Katolická víra není soukromou záležitostí

Snaha se cení – trochu pokývat hlavou, a zároveň povzdech, trochu beznadějný – tak by se asi dala charakterizovat bezradnost, s jakou člověk vezme do ruky Katolický týdeník, prolistuje ho, tu a tam se začte. Proč je tomu tak? Právě KT si zasluhuje velkou pozornost, protože jde o noviny s nejširší čtenářskou obcí a „vlivem“.

Jak myslíme, jak žijeme v každodenních starostech a radostech? Jak vnímáme to, co nás obklopuje? To nejsou zbytečné otázky, i v rámci Evropy se odpovědi na ně velmi liší, místo od místa, a proto někde chodí po ulicích lidé usměvaví a vstřícní, a jinde se mračí a dívají se do chodníku. Je snadné říci, že KT nám předkládá obraz naší vlastní rozpolcenosti – asi to tak je, ale proč před nás nestaví nějakou „metu“ nebo vzor? A nebo nás dokonce vede k přijetí konkrétního společenského modelu, statu quo?

V promluvách blízkých kázáním a pastoračním rozhovorům je vše jasné – vše stojí a padá s přítomností Boha v našem životě. Křesťan by měl být mezi ostatními jasně odlišitelný tím, že „nese plody“ své víry. Pohříchu je tato „nota“ doprovázena a ilustrována povětšinou příběhy, kdy naši bratři a sestry v Kristu vydali svědectví svým utrpením, především v době komunismu. Jak se vydává svědectví dnes, se mnoho nedozvíme.
Vezmeme-li aktuální osudy, které se zde prezentují, jsou to spíše důkazy o tom, že lidé žijící „normálně“ a zdánlivě se ničím od ostatních neliší – světe div se – mohou být i křesťané a dokonce katolíci a zvenku to nikdo nepozná!
Tak se KT přehoupne ke své, daleko založenější poloze, totiž poloze dokazující, že katolická víra je se současnou dobou, kulturou, životním stylem vlastně bez větších problémů kompatibilní, že není nic, co by problematizovalo naše směřování do moderní Evropy.
Celkové vyznění jako by bylo vedeno snahou povzbudit, ale přitom od základu deformuje, protože se zde ani nejmenším náznakem neklade otázka, jestli je to s tou kompatibilitou tak samozřejmé. Aniž by se nad tím někdo pozastavil, je tu prezentována ještě jiná poloha, kontext „sekularizované společnosti“, prezentovaný jako samozřejmá „danost světa“. KT sugerují, že křesťanství si udržujeme „navzdory“, jako individuální hodnotu v převaze nevěry, ale s mírným optimismem vyplývajícím z vývoje. Mírným, neboť tak nějak „chápeme“, že staré časy se nevrátí, mnoho z tradičního katolického myšlení je neudržitelné, musíme se přizpůsobit světu… V některých článcích pak nalézáme úplnou defenzivu vůči agresivnímu sekularizačnímu tlaku, a dokonce hledání důvodů, proč se takový tlak jeví jako oprávněný.

Aby toho nebylo dost, velké místo tu dostává intelektuální reflexe současné kultury a Církve v ní a nebo pokusy o ni, postavené spíše na liberálních než katolických východiscích, pohříchu tématizujících „církev“ jako společenskou formu a nikoli Církev.
Sociologizující výklady „společenské reality“ a zejména výklady konkrétních událostí a aktuálních témat, které se vedou v Církvi, jsou většinou vedeny jako „společenské reflexe“, což v tomto typu argumentace znamená de facto přitakání indoktrinaci hrubého zrna. Výsledek? Manipulativní obraz, ze kterého plyne ochota všech přijmout „nutné změny“, „tak nějak“ souznít s dobou.Trochu nostalgie po sladkých obrázcích vesnických kostelů spojených s racionální úlevou, že postaru se žít nedá a pokrok si žádá svoje.

