Krása v hudbě

V souvislosti s dopisem varhaníků se objevilo několik článků, které se snaží ukázat, že hodnota hudební skladby a snad i hudební produkce se dá objektivně popsat, máme-li vypracovanou dostatečně precizní řeč, tedy po dostatečné lingvistické analýze daného materiálu. V podobném smyslu argumentují již delší dobu některé články na různých webech a zejména v časopise Psalterium fólia (Evžen Kindler, Jiří Kub, Lukáš Novák, Jiří Stodola a další). Považuji za nutné právě v souvislosti s dopisem varhaníků takové tvrzení odmítnout.
Přitom vůbec nejde o to zpochybňovat roli rozumu a poznání. O hudební skladbě a jejím provedení a nebo o dané improvizaci (pokud je zachycena) je možné hovořit, analyzovat dílo i provedení, vztahy atd. To vše vyplývá z obecné role kritiky a kritického a interpretačního myšlení – ve kterém se dobíráme souvislostí věcí. Ale to vše je něco jiného než cesta k požadovaným objektivním nástrojům a formám hodnocení kvality obecně. Proč tomu tak je a proč to nejde jinak? Resp. převedeno do aktuální diskuse „proč nejde v nějakém církevním dokumentu popsat kvalitní hudbu tak, aby to bylo jednou pro vždy rozhodnuté, proč nejde vyjmenovat její definiční (identifikační) znaky? V rozporu s každou semiotikou jsou zde znaky vždy až druhotné, odvozené. A domnívám se, že je snadné ukázat proč, jen s mírnou metafyzickou výpůjčkou.
Na čem lze nesporně stavět jsou postřehy středověkých metafyziků o povaze jsoucího, zjednodušeně řečeno, dobré, krásné a pravdivé jsou nějaké od sebe odlišné pre-formy, skrze které vnímáme „bytí“, a mají jednu zvláštnost: dobro, pravda a krása jsou navzájem svázány tak, že je to dobré, pravdivé a krásné. Zvýrazňuji, že ne jenom pravdivé. Hloubavý člověk může toto téma učinit celoživotním předmětem zájmu, pro nás zde by mělo být dostatečné, pokud nahlédneme, že krása není v nějaké „hierarchii“ podřazena pod pravdu, a dobré, jako hodnotové určení, stejně tak. Pohybujeme-li se ve struktuře formalizované řeči a soudů, pak nemůžeme než postihnout jeden z aspektů bytí, a pokud na to zapomeneme, vzniká z našeho myšlení cosi deficientního. Je naším úkolem nejen dobírat se pravdivých výroků, ba dokonce to může být plané, pokud zároveň nejsme otevřeni kráse samé a hodnotě. Hodnotě jako tomu „dobru“, které zmiňuje Genesis, které viděl Bůh vždy po jednotlivých krocích stvoření.
Dobro, pravda a krása nějaké věci nebo jednání nejsou nějak „samy sebou“ a je na nás, abychom jim dali ve svém myšlení možnost „průniku“, abychom je uměli vnímat a sdílet v komunikativních formách. Rozum nám umožňuje strukturovat a formalizovat vztahy, procesy atd. – ale může jen odkazovat k hodnotám a vytvářet podmínky k tomu, aby se krása lépe ukázala.
Žádná definice „hodnotné hudby“ tedy nemůže být víc než jen nástrojem kultivace – aktuálním nástrojem, který je třeba „brousit“, protože se opotřebovává, seřizovat a nově kalibrovat podle situací, pro které se bude používat. Proto je třeba aktuálně všem, kdo by měli tendenci opevňovat se ve věži ze slonové kosti, vzkázat: není nic, o co by bylo možné se jednou pro vždy opřít, zajistit; krása se nedá spoutat. Není vadou dokumentů sv. Pia X. o posvátné hudbě, že obsahují odkaz na individuální hodnocení krásného a v posledku se o ně opírají. Individuální prožitek krásného samozřejmě umožňuje, aby se lidé lišili a neshodli - díky Bohu. Proto se také mohou po nějakém procesu argumentace shodnout. A proto se mi může nelíbit, nad čím většina jásá, a mohu se „poděkovat“ i odborníkům, kteří se domnívají, že mají „pravdu“ ve svých rukou. Není žádná pravda, která by se dala aplikovat na umění, a je marné se o nějakou „závaznou kodifikaci“ definitivních znaků „správného“ umění snažit. Myslím, že to vyplývá z povahy stvoření.
