval značný prostor tomu ukázat, proč se od veřejného mínění distancuji – je to metamorfující, zneužitelný abstrakt. Otázka veřejného mínění v Církvi je podle mne na hlavu postavená. Zdánlivě „bohulibě“ zkoumáme veřejné mínění a působíme na něj, ale o co ve skutečnosti jde? Vytvářet mediální obrat? Pro koho? A komu v tomto obrazu nasazujeme oslí uši?
Nejde přeci o to argumentovat veřejným míněním (o to se např. pokusili odpůrci dopisu varhaníků), jde o to argumentovat vnitřní logikou a správností konceptu, který ti či oni lidé jsou schopni zformulovat a sdílet, kterému rozumí, a který je jasně hodnotově a obsahově ukotven. O postojích se nehlasuje, postoje se zaujímají. A kde se nediskutuje, tam nemá smysl argumentovat nějakým neurčitým „veřejným míněním“. Připusťme, že jsou témata, o kterých je dobré veřejně mluvit, a formovat tak postupně jakýsi širší konsensus – tomu lze rozumět a připusťme, že se to dost často neděje, že nám to chybí. Ale veřejné mínění? Nemůže v tomto smyslu být žádným argumentem ani cílem.

Časopisy zpravidla okázale zkoumají veřejné mínění, protože se snaží veřejné mínění formovat ke svému obrazu, formují ho právě otázkami na různé „černé kočky“. Neříkám, že je to případ Skleněného kostela, toto téma je jistě širší, ale Skleněný kostel a jeho redaktor do této pasti spadli. Spadli do ní relativně snadno, protože jistá afinita k takové zkratce tu je patrná.

Jesuit.cz a Hylmarovo „vyjádření“

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 12:27:04 +0100

Společnost a církev rozumných a svobodných lidí žijících z Ducha – je to opravdu to, po čem toužíme? Klíčová otázka mě napadá hned: vejdou se do takové optimistické společnosti blázni pro Krista? Je rozumnost a svoboda tím, co plně vystihuje naše „představy“? A jsou naše představy tak důležité? Celý text Hylmarova prohlášení k článku ve vatikánském rozhlase je slepencem neurčitých vět cíleně vytvářejících dojmy. Budí řadu otázek.

Text tohoto typu jde prakticky beze změn použít proti komukoli, kdo „dělá problémy“. Dokonce i v úplně jiné situaci a proti úplně jinému člověku, úplně jinému článku. Je v kořeni všeho zmatenost a jakási polarizace? Kdo by proti tomu mohl argumentovat? Je snad někdo proti rozumnosti a svobodě? Také zaručeně účinné „střelivo“ proti komukoli. Mohlo by to být horší? Je možné vyjádřit oprávněné obavy? Jistě!
Pokud Hylmar myslí svůj spor „o Halíka“ vážně, proč potom není klíčová polarizace alespoň hodnotově nebo věcně ukázána, načrtnuta?? Proč Hylmar ani nenaznačí, o jakou polarizaci má jít a hlavně jak ji on sám překonává? Na jakém „výsadním“ místě se svým odsudkem a zároveň rozsudkem stojí? A cože to u nás docela umíme? Z popisované formy vyplývá, že se umíme vyhýbat pojmenování věcí pravým jménem. A co znamená to familierní „u nás“? V české provincii jezuitů? Nebo v Čechách?
Hylmar opakuje slova rozum a svoboda, ale nedává jim žádný obsah, až se zdá, že z nich tak trochu čiší hegelovské „svoboda jako (rozumem) poznaná nutnost“.

Ještě jednou čtěme:
Pevně doufám, že je celá kauza jen projevem jakési přechodné a do jisté míry pochopitelné zmatenosti, polarizace a radikalizace části naší společnosti a církve a ničím horším.
Společnost a církev rozumných a svobodných lidí žijících z Ducha, po které toužíme, musí umět i takové situace nést. Myslím, že to u nás nakonec celkem umíme. K životu v rozumné a svobodné víře vede dlouhá a namáhavá cesta, ale Bůh je na ní s námi a trpělivě nám pomáhá.

Zní to celkem smířlivě, jen zde není učiněno nic pro to, aby se vyjasnilo, co je to „celá kauza“, jestli jde o polarizace ve společnosti jako takové, polarizaci mezi Církví a liberálními médii a mocnými tohoto světa, a nebo polarizaci uvnitř Církve, mezi liberály a konzervativci, mezi těmi, kdo zastávají stanovisko blízké Benediktovi XVI. a jeho oponenty atd.