Podívejme se ještě jednou na námi načrtnutou strukturu:
Ze stránek KT promlouvá kazatelna, a kazatelna „tradiční“, zaměřená do farnosti, formativní, pastorační. To samo o sobě by mohlo být pozitivní, kdyby bylo jasné, jak se tato role časopisu vztahuje k jiným popsaným polohám. V těch však ale nabývá obraz křesťana divně traumatické podoby: křesťané tu jsou pod tlakem a místo, aby se mu vzepřeli, ještě věnují dost energie tomu, aby chápali argumentaci těch, kdo se staví proti nim.
KT dokazuje na příkladech a příbězích ze života, že i v tomto světě lze integrálně žít jako katolíci… pokud na své katolictví příliš neupozorňujeme. A vedle toho zde mají platformu „katoličtí intelektuálové“, kteří se snaží nalézt s moderním světem bezbolestný „modus vivendi“ – vždyť je to přeci pěkné, jak je plný úcty k lidským právům (!). Prostor tu mají liberálové, kteří se snaží učinit svět srozumitelnějším a pro katolíky „snazším“ a katolíky světu představit jako „normální“, snad jen trochu divné, ale hlavně hodné lidi, kteří jsou sice nekorektní a možná trochu zaostalí v tom, že mají „svého Boha a myslí si, že není jiného kromě toho jejich“, ale jinak jsou společensky neškodní.

Vystihuje tato struktura článků „poptávku“ čtenáře? A jakého? Jaké otázky je třeba řešit, má-li se tato myšlenková pa-struktura změnit?

Jedna zátěž, kterou je třeba definitivně odstranit, vyplývá z více než stoletého sekularizačního tlaku, který měl po celá desetiletí i násilnou podobu a vedl mnohé křesťanské laiky do defenzivy, do skrývání víry. Katolická církev se tak v praxi věřících „protestantizovala“, víra se stala věcí individuální, věcí vnitřní, skrytou. Zmrtvěla tak víra sdílená, samozřejmá, společenská. Právě v době, kdy se sekularizační tlak zvrací ve svůj protiklad , Církev u nás nemůže nabídnout samozřejmou praxi „žitého křesťanství“, společné modlitby, veřejně prožívané slavnosti – to nikterak nejde nahradit školskými příklady nadšených mládežnických skupin. Společnost je vyprahlá, na místě je sebevědomí a úplně samozřejmý křesťanský život, ve kterém platí ano ano – ne ne, ve kterém nechybí neokázalá modlitba, ve kterém je svátek odlišný od všedního dne atd.

Ale může v tom něco změnit KT?
Může, ale musel by se změnit z „týdeníku pro lid“ na „katolický týdeník“. Musel by být nesen vizí, to znamená i odhodláním k jisté míře konfliktu, ve které je nutno takovou vizi proměňovat v misi – v realizovat jako poslání.
Jde o to přinášet příklady lidí, kteří se snaží křesťansky žít NAVZDORY současné převaze liberalismu a útokům proti křesťanům a Katolické Církvi. Jsme však až příliš identifikovaní (infikovaní) vyzněním „české teologické školy“ církve umírající, a tak značná část katolíků (zejména těch střižených 60. lety), vypadá, jakoby právě umírali s Církví. Nepominutelný fakt je také to, že na sebe nikdo nechce „zbytečně“ upozorňovat. Vrchnost v Církvi, antikatolicky naladěné okolí, nikoho.
Týdeník, který by dostál jména Katolický, by se musel proti takové praxi postavit, ukazovat, že nemáme jen „splývat s touto společností a s lidmi dobré vůle všech vyznání i těch bez vyznání“. Měl by se ptát, čemu patří naše první myšlenky po probuzení, měl by se ptát, zda se společně modlíme před jídlem, měl by se ptát, zdali si některé věci nevykládáme až příliš obrazně, měl by neustále upozorňovat že mezi naší vírou a praktickým životem není a nemůže být žádný předěl, že víra není „vnitřní věcí“…
Asi nikdo nechce, aby katolíci postávali na veřejných prostranstvích jako „svědci“ se Strážní věží. Ale je křesťanem, kdo nenese ve svém jednání společenský apel „probuďte se“ ? Jak máme být „solí světa“, když se všemožně snažíme, aby nás katolictví nijak neodlišovalo od „ostatních slušných lidí“?
Mám jedno doporučení pro redaktory KT - každý článek v KT byl měl mít jako svůj hlavní název „Katolická víra není soukromou záležitostí“ nebo „Díváme se na svět a kulturu jako katolíci“. A jako podtitul pak už může být cokoli. Pokud článek tomuto kriteriu nevyhoví, je na řadě otázka pro autora, proč ho psal či redaktora, proč ho zařazuje.

