2011/1

Kdyby tahle kniha byla napsána po r. 1945, četl bych ji se zaujetím. Kdyby byla vydána na konci šedesátých let po dvacetileté konzervaci katolického myšlení a v rámci tehdejších iluzí a ideálů, bylo by to pochopitelné a četl bych ji podobně. Ale je napsána po padesáti letech, a proto není ani tak svědectvím o první republice a jejím dramaticky prožívaném konci jako dokladem o tom, jak hluboko jsou zakonzervovány některé myšlenkové postupy, které mají velmi aktuální vyústění. Není možné ji číst jinak než jako svědectví o jedné slepé uličce katolizujícího myšlení, které je svojí povahou humanistické a nese v sobě všechny rozpory, s níž ČSR jako stát vznikl a v r. 1993 také skončil, a svým způsobem se tak pokouší přenést tyto rozpory jako „nadčasové“ i do současnosti. Současnost je ale jiná a tento pokus je marný.

V Teologických textech vyšel již před delším časem článek Predpoklady pre spojenectvo vedy a teológie (Róbert Sarka). Protože je u nás toto téma poměrně standardně autorsky obsazeno a diskuse o vědě se zdá zablokovaná, nabízí se tento slovenský pokus o systemizaci možných přístupů k vědě jako východisko pro zásadní polemiku s takovým myšlením, které klade teologii a vědu „vedle sebe“.