Čekání na arcibiskupa

„Arcibiskup František Kordač byl asketický a pocházel z lidu“ – to je jasné tvrzení, papežský nuncius Ciriaci tedy byl zřejmě požitkář. „Za Kordače se postavili němečtí katolíci, český klérus zachoval loyalitu k Římu“… atd. každá taková pravdivá věta něco sugeruje.
Pokud o tématu člověk alespoň „něco ví“, rozumí dilematům autora, který vlastně na objednávku „píše“ složité slovníkové heslo s vědomím, že vyčerpávajícím způsobem by vše nevysvětlila ani obšírná monografie. Zarážet může čtenáře strašná jazyková úroveň, ale pokud něco ví i o praxi v českých novinách, tak zjistí, že největší „seky“ jsou zcela nepochybně výsledkem škrtů, které článek „krátily“ na požadovanou délku, autor zřejmě předem nevěděl, jaký bude uveřejněný rozsah textu.
Je lepší něco než nic? Rozhodně. Ale možná by bylo lepší postavit se na nějaké východisko, nesnažit se podat „neutrální pohled“. Pro porozumění tomuto tématu, ale nejen jemu, je přeci daleko nejdůležitější ukázat na některé podstatné souvislosti: každé jednání je vedeno na základě nějakých předpokladů, a ty se ne vždy naplní, ba naopak, následující situace bývají zcela nečekané. Jsem zastáncem toho, že se má psát otevřeně a s porozuměním dynamice věcí. Arcibiskup Tomášek byl „odsouhlasen“ komunisty zjevně proto, že to nebyl žádný myslitel a že ho považovali za slabého – ale on se ve svém stáří zcela změnil a dozrál až do polohy, ve které zajistil pro katolickou Církev důstojné společenské místo při změnách v r. 1989. Jaký význam mělo, že byl pod vlivem jedné skupiny aktivistů okolo Josefa Zvěřiny? Na to je třeba hledat odpověď. Pokud s tímto popisem někdo nesouhlasí, ať předloží jiný.
Arcibiskup Kordač byl přítelem papeže, po jeho smrti se dostal na vedlejší kolej. Řešil složitou situaci v agresivním liberálním státě, který ostře vystupoval proti mnohamilionové německé menšině obyvatel (ve značné části katolické) a dovedl si představit, co by mohl napáchat přehnaný aktivismus, oponoval antiklerikální vládě, byl v tlaku ze všech stran. Výtky proti němu kvůli Katolické akci byly spíše záminkou, stejně tak jako spor o budovu nunciatury. Ale jaký byl skutečný zájem Ciriaciho? Nebyly to spíše mocenské změny související s jistou mírou nástupu pragmatismu kurie ve vztahu k polo-zednářským vládám té doby, s lateránskými dohodami? Jistě, je to na román, ale nesmíme se vzdát snahy porozumět souvislostem.
Články typu slovníkového hesla, které například oprávněně zmíní Kordačův lidový původ a asketismus, mohou zakrýt podstatný fakt, že přednostně šlo o kontrolu a vliv na „top management Církve u nás“ a zpětně i na různé role, které hrají podstatní představitelé národních církví ve Vatikánu.
Ale nejde o to kritizovat tento článek, spíše z něho vyjít. To nás může vést k zamyšlení nad naší schopností (či spíše neschopností) přemýšlet o tom, co je to „vnitrocírkevní politika“ a do jaké míry jí rozumíme. Právě proto je citovaný článek pro reflexi v Triviu zásadní. Dovedeme popsat, o co v církevní politice v posledních desetiletích šlo a jde? Domnívám se, že ne. Dovedeme např. popsat, o co šlo při sporu o teologickou fakultu, aby to nebyly fráze? To se daleko lépe umíme tomuto tématu vyhnout, vytěsnit ho. Dovedeme vůbec popsat a promyslet alternativy k tomu, co zde prosadil arcibiskup a později kardinál Vlk? Jsme připraveni na to, že bude třeba nějak interpretovat to, co nastane se jmenováním nového arcibiskupa? Domnívám se že ne. Nejsme připraveni otevřeně a strukturovaně hodnotit reálné kroky katolické hierarchie u nás za poslední dvě desetiletí. To je tristní! Přitom by mělo být jasné, jak významné je, abychom dokázali chápat změněnou situaci nikoli jako situaci „Deus ex machina“, ale rozuměli tomu, že jsme součástí nějakého pohybu, dynamiky, ve které se mnoho zdánlivě pevného výrazně proměňuje. To, co bude přicházet, by nás nemělo překvapovat zcela zásadně a měli bychom mít co nejvíc pro nové situace promyšlené souvislosti, východiska, abychom byli schopni konzistentně reagovat, využívat nabídnuté příležitosti atd.
Jistě je třeba v základu přistupovat k této věci s pokorou a vědomím, že Duch vane kudy chce. To platí vždy. Jistě, s pokorou přijmeme, co přijde, ať to bude to, co bychom si přáli, nebo to, čeho se obáváme. Ale nemusíme proto být nehybní, vyčkávat. Dobře jsme se naučili vysvětlovat svoji pasivitu tím, že čekáme na „lepší situaci“. V tomto smyslu ale může být čekání největší chybou a zakopáním hřiven.
Musíme být schopni dopsat citovaný článek do roku 2010, jasně, přehledně, s ukázáním na to, co je podstatné, a ještě víc, musíme být schopni napsat a obhájit ho v komplexnějším kontextu, zahrnujícím porozumění pro konkrétní situace, ve kterých ti a oni aktéři jednali, rozhodovali se, něco preferovali a něco jiného potlačovali, někdy obstáli a jindy selhali.
4.1.2010