Dvojí pojetí kultury

Michala Semína kultura nezajímá, resp. kultura je pro něj to, co slouží. Považujeme za nutné hájit jinou, také konzervativní myšlenku, totiž že kultura smysl má – právě v tom, co se snaží Semín negovat – ve společenském pohybu.
Vyrovnat se (se ctí) s evidentním faktem společenského a kulturního pohybu – změny – je úkol pro každého katolíka, bez ohledu na to, s jakými presidenty se přátelí. A je zásadní otázkou, jak přitom dokáže podržet jinou evidenci, tu, která vyplývá z vyznání víry, totiž že obsahy ustálených vyjádření víry nelze chápat jako proměňující se. Katolík (pokud to není katolický liberál, na jaké se dá snadno ukázat, ale ti nás tu nezajímají) musí vědět, že věří témuž Kristu jako příslušník Církve v době skutků apoštolů a že Církev je pro něj tímtéž jako byla pro současníky Pavlovy. To můžeme považovat za konstataci.. Rozpory začnou vznikat až tehdy, když budeme ujasňovat, jak je to s identitou a pojetím změny.
Evropské myšlení prodělalo řadu proměn, v nejrůznějších podobách se dostávalo do slepých uliček, otevíralo neznámé světy, aby zas byly zapomenuty, vracelo se k údajným „osvědčeným formám“, které v jiných souvislostech náhle selhávaly, protože už nebyly tím, co kdysi atd. A hlavně - díky všemu bloudění a bloumání myšlenek po světě, který je stvořením – se postupně vytvářel také obraz člověka, který je v jistém smyslu z tohoto světa vyvázán: ano, člověk by měl svět pojmenovávat v jeho jednotlivostech a souvislostech, měl by ho spravovat. Ale právě a jedině v naší euroamerické „kultuře“, tak, jak se vytvořila pohybem myšlení vyvázaného z kultu, je možné naplno porozumět otázce, která je podstatná pro každou aktualitu: „Bože, co mám dělat?“. Právě a jedině ten, kdo je osvobozen od „běhu věcí světa“, může takové otázce rozumět, aniž by o sobě myslel jako o někom „výjimečném“, jako o titánovi, protože je to titánská otázka, tváří v tvář nekonečnu a ubíhajícímu času, který nedává žádné opravné termíny.
Teprve tady, v naší unavené euroamerické kultuře je opravdu každý na místě Gilgameše, s každým stojí a padá úkol, který pro něj Bůh má. To je radikální důsledek naší kultury a pohybu, který přinesla, to je odlišnost, která zásadně odděluje Evropu a její dědice od těch částí světa, kde lidský život nemá cenu. Na každém záleží. Ale ne nějak zvenku, jako na každém mravenci, protože může přinést svoji jehličku na mraveniště.
Lidský život má cenu primárně před Bohem – a Evropa se svou postupnou proměnou dosáhla navíc stavu, ve kterém je každý též potenciálně tím nejdůležitějším ve svém svobodném rozhodování a v tom, jakou na sebe vezme odpovědnost – za své jednání, za správu věcí světa… Nikdo nemá právo říkat, že ten poslední neodpovědný kikán nebo bezdomovec by měl mít někoho, kdo za něj bude rozhodovat. U každého záleží na tom, zda obstojí či selže, zda sehraje roli, která je pro něj připravena, či zda ji smlčí, zapře. A tento moment se neustále vrací, tuto otázku nelze vyřešit jednou provždy, nelze jí jednou provždy odmítnout.
Michal Semín (a je zde jmenován zástupně za všechny konzervativce, kteří popírají změnu) nalezl jednou (v procesu změny) řešení, o kterém se domnívá, že je hotové jednou pro vždy. Proto už víc nemusí řešit otázky spojené se změnou, může jakoukoli (další) změnu odmítat – ale tak se dostává na úroveň prvních protestantů a měl by žít životem prvotní Církve, jak ji známe ze skutků apoštolů. Koneckonců k tomu inklinuje, a je třeba tento náboženský radikalismus správně označit – je to „předkulturní“ podoba křesťanství, jistě autentická a vnitřně opravdová, a měli bychom být schopni respektovat takové křesťany v tom, co nesou a čím žijí a nenutit je, aby vstoupili do prostředí pohybu, kultury. Problém ale je, když jsou zároveň, jako Michal Semín, kulturně aktivní. Tedy využívají kulturní prostor, který jim dává svobodu vyjadřování, a oni pak uvnitř něj, ale bez respektu k němu, hodnotí to či ono z jakýchsi „zajištěných, neměnných pozic“. To samozřejmě může vést k intelektuálním přehmatům až nesmyslům. Dokud „předkulturní katolíci“ žijí v prostředí blízkém dogmatu, jistě mají svojí roli, upozorňují, že nemáme ztrácet něco, co by se v prostředí změny ztratit mohlo, jsou hlasem varujícím před diskontinuitou. Ale v prostředí kultury působí mnohdy bizardně – jak jsme ukázali na začátku tohoto článku.
Spor o povahu kultury se odehrává v prostředí kultury – jako katolík se nesporně mohu modlit, kropit svěcenou vodou, provádět exorcismy atd. – to jsou reálné postupy vyplývající z víry a nástrojů, které má Církev k působení ve světě. Ale je směšné, když „předkulturní katolíci“ politicky bojují proti EU jako synonymu zla.
Ti, kdo víc rozumí kultuře, mohou vidět zlo úplně někde jinde – tam, kde se rozpadá evropská kultura jako formalizovaný společný prostor, tam, kde se šíří vliv mafií a tedy ztrácí hodnotu lidský život, tam, kde moc není adresná a nejde se jí tedy dovolávat atd. Asiatizace může být v tomto smyslu daleko větší hrozbou než EU a liberalizace. Protože v evropské kultuře, byť i nesnášenlivé vůči katolickému myšlení, bude vždy možné položit otázku po smyslu jednání, otázku po tom, co je dobré. I kdyby si na odpověď na všechny otázky dělal nárok nějaký novodobý osvícenec, ať již v politické podobě Robespierra nebo Josefa II. V rámci evropské kultury má otázka „co mám dělat“ (Bože, co mám dělat) smysl trochu jiný než v beznaději rozpadávajících se postsovětských struktur, kde jedinou skutečnou realitou je aktuální moc a budoucnost se tak stává beztvarou, neuchopitelnou. Pak se otázka „co mám dělat“ přesunuje z prostoru kultury zpět tam, kde by ji možná chtěl mít Michal Semín – do prostředí prvotní Církve, kde je nejlepší tváří tvář budoucnosti prodat pole a všechen majetek a setrvávat s bratry na modlitbách.
16.2.2009