Prohlížel jsem internet, ale P. Hylmar se zatím proslavil víceméně jen tím, že údajně odmítl kandidaturu na královéhradecký biskupský stolec. Něco z jeho textů se však přeci dá na stránkách jesuit.cz nalézt a to tvoří kupodivu s citovaným „prohlášením“ velký kontrast. Jde např. o promluvu při poutní slavnosti sv. Ignáce v r. 2011, tedy pouhých pár měsíců starou. Jazyk P. Hylmara je zde zcela jiný, bohatý, pojmenovává a svědčí o rozervanosti světa a hledání v něm:
Ježíš Kristus je opravdový Pán, protože je lidský až k smrti. A tohoto Pána hledal svatý Ignác, aby ho stále lépe poznával, více miloval a sloužil mu. Ignác jako hledač Boha, hledač pravdy, spravedlnosti, lásky – tak se na něj dnes můžeme dívat my, hledači týchž žádoucích věcí.
Ignác hledal Boha ve světě neméně zmateném a rozervaném než dnes. Ve světě, který se chvěl přemrštěným sebevědomím a zároveň ochromující nedůvěrou v Boha i v člověka, v církvi obviňované a atakované zevnitř i zvenčí. Ve světě, jehož obzory se náhle rozšířily tak, že nebylo vidět konce, ve světě, ve kterém se zrodil moderní člověk, který si v míře do té doby nevídané začal uvědomovat sebe a problematičnost svého bytí.

V perspektivě jazyka tohoto textu se vyjádření k článku o Halíkovi zdá náhle podivně slizkým, „diplomatickým dokumentem“, a je otázka, do jaké míry vlastně Hylmar takový text psal „jen o své vůli“. Je to vlastně pochopitelné. Jen těžko poslouchal Hylmar vatikánský rozhlas, naštval se a v tomto rozpoložení napsal na stránky jesuit.cz citované stanovisko. To by vypadalo jinak. Navíc Hylmar není „psavec“, nechce být na veřejnosti příliš viděn. Tak co se stalo? Kdo má alespoň trochu představivosti, může si zkusit přehrát ve své mysli rozhovor mezi nějakým vlivným „pro-halíkovcem“ nebo někým z biskupské konference a Hylmarem, který musí poslouchat výtky „co že si to ti jeho podřízení dovolují“. Pro-benediktovská redakce vatikánského rozhlasu mohla ležet leckomu v žaludku již dlouho, jde o sledovanou (a čtenou) relaci, věřící se odtud dozvídají věci komentované trochu jinak než z Katolického týdeníku, případně od místních biskupů – a tady se naskytla příležitost k tomu zasáhnout.
Zasáhl Hylmar jako provinciál, jako představený ředitele české sekce vatikánského rozhlasu. Vytáhl věc na veřejnost i za cenu diplomatického faux pas. Za obsah vysílání či periodika odpovídá jeho šéfredaktor a Hylmar měl v případě své nespokojenosti především v tichu jednat s šéfredaktorem Radia Vatikán. Ale Hylmar se rozhodl, nebo byl nějak donucen, k tomu jednat jinak, rychle, vydat tiskové prohlášení. Je to nepochopitelné? Není dost na tom, že se medializuje věc Halíka, jde o to také zmedializovat věc vztahu vatikánského rozhlasu a „nás“, neurčitých, ale v jádru spokojených, kteří si to „tu“ nenecháme rozvracet? Že by šlo o to, dát dostatečně jasný vzkaz redakci Radia Vatikán, že se má „umravnit“?

V celku stránek jesuit.cz je to nečekaná, výjimečná nota. Trčí v jinak nevzrušivém prostředí připomínající výše zmíněný Katolický týdeník nebo salesiánský pokus nekonfliktně se „vetřít“ do světa, jaký je. Tuto stránku si otevírají nejspíš ti, kdo si rádi potvrdí svůj obraz světa, svoje pohodlné životní rozvrhy. Není zde ani Glaser na straně jedné, ani Kolář na straně druhé, žádné vlny. Opravdu se muselo stát něco významného, říkám si, když opouštím stránky, které si zcela jistě nedám do záložky „oblíbené“.

