Dvojí misál, krok zpět nebo vpřed?

Článek je v jistém smyslu symptomatický a lze jej číst několika způsoby, pokusíme se o ten nejvlídnější. Rozhodně ho lze velmi korektně číst jako svědectví o „stavu věcí v české kotlině“, jako obraz malé schopnosti vykládat toto papežovo mottu proprio pozitivně, ale zároveň i jako projev snahy překročit jisté bariery (myšlenkové, ale i mocenské), které zde někde uvnitř katolického myšlení nesporně existují.

Už nadpis je výmluvný a zařazuje: kdo že kráčí ke skvělým zítřkům a kdo je naopak ten „zpátečník“, který by chtěl obrátit „kolo dějin“? Jestliže se někdo takto zamýšlí nad dokumentem magisteria, takto klade otázku, musí o sobě mít jistě vysoké mínění. Rozhodně ale musí vědět, kde je ono „vpřed“, a nebo to alespoň tušit, jinak by jeho otázka neměla smysl. Pomysleli bychom na autora, ale hned nás to vede jinam. Příhoda jistě tak namyšlený není. Takto „se“ přeci klade tato otázka, on ji jen (asi chtě nechtě) jako novinář cituje, musí na takovou otázku odpovídat. Víc o cestě, kterou se chce dát, vypovídá jeho více osobní formulace podtitulu - a to už stojí za úvahu. Papež oceňuje předkoncilní ritus. Pak k tomu jistě má svůj důvod.
Značná část článku je pak vedena snahou ukázat, že je celé mottu proprio jen projevem osobní záliby a sklonu, který už z dřívější doby dobře známe od kardinála Ratzingera. Tímto mottu proprio se není třeba příliš trápit, je to osoba papeže, která je klíčem, a jeho psychologie, neboť on prostě něco oceňuje víc než někdo jiný. S tím ale nemůžeme souhlasit. Vzhledem k závaznosti dokumentu a vzhledem k tomu, že Benedikt XVI. velmi pečlivě volí formy svých projevů (viz jinde k řezenské přednášce) se tato interpretace nedá brát příliš vážně, může jen „zlehčovat“ celé téma.

Celý článek samozřejmě nakonec musí odkázat na to, co nelze zakrýt, že latinská mše je předmětem sporů a že v této věci panuje, mimo jiné i u nás, velké napětí. Ale o tom, jak malého odstupu jsme schopni, vypovídá volba citovaného německého autora: zdá se, že jsme přijali obecnou formu – když se nechceme sami vyjadřovat, citujeme německé „autority“. Příhoda tak cizími ústy konstatuje, že mottu proprio napětí neodstraňuje, a v jeho interpretaci tu zůstává černobílý spor, ve kterém vyhrát může pouze jedna strana, a to samozřejmě ta, která stojí na straně „dějin“, stojí na bohoslužbě v národních jazycích. Čteme-li tedy správně, pak odpověď na první, objednanou otázku (v názvu) je nabídnuta od liberálních sousedů a oponentů papeže: mottu proprio je krokem zpět, a krokem marným, protože dějiny a jejich progres je přeci nezpochybnitelný a „my to vyhrajeme“.
Proč jinak by autor citoval Rösera, údajně vlivného německého autora, který v českém prostředí žádnou autoritou není? Snad že se k tomu z nějakého důvodu nechce vyslovit sám? Snad že se ani žádná česká autorita nechce takhle „vyprofilovat“?

Autor sám by asi takovou nehoráznou věštbu hodnou Pýthie nepronesl. Ale asi měla zaznít a on se od ní nijak zjevně nedistancuje. A s touto zátěží (a se znalostí toho, jak se to u nás má s chutí vyhovět duchu tohoto papežského dokumentu) se pak autor pokouší hledat a nebo alespoň naznačit nějakou cestu, která by nebyla tak na první pohled odpudivá, jako je ta Röserova. Říká, že jde o zástupný problém, jeden z mnoha problémů, o kterých se nemluví. S tím se nedá než souhlasit. Ale už od začátku konstatujeme nějaké divně nesamostatné postavení autora a tady se vyhrocuje. Co píše na „objednávku“ a co je „z jeho hlavy“? Má smysl se ho ptát, proč že tedy o problémech, o kterých „se“ nemluví (opět heideggerovské „ono se“), nemluví on? Proč nepřispěje k tomu, aby byly pojmenovány, třeba v Perspektivách?

A v závěru jemu i dalším, kteří se v této situaci „necítí ve své kůži“, můžeme nabídnout: o věcech, které nejsou pojmenovány (a z nějakých důvodů se o nich nemluví), může psát v Triviu. Anonymita zaručena.