kultura

Hudba? Připusťme si alternativu, že velmi málo lidí kromě hudebníků zajímá, je vnímána jako cosi služebného, nahraditelného, až někde daleko v pozadí za snahou o aktuální pastoraci „současnou“ řečí světa.

Je velkou radostí pochválit a v případě tohoto čísla Salve je to radost dvojnásobná. Ne z jednoho nebo dvou článků, ale z toho, jak je číslo sestaveno celé. Není beztvaré, ale nechává na čtenáři, aby si nabídnutou mozaiku interpretoval po svém. Redakční volba „tematických čísel“ se tu ukazuje jako plodná – téma je nosné, pokud je představeno s ne-ideologickým přístupem a vyhne se (jako v tomto případě) zjednodušujícím schématům.

Řešením není postup podle nějakých „lidských práv“, to přináší další kroky ke stejnosti nastavených (a vynucovaných) podmínek jednání. Naopak, cestou je ukázat jednotící motiv práva – a ten je v očekávání spravedlnosti. Právo není „jen“ víceméně náhodný, pozitivistický konstrukt, který umožňuje soužití – to by nemělo se spravedlností nic společného. Ale není také tím, co by se dalo odvozovat od neměnných podstat; a není ani jen naším vlastním (společenským) produktem, výsledkem toho, jak žijeme a jak si vytváříme formy pro spolužití. Právo nám má umožnit, aby naše žízeň po spravedlnosti měla alespoň nějakou pevnou oporu a naplnění.

Už motto je alarmující: <strong>Pod rouškou „laskavého konsensu“ propaguje globální etika protikřesťanský program …</strong> Rozsáhlý článek v Monitoru, psaný zjevně s ambicí „shrnout to podstatné“, trpí řadou neduhů a ten první se ukazuje hned v první větě: všechno „se“ to nějak děje, samo. Jak může globální etika něco propagovat? Pokud nebudeme sami používat řeč konzistentně, jak máme porozumět tomu, o co jde? Globální etika je nanejvýš nástrojem propagandy. Ale v rukách koho?

V časopisu pro duchovní hudbu Psalterium začala vycházet série článků o kýči. Autor Jiří Kub má přitom jasné, pragmatické cíle: chce ukázat, že se můžeme a máme ptát na objektivní kriteria kvality uměleckého díla, jinak bude proces poklesu kvality hudební produkce v kostelech pokračovat…

V revue Trivium se často objevuje slovo kultura, a to ve dvou významech. V širším slova smyslu je toto slovo používáno tak, jak je to běžné – velmi obecné až konfuzní označení toho, co není „samo sebou“, co by nebylo bez působení člověka. Obecně se toto slovo vymezuje jako „pěstování“, pečování o něco, ale také jako kolo a obíhat okolo něčeho (hezký obraz pro starost). Ponechme nyní stranou téma „příroda a kultura“, vrátíme se k němu v některém z dalších čísel Trivia. Nyní se zaměříme jen jedním směrem, totiž ke dvojznačnosti, s jakou je slovo kultura používáno vzhledem ke kultu.

Zdá se, že dnes je nám Francie kulturně velmi vzdálená, neznáme jí a podněty z Paříže jsou pro nás těžko komunikovatelné, ale to může být omyl. Sice neplatí nic z toho, co platilo v první republice, vazba na francouzské reálie má ale velkou potenci, a ta by měla být otevřeně diskutována.

Rozdíl mezi disentujícím postojem a destrukčním postojem je zásadně odlišný. To druhé je třeba jasně odmítnout, toho prvního je třeba si vážit jako životodárné věci. Článek, který vymezuje postavení těch, kdo chápou nutnost institucí a zároveň hodnotu svobody.