Článek

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 12:41:24 +0100

Blogy musí být krátké a jasné, a tak jsou často krátké a hloupé. A diskuse k nim ještě hloupější. Na webu Signály lze nalézt velké množství blogů zajímavých, jen je jich zas tolik, že se v tom vůbec nejde vyznat. A tak nevím, jestli je lepší přečíst si několik set drobných pointovaných textů, takových, jaký je např. ten v anotaci, a nebo jednu knihu. Web, jistě, nabízí i kombinaci: najdu si autora a čtu si jeho blogy, sleduji diskusi k ním a případně se jí účastním. Tak mám před sebou vlastně postupně se rozvíjející autorské dílo – svědectví, jen ne v knize, jen nejde o věc formalizovanou, u které by byla provedena redakce.
Snad právě to považuji za největší nebezpečí „blogové“ kultury.
Nejsme zvyklí (a schopní) se vracet, třídit, shrnovat. Bloger běží, má-li zůstat ve fóru, musí udržovat živé a zajímavé diskuse, ale zároveň přicházet se stále novými, aktuálními tématy. Píše román na pokračování, jen už ne po celých kapitolách, jako kdysi Dostojevský a další pod tlakem termínů tiskárny, ale píše román po odstavcích, pod neustálým tlakem sama sebe.
Odmlčíš-li se, zahyneš.

Ale vraťme se k blogu, který jsem použil na anotaci: rozvinul se v zajímavou debatu:

A: Preevangelizace je spíš opravdu lámání nepřátelského postoje k církvi. Ale končí to zpravidla konstatováním (které již jsem mnohokrát slyšel):
Je to slušný, chytrý, vzdělaný, milý, zajímavý ... člověk, přestože je křesťan.
B: tak buď trochu optimista. co když si řekne místo „přestože“ slovo „protože“. Je to skvělý, šikovný, hodný, krásný, milý, čestný... člověk, protože je křesťan:-) Mně osobně by stačilo toto: Sice není ani krásný, ani dokonalý, ani neuchvacuje, ale je s ním nějak dobře. Kdoví, čím to je? Aha, on je to křesťan.
A: Víš, jsem v tohle realista.
Moji přátelé a lidé, s kterými si rozumím, jsou křesťané asi tak z polovičky, maximálně ze dvou třetin. Takže mám jakési srovnání.
Lidé, s kterými si vůbec, ale vůbec nerozumím, jsou tak z polovičky, možná ze dvou třetin křesťané. Takže mám jakési srovnání.
Nejlepší kamarádi (tak 10-15) jsou vesměs křesťané. Největší hajzlové a slizouni (tak 10-15) jsou vesměs křesťané.
Kdybych se měl rozhodnout pro Boha na základě zkušeností s lidmi, nikdy bych se pro Boha nerozhodl.

Sledovat blog je zajímavé tam, kde je chytrý a vtipný bloger doplněn někým hodným, kdo sice není tak chytrý, ale přeci jen nastavuje zrcadlo a vytváří dynamiku – Holmes má svého dr. Watsona, JiKu (v tomto případě) má svou Babču Helču, a je dobré, když to navíc není 5:0 kontumačně, ale v připomínkách se otevírá nějaký aspekt, který si bloger na začátku neuvědomoval. Bloger samozřejmě uhájí svojí výchozí tezi, postavenou na pozorování že preevangelizace je nesmysl, ale sám by podobný dialog dohromady nedal a sám by ani nenapsal svoje výstupy v něm. Nezformuloval větu: Výsledkem preevangelizace zpravidla je konstatování: „je to normální člověk, přestože je křesťan“. Nevyniklo by, že preevangelizace nijak neproblematizuje toto „normální“.

Tento blog, byť výjimečně vtipný a „na úrovni“, se ale nedostane do hloubky, nedostane se k otázce, jakou propast, jakou překážku že to má preevangelizace „zahlazovat“, odstraňovat. Z mého pohledu přeci nejde jen o to ukázat, že evangelizace nepotřebuje, aby ji cokoli předcházelo, a že tedy je zřejmě určena těm, které nechci evangelizovat (že tedy pre-evangelizace je potenciální ne-evangelizací už ze své povahy). I to je samozřejmě dobré, vtipné a přitom jasně demaskující. Ale je třeba říci i „B“, tedy že evangelizace musí počítat s jistou mírou konfliktu a že kázat Krista znamená potvrzovat existenci sváru ve světě, který se nechce sklánět, který nechce respektovat to co je Bohem dáno jako limity (hodnoty).