Ale to neznamená, že bychom se měli utopit v individuálním vnímání krásy, naopak, krása je jeden z aspektů stvoření, je nedílně spojena s dobrem a pravdou. Při vědomí této otevřenosti krásného je o to větší důraz třeba klást na zpřístupňování krásy a sdílení krásného s druhými – neboť jsme sice schopni krásu vnímat, ale často také potřebujeme být ke krásnému přivedeni, musí nám být nejprve ukázána. Krásu nevnímáme tak, že je to „samo sebou“ – snad je to pro babylonské zmatení jazyků, snad je to celkovou pokleslostí člověka po pádu – lze jistě nalézt aspekty obého, nevím. Bůh v Genesis neříká „je to krásné“, snad že krása je odleskem Boha samého ve stvoření? Nevíme. Ale žijeme a nebo alespoň můžeme žít v kombinaci důvěry, že svět je otevřený pro to, abychom usilovali o dobro, my jsme otevřeni, abychom se učili vnímat krásu a hledat pravdu. A toto vše můžeme sdílet s druhými. Můžeme přitakat dobrému, krásnému a pravdivému „ve světě“ a tedy se přiblížit skutečnému bytí. Z krásy dobra a pravdy je vždy utkán cíl člověka ve světě a jeho orientace v cestě za ním. Svět není statickým předmětem našeho zájmu, ani krása ne. Jde o to přitakávat tam, kde se krásné ukazuje, napomáhat tomu, upřednostňovat krásné (ryzí) před tím, co je jen „líbivé“, co se snaží být v centru zájmu světa, ale je jen „pozlátkem“, neopírá se o jednotu dobrého, krásného a pravdivého, co není „pravé“. Jediná cesta, kterou máme, je kultivace, v rozpoznávání pravého a naproti tomu povrchního (nepravého) a k tomu nám samozřejmě může rozum dobře sloužit. Ale zejména v tváří tvář kráse si člověk může uvědomovat, že rozum může být dobrý sluha, ale také špatný pán.
Jsou lidé, kteří na první pohled vidí v hromadách hlušiny kousek krásy – a pak je jejich povinností pomáhat jí „na svět“ – tedy ukazovat ji druhým, aby ji i oni uviděli. To je dar, který mají jen někteří. Ale významné role jsou zde i pro ostatní. Někdo učí v „lidušce“ děti základům ovládání nástroje a hudební abecedy, někdo amatérsky zpívá ve sboru a pomáhá vytvářet příležitosti, ve které mohou zaznít staré skladby, někde se mládenci a panny učí tři akordy na kytaru, aby mohli zahrát na výletě „Jesse James chlapík byl“, někdo analyzuje tonální systémy Messiaena, někdo se zabývá semiotikou hudby a vztahem mezi „přirozeným“ rytmem vyslovované řeči a rytmem skladby jako strukturou atd. Ti všichni se nějak podílejí na tom, abychom byli otevřeni pro to, co je krásné. Ale nikdo z nich nemá na krásu „patent“. Dokonce kdokoli z těchto výše jmenovaných, včetně analytiků hudebního jazyka, může být zcela bezbranný a bezradný před původní „hromadou hlušiny“, nepřehledné produkce, ve které krásu možná tuší a předpokládá, ale NEVIDÍ.
V kráse není rovnosti, spravedlnosti, krása jde svými cestami Ve vztahu k tomu, co je dobré, můžeme vždy krásu ukazovat a odkrývat a usvědčovat to, co se jako krása „jen“ tváří, co nemá hlubokou metafyzicky ukotvenou jednotu bytí. Proti všemu zdání, proti všemu, co může být i předmětem uctívání a plodem vypracovaných estetismů, proti všemu, na čem může být shoda většiny – jsme schopni ukázat „toto je krásné“ a držet tento výrok jako výrok, o kterém je třeba společně přemýšlet a zkoumat jeho založenost, pravdivost. Nic víc a nic méně.