***
Druhým velkým problémem je podoba přílohy KT – Perspektiv. Ty se nechávají vtáhnout do teologizujících úvah a komentářů, zpravidla ne zrovna vytříbených, které jsou psány převážně pod vlivem liberální teologie a konkrétní vlivové skupiny. Jde většinou o dosti nesourodé komentáře, které se shodují v jednom – větší či menší míře myšlenkové závislosti na autorech a autoritách šedesátých let, zejména z německé oblasti. Tak se jen dál šíří malomyslnost, úvahy o tom, že Církev by se měla změnit, přizpůsobit sekularizovanému světu – dokonce až tak daleko, že se staví proti magisteriu. Tím, že KT dávají prostor hlasatelům takto deformovaných a skepsi vyvolávajících názorů, dostávají „cejch“ ideové platformy, nejsou chápány jako sjednocující, vyrovnané medium. KT – pokud by chtěly být „katolickým“ a tady všeobecně zaměřeným týdeníkem, by měly dát prostor různým názorovým proudům v Církvi, a pokud to vzhledem k existující polarizaci a názorům vrchnosti u nás není jednoduše řešitelné, měly by se vystříhat toho, aby byly platformou jedné mocenské skupiny. Je trapné, když „jiné názory“ se na stránky KT dostávají jen „jako“ názory čtenářů.

***
Pamatuji se na dobu, kdy Katolické noviny jako orgán PIT přestala zastřešovat Církev – a diskutovalo se o tom, zda ve farnostech zahájit jejich bojkot. Většina „reálně myslících“ obhájců tehdejších KN velmi sugestivně (a při zdi) argumentovala tím, že je lepší něco než nic a že jiný časopis vycházet nebude, že prostor, který vyklidíme už nikdy nedostaneme zpátky, že sníží-li se náklad, už nikdy nedosáhneme toho, aby se celostátní noviny pro katolíky obnovily… Jako vždycky, po nějaké době je všechno jinak. A mě zaráží, že stejní lidé se drží při zdi dodnes. Ani si nevšimli, jakou mezitím dostali lekci. Všechno je jinak, jen ti, kdo se valí „s proudem“, jsou stále stejní a stále jich je dost..
Vždycky znovu a znovu žasnu, jak se lidé „malé víry“ a kompromisů snaží zabydlet ve světě, když za svůj život museli zažít tolik důkazů, že ani komunisté, ani sociologové, ani ekonomové nejsou pány dějin. Stále znovu a znovu je třeba říkat všem, kteří tvrdí že „ví co je a není reálné“, že podléhají hříchu bohorovnosti. Bůh je pánem dějin, nikoli ti, kdo si myslí, že dobře vysledovali ty či ony zákonitosti světa.
Možná si toho nikdo příliš nevšímá, ale žijeme ve světě, který se významně proměňuje a znovu a znovu nás překvapuje. Právě proto jsem optimista – nevím, jak KT změnit, ale vím že je to možné. KT se může změnit, protože nemůže vzdorovat Duchu. Ale může také zaniknout, zmizet v bezcenném smetí. A já se těším, až budu moci napsat do Trivia o tom, jak se mi tento proces jeví z časového odstupu.