A navíc: Pokud někdo řekne, že se mu líbí web Signály a naopak, web Christnet je strašný, pak s tím mohu souhlasit, ale co to znamená? Sešli a scházejí se tu zajímaví lidé, a to, jak spolu hovoří, je často zajímavé, podnětné. A obecně? Ačkoli mohu být intelektuálně zcela na straně citovaných tezí, které prezentuje JiKu, jde de facto o hodnocení obecné lidské a intelektuální úrovně, jde tedy v jistém smyslu o hodnocení „pre-evangelizační“ hodnoty tohoto webu.
Snad je problém se slovem pre-evangelizační a s tím, že se pre-evangelizace stala jedním z formalizovaných nástrojů společenského působení Církve, což často může znamenat zakrývání skutečného poslání Církve. To je třeba označit pravým jménem. Na druhou stranu zcela jistě existuje evangelizace právě v té oblasti jednání křesťanů, kdy svědčí nepřímo, svým životem. Zajisté se např. nedám ostříhat a oholit jen kvůli tomu, abych „lépe svědčil“ – to by bylo jednak úplně zbytečné, a zároveň úplně blbé. Ale uvědomuji si, že pro mne jediným kriteriem jednání není to, jak mě vidí Bůh. To je zásadní konstatování, na které v diskusi nedošlo.

Tento článek nemá do důsledku probrat téma pre-evangelizace nebo spíše „nepřímé evangelizace“. Chce také ukázat na limity blogů a blogových diskusí. Každé téma je dobré probrat z mnoha stran, a tím, jak bloger nutně „hájí svoji roli“, téma se jen obtížně dostává na hlubší úroveň. A pokud něco hned na začátku unikne pozornosti, zmizí to, byť by to byla i věc nejvýznamnější. Tak v citovaném blogu (anotaci) byla řeč o tom, že se křesťané často předvádějí jako „hodní a hloupí“ (nechci-li citovat slovo „blbci“), a také byla řeč o těch, kdo to tady „kazí“, tedy kazí někým vytvářený poklidný obraz. To je téma, pro které byla původně pre-evangelizace jen startovacím ornamentem. Bohužel v následné diskusi zcela zmizelo. Přitom právě druhá věta by zasloužila dopodrobna rozebrat – právě těmi, kdo odmítají jako neškodní blbci jednat.

Proč číst dopisy a proč je psát

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 12:51:05 +0100

Proč číst dopisy? Na to je snadná odpověď – protože nás zajímají. Ale to platí, když neseme dopis ze schránky, a to už je dnes v době mailů vzácnost. Ale proč čteme dopisy další, jiné? Občas někdo vydá korespondenci mezi dvěma zajímavými lidmi – a pak je korespondence nahlédnutím do jejich intimního vztahu, do toho, jak hledali společné rozumění světu v jeho aktualitě. Dopisy jsou svědectvím o tom, jak jsem k tomu či onomu člověku „přivrácen“, jak argumentuji do jeho konkrétní situace.
Ale jsou ještě jiné dopisy, ty, které jsou psány anonymnímu čtenáři. Je jich plný internet a čas od času se staneme jejich příjemci a nezbavíme se jich, dokud si odesilatele nedáme do „filtru“. Redakci Trivia např. přichází pokračující série dopisů od Vlado Gregora a zabýváme se jimi proto, že jsou to v jistém smyslu typické „dopisy do prázdna“.

Především jsou dopisy tohoto typu projevem důvěry a sebedůvěry – která předpokládá, že se mezi náhodnými adresáty najde ten „správný čtenář“, který dojde „souznění“ podobnému jako v osobním dopise. Ale my příjemci jsme na tom jinak. Máme svých starostí dost a proč by nás měly cizí dopisy zajímat? Jedině svým mimořádným obsahem, proto i já čas od času přiložený soubor otevřu a hledám, v čem je zajímavý. Téměř vždy, a také v případě V.Gregora, zjišťuji, že to „zas taková sláva není“ a přestanu jim věnovat pozornost.

Pisatel je jistě přesvědčen o nějakém svém poslání – to nemá smysl zpochybňovat, v případě V. Gregora je to poslání „upřímně“ komentovat svět. Snaží se být na jednu stranu dostatečně kritický (zejména vůči hierarchii), a na druhou stranu smířlivý, kázat křesťanskou „praxi“ oproti liberálům i konzervativcům. Jak přesvědčivá je taková praxe, která se chce vyhnout diskusi mezi nesmiřitelnými teologickými polohami současnosti? Je to praxe „normálnosti“, která je ale beznadějně závislá na tom, jak se vytváří obecné představy. Pisatel má o tom, co je správné, svoje přesvědčení, které bez okolků prezentuje – co s tím?

Prostor pro tyto dopisy je vytvořen tím, že žijeme ve vnitřně rozporné skutečnosti, kdy se věci křesťanství neoznačují pravými jmény, neprobíhá otevřená diskuse, která by umožnila
precizovat pojmy, formulovat jednoznačná východiska, vychovat účastníky diskusí k zachovávání základních pravidel, bez kterých se vzájemně dorozumívat nejde. Aktuální komentář „a la Gregor“ přejede skutečnost jako švenkující kamera a v první chvíli se naivnímu čtenáři může zdát, že pisatel to či ono „vyslovil za něj“, když se nějaké myšlenkové torzo nebo detail vyjádření „trefí“ do jeho názorů. Ale řeč pisatele těchto dopisů je nezformalizovaná, „plave“, a tak asi i ten nejzvídavější čtenář asi po nějaké době „odpadne“. „Trefování“ se totiž neopakuje, je víceméně náhodné, nevede, jen občas se mihne cosi známého v hlušině slov.

Důvodem je, že nejde a nemůže jít o skutečné dopisy; jde o jednotlivé články, eseje, ve kterých autor prezentuje svoje přesvědčení – a přesvědčuje druhé, s takovou samozřejmostí, jako by jiný postup neexistoval. Dopisová forma mu v tom ještě nahrává předpokladem, že svoje přesvědčení (v dopise) přeci nemusí nijak odůvodňovat, dávat mu strukturu. Kdyby autor vydával časopis, musel by se nutně zabývat jeho koncepcí, musel by mu dávat tvar. Řada dopisů je forma, která se odůvodňuje (zdánlivě) sama sebou. Ano – u přátel je tomu tak, ale tato samozřejmost je pak založena v jejich vztahu. Dopis „do neznáma“ tak ve skutečnosti žádným dopisem není. Dopis do neznáma je svědectvím o pisateli, deníkem svého druhu, a ten je pak autorem garantován v míře, v jakém jde o vnitřně jednotnou a silnou osobnost.

Ale vraťme se k V.Gregorovi. Čtenář jeho dopisů může skrze internet zjistit „co dělá, když nepíše dopisy“, a nám se naskýtá pohled do jeho dalšího psaní např. přes http://www.teologicketexty.cz/casopis/2009-4/Islam-a-my.html a další články, které publikuje v Teologických textech. Nacházíme tu (kupodivu?) stejně jednoznačný a sebevědomý postoj, který tak jako v dopisech není nijak zvlášť argumentačně podložen. Může jít, jako konkrétně v tomto článku, o projev statečnosti, v protikladu k obecné snaze „nebýt viděn“ a nepoutat na sebe pozornost. V tom má Gregorovo psaní jistě smysl. Ale z tohoto ani z jiných publikovaných textů se nedozvíme, proč si autor myslí to, co prezentuje, jakým způsobem k tomu došel, a jak si to máme z jeho jednotlivých vyjádření „poskládat do celku“.

Na druhou stranu je třeba vidět, že skutečná veřejná diskuse je možná jedině tehdy, pokud lidí, kteří se zajímají o věci nejméně tak, jako p. Gregor, je dost (jakési „nadkritické množství“) a zároveň – existuje tlak na to, aby „rostli“, tj. dostávají dostatečné kritické zpětné vazby. Psaní podobných dopisů může být skutečně forma „volající“ po něčem společném. V tom je třeba přitakat: neměli bychom se spokojovat se skutečností, že se jen velmi málo „mluví“o podstatných věcech křesťanství, světa, způsobu života, aktuálních otázkách, které si klademe. Nebo pozitivně: mluví se o zástupných problémech, nejsme schopni nalézt řeč, která by nám umožnila sdílet to, co bychom chtěli. To, co je obecně vnímáno jako „samozřejmé“, se ukazuje naopak jako neudržitelné. A v tuto chvíli je sdílení velmi obtížné, jako bychom mluvili každý jinou (svou) řečí. Jako bychom všichni psali (stejně jako V. Gregor) dopisy do prázdna. To je situace, ve které je hlavním úkolem řeč očišťovat, zpřesňovat, dávat jí jasné obsahy, vracet důvěru v řeč jako nástroj rozumění světu.

Podle mne psaní „řady komentářů aktuálního dění“ není dobrým postupem. Pokud „jen“ formulujeme svoje názory na to či ono a zmateně komentujeme kde co, spíše přispíváme k nepřehlednosti řeči, ve které se rodí nedůvěra a pasivita. Není třeba, aby každý, kdo si myslí, že je „osobnost“, komentoval vše, co se na světě šustne. Proč by to mělo být? A když už, proč nekomentuje jen to, co považuje za podstatné? Proč nevybírá a nezdůvodňuje svůj výběr? Řeč nás překvapuje a v něčem přesahuje, může nás oslňovat, že někdy píšeme a sami se radujeme z toho, co nám z pod rukou „leze“! Jistě, každý si chce přečíst sám sebe). A je to tak jistě dobře zařízeno, jinak by nám stačilo dvě stě slov. Ale psaní je práce – někdy těžká, a součástí psaní musí být i škrtání, přepisování, váhání.

Přál bych V. Gregorovi (a všem podobným, kdo nejsou okoralí a resignovaní), aby méně psal a víc pracoval s tím, co napíše.

Jako vzor mohu nabídnout svou vlastní zkušenost, několik „sebekritických“ otázek pro zdravou praxi:
· Jaká je konkrétní myšlenka každého jednoho odstavce?
· Tvoří to vše jeden celek, kterému nic nepřebývá?
· Je „postup“ těchto konkrétních myšlenek logický, vtipný a vázaný na nějaký příběh, obraz a nebo má nějakou jinou „jednotu“?
· Jsem schopen a ochoten někomu v telefonu říct „o čem to je“, kdybych platil deset korun za minutu?
· Nedalo by se to napsat úplně jinak, začít třeba u Vodňan?

Separace víry a rozumu

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 12:57:30 +0100

Zní to až krutě, ale je tomu bohužel tak. Hledat cestu v dnešním myšlenkovém a hodnotovém chaosu je ovšem ještě obtížnější a řekl bych, že bude stále více. Jako bychom kráčeli vstříc něčemu jako je babylonské zmatení jazyků. Zdá se mi, jako bychom byli pokoušeni přesným chápáním pojmů jen tehdy, když jimi chceme někoho zranit. (…)

Na úvod redakčního komentáře si dovolujeme citovat část jednoho dopisu čtenáře, čtenáře, po jakém touží každý redaktor: Čtenáře vnímavého pro to, čemu se říká „poslání“. Revue Trivium se za pár let podařilo nalézt čtenáře. V druhém pádu se toto slovo chová podvojně – ať už je to jeden jediný čtenář nebo celé zástupy, to podstatné bylo dosaženo, protože tu zaznívá hlas rozumějící, sdílející bytosti. A navíc se hned vzápětí musím omluvit všem dalším čtenářům Revue Trivium, kteří zde takto nejsou zmíněni, citováni. Tomuto konkrétnímu pisateli bych chtěl poděkovat a zároveň se zastavit u dvou aspektů řeči, které zmínil.

Babylonské zmatení jazyků je na jednu stranu skutečnost, žijeme v něm, a na druhou stranu je to hrozba. Četl jsem jedenáctou kapitolu První knihy Mojžíšovy mnohokrát, ale vždy si kladu další a další otázky. Lidé, mluvící jednou řečí, si chtěli „učinit jméno“ – jak tomu rozumět? Bůh zasáhl „preventivně“ – tedy není a nebude věcí člověka, aby „si učinil jméno“. Jak tomu rozumět? Proč zmatení jazyků? Je možné to chápat jako upozornění na fakt, že osvícenské a také současné novoosvícenské „absolutistické“ myšlení je svým způsobem útokem na Boha, je něčím, co se příčí poslání člověka, který má přeci jako hospodář spravovat zemi a pojmenovávat stvoření, nikoli pojmenovávat (a organizovat řečí) celek svého světa?

Druhý aspekt řeči, který vyčnívá jako osten z citované ukázky dopisu, je ono zraňování slovy; proč právě v argumentaci vůči druhému jsme na okamžik schopni používat slova s obsahem vyhraněným jako krystal? Nevím. Stále ještě víme velmi málo o tom, co je to řeč. Na počátku bylo slovo a slovo stojí na počátku každé skutečnosti. Ve světě babylonsky blábolíme, ale vůči bližnímu umíme zaostřit slova, až to bolí, snad právě proto, že s druhým nejhlouběji zakoušíme skutečné? Je to „pokoušení“, jak to formuluje čtenář? Asi ano, protože právě ve vztahu k druhému dáváme až příliš velký důraz na kontury slov, namísto abychom směřovali k tomu, kde mají těžiště.
A naopak, naše slova se rozmlžují tam, kde by naše myšlení mělo být ostré a přesné, když chceme přehlédnout souvislosti světa a našeho okolí, právě tehdy často řeč jako nebezpečný nástroj odložíme, ztupíme, nebo se vůbec nepokoušíme brousit.

Naše řeč by měla být ostrá a nedvojznačná tam, kde je to potřeba, kde je třeba proniknout do hloubky, ukázat souvislosti skrz velké množství kulturního materiálu, kontextů. Měla by být dost pevná, aby se z ní daly budovat stavby, které slouží, ale nikoli stavba věže sebe-vědomí v sebe-pojmenování. A měla by být vlídná a chápavá tam, kde se setkáváme s druhým, zranitelným člověkem.

Prosím čtenáře, aby v tomto smyslu dali najevo, pokud by se Revue Trivium zpronevěřovala takovému zadání.

Reakce na článek

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 13:13:06 +0100

Pokud se článek v Triviu týká nějaké konkrétní osoby, zpravidla mu přeposíláme upozornění na něj a „link“. Na článek „P. Tomáš Halík“ v Revue Trivium 5/2011 reagoval Tomáš Halík osobním mailem, požádal jsem ho o souhlas s uveřejněním:

Vážený pane profesore,
… Děkuji za vaši odpověď, pokud píšu o autorech z „konzervativních kruhů“, snažím se o stejný přístup, ale zpravidla odpověď nedostanu žádnou. Trivium samozřejmě vyhrocuje některé aspekty věcí a je mu vlastní jistá jízlivost a pohrávání si - ale shodujeme se v tom, že čtu-li nějakého autora, pak proto, abych mu porozuměl - a tak „doplnil“ svůj „obraz světa“. Do jaké míry se tím těžiště mého světa posunuje, je věc druhá (může se posunout i opačným směrem).
Nezpochybňuji (a nikdy jsem to nedělal) to, že váš vliv přispěl k tomu, že se ke Kristu přiblížilo velké množství mladých lidí, a jsem dalek si myslet, že moje myšlenkové východisko je „jedině možné“. Ukazuji vaše myšlení ve svém myšlenkovém prostoru - a argumentuji, abych tento svůj prostor obhájil, ukázal, že je aktuální. Nechci tedy komukoli říkat, co si má myslet, ale stavím čtenáře před tvrzení, která se ho týkají, a má tak příležitost se s nimi nějak vyrovnat. Jsem velmi rád, že jste na můj text reagoval a prosím vás o souhlas, abych ho mohl v příštím čísle (pravděpodobně v únoru) v Revue Trivium publikovat.

Je k dobrému, že verze odpovědi T. Halíka jím určená k publikaci je rozšířená a doplněná. Čtenář sám pak může odpovědět na otázky, které původní článek kladl, a nebo může sobě, Triviu i Halíkovi položit otázky další a může se též zastavit nad tím, která kritická tvrzení našeho článku nechat T. Halík bez povšimnutí. Pro nás zůstává v platnosti většina tvrzení článku, zejména však jedno: osobnost Halíkova typu jistě může používat koláž, jakési „myšlenkové rizoto“, ale vždy by měla zároveň poskytnout talíř, který takovému pokrmu dává tvar a jednotu. Dá-li Bůh, budeme se právě takové jednotě v rámci některého z dalších článků o P. Halíkovi a jeho tématech věnovat.

Vážený pane redaktore,
předpokládám správně, že jste autorem nepodepsaného článku, který jste mi přeposlal? V tomto případě Vám děkuji za úsilí, které jste věnoval četbě a promýšlení mého textu i za snahu o značnou korektnost, kterou u většiny polemik s mými texty z jisté části katolického spektra žalostně postrádám. V několika případech bych se ovšem ohradil, za všechny :
1. „že se vlastně o kněžskou službu příliš nehlásí“ – to není fair: pouze sebekriticky vím, že bych těžko byl užitečný v tradiční venkovské farnosti, ale přijal jsem povolání k náročné kněžské službě v akademickém prostředí, které je mi vlastní a kterému rozumím - a vzal jsem proto na sebe riziko v dobách „ilegality“ a těžko představitelnou zátěž kněžské dřiny v jedné z nejživějších akademických farností Evropy, kde prošlo katechumenátem a přijalo křest přes 1000 lidí a odkud vzešla řada kněžských a řeholních povolání.
2. „Že metafyzika je „nesmysl“ z povahy věci a řeči“ – to bych nikdy netvrdil; má kritika se týká „metafyzického realismu“ novoscholastiky, naopak např. Levinasovo pojetí metafyziky je mi velmi blízké.
3. „Halík je schopen např. napsat, že proroci byli sociální kritici, tedy opakovat zcela upadlá a zjevně chybná sociologická klišé“ - to by platilo, kdybych tvrdil, že že proroci nebyli nic jiného než sociální kritici; takovou hloupost bych ovšem nikdy neřekl. Avšak to, že kázání těchto Božích mužů mělo také sociálně-kritické aspekty, asi těžko možno popřít.
4. Vaše asi nejsilnější námitka, která Vás vede dokonce k poměrně silnému vyjádření („Opět tragické selhání a sebepřecenění autora“), se týká mé reflexe jednoho silného zážitku a úvah nad psychologickým kořenem některých dramatických obrácení. Píšete: „Halík je schopen tvrdit, že skutečné porozumění tomu, co se míní pod slovem Bůh,… co se skrývá za slovy jako spása, Bůh, víra nebo milost … můžeme mít jen ve světle mezních zážitků (str. 242). To je zcela neudržitelné. Odkaz na nenahraditelný individuální zážitek v tomto smyslu je de facto odkazem na mystickou zkušenost – neboť takový zážitek „si“ člověk nedává „sám“. Odpovídá to i kontextu v knize. A co ti, kdo takový zážitek nemají? Jsou méněcenní, beznadějně nevěřící, neví, co se za těmito slovy skrývá? Jsou v něčem nedostateční, protože neví a nemohou vědět, co ví ti, kdo takový zážitek mají? Nebo je to návod? Mají se Halíkovi čtenáři vystavovat v nebezpečí, aby takovou zkušenost získali?“
Odpovídám: ne, neodpovídá to kontextu v knize. Ta moje kniha (jak v ní výslovně uvádím) je souborem esejů, v nichž předkládám své vlastní životní zkušenosti a svědectví, jak tyto zkušenosti formovaly mou osobní víru. Píšu je jako nabídku dialogu s čtenáři, kteří měli možná podobné, možná zcela jiné zkušenosti. Ohlasy na knihu mi potvrdily, že mnoho čtenářů právě tak tu knihu pochopilo a přijalo. Číst a posuzovat ji jako svého druhu „dogmatický traktát o víře“ je neporozumění žánru knihy a intenci autora – a tedy i jejímu poselství.
Co se týče filozofického jádra Vaší polemiky, nezbývá mi než konstatovat, že v tom máte pravdu – já jsem skutečně více doma v postmoderním myšlení a jsem mnohem více blízký křesťanským filozofům současnosti, jako je Jean Luc Marion či Richard Kearney než ve světě novotomistické metafyziky ( v níž si ovšem vážím řady autorů, jako byl např. E. Gilson); to jsou opravdu dva dosti odlišné způsoby vnímání Boha, člověka a světa, mezi nimiž je třeba si zvolit a každý z nás prostě zvolil jinak a má proto jistě své důvody. Mne četba kvalitních autorů, inspirovaných tradicí „klasické“ metafyziky (jako je např. můj oblíbený McYntaire) občas inspiruje a připomíná to, co třeba opomíjím (každý pohled z kterékoliv perspektivy má nutně svá slepá místa) – a byl bych rád, kdyby Vám četba mých esejů podobně posloužila k poznání, že alespoň občas může i z tohoto kouta křesťanského myšlení vzejít nějaká inspirace k zamyšlení a rozšíření vlastní perspektivy. Snažit se přesvědčit druhého, aby svou perspektivu opustil a přijal vidění z jiného místa by asi nemělo smysl; smysl má pouze snaha porozumět bez předsudků druhému a mít trpělivost do chvíle, až nám sám Bůh – který jediný stojí nad dílčími pohledy – ukáže věci plněji, než jak je vidíme dnes – totiž „jako v zrcadle a v hádance“, jak praví apoštol.
Ještě jednou děkuji, Tomáš Halík

Redakční komentář

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 13:14:27 +0100

V tomto čísle Revue Trivium se v několika článcích dotýkáme tématu webových časopisů, stránek, mailové rozesílky atd. Po úvaze to není provedeno formou, která by vycházela z nějaké zevrubné analýzy, to by bylo příliš časově náročné a zároveň čtenářsky nezajímavé. Snažíme se na konkrétních stránkách, blozích a mailech vytknout typické a nebo naopak atypické jevy. Nejde tedy o nějaké systematické mapování tohoto prostoru, jednotlivé spíše slouží k tomu, abychom v tomto čísle vytvořili jeden z možných obrazů. Zároveň využíváme tyto sondy k rozvinutí konkrétních samostatných témat.
S tím, jak se stále více věcí stává předmětem veřejné diskuse, zvětšuje se okruh témat, ke kterým se Revue Trivium vyjadřuje ve svých komentářích – zároveň přicházejí i častější reakce zvenčí, na které je třeba reagovat. Z tohoto důvodu jsme byli nuceni už od minulého čísla přejít z původních šesti – max. sedmi článků na osm (+ redakční komentář).
Budeme se ale snažit, aby čtenáři nebyli zahrnuti nadprodukcí, škrtáme statečně.

Tištěná verze Revue Trivium 2012/1

Josef_Stogr — Tue, 17 Jan 2012 14:47:03 +0100