Universum 1/2011
I.
„Nestranný pozorovatel z korektního světa postmoderní Evropy“ by mohl zatleskat a Universum jako časopis pochválit: je vnitřně jednotný, má jasného „ducha“ (tedy jednotu přístupu ke světu, abychom čtenáře nemátli), má sebevědomí – a není ani hloupý. Časopis Universum je takový, že by ho mohl číst ateista, který přijme tezi, že je výhodné přemýšlet o světě, jako by Bůh existoval – a snad je takovému čtenáři určen, s rozvahou, nadhledem. Vždyť tato myšlenka je od svatého otce Benedikta XVI. Mohu se tedy připojit k chvále tohoto časopisu? Zcela jistě ne. Je zde vytvářen obraz, který je sice jedním z možných obrazů, ale ve svém založení je v něčem chmurný, pesimistický, je bez lásky k druhému, podřízený světu v tom horším slova smyslu. Současné osvícenství je plné temných stínů.
Kolokvium k 20. výročí existence České křesťanské akademie se jmenovalo „Dnešní člověk a smysl života“ a hlavní referát arcibiskupa Henryka Musziňskiho pak „Pokus o teologickou odpověď na existenciální otázky dnešního člověka“. Tématem je tedy „dnešní člověk“ a jeho „existenciální otázky“ – pravděpodobně s předpokladem, že pokud dobře porozumíme „dnešnímu člověku a jeho aktuálním existenciálním otázkám“, budeme lépe schopni ho oslovit, navázat s ním dialog a možná ho i trochu evangelizovat. Tedy vlastně nikoli evangelizovat, to ne, ale „zajistit mu nabídku náboženských a spirituálních prožitků“… "Tyto nabídky ale nesmějí být hned v prvním plánu poznamenány indoktrinací a příliš vysokými nároky na změnu chování“ (!) Ano, se současníkem se musí jako se zákazníkem, pomalu, moc mu nenakládat, abychom ho nepoplašili, indoktrinovat ho prý můžeme až v druhém plánu (!) /viz str. 31 vpravo dole/. Jen kroutím hlavou.
Ale na věc se dá dívat také zcela opačně: zajímá nás přeci „co máme dělat, jak dát světu, co je světa“ (císařovi, co je císařovo – ne méně, ale také ne víc). Neměli bychom se sami nejdřív pokusit ukázat, že realita je něco jiného, než co je nám každodenně předkládáno jako „samozřejmý obraz světa“? Že spolu s návnadou „vědeckosti“ v pohledu na svět polykáme (přijímáme) celou udici, která nám pak neumožňuje svobodně myslet o světě jako o stvoření, právě jako o universu, které si tento časopis vybral do názvu? Ke svému současníkovi přeci nepřicházíme jako někdo „z jiné kultury“. Nepřicházíme odněkud „zvnějšku“. I já jsem „dnešní člověk“, i Beránek, Kolář, Muszyňski i Regner. A nebo jsou právě tihle autoři opravdu „jiní“, protože sami sebe vidí jako elitu, která má formulovat a k celospolečenské diskusi předkládat „základní kulturotvorné postoje“? /viz str. 7 vlevo dole/ Samozřejmě s předpokladem, že „dnešní člověk“ by se bez své intelektuální elity a této její role neobešel?
Z toho jasně vysvítá základní nevíra v Boha a Prozřetelnost, osvícenský postoj skrytý v křesťanském hávu: jsme to my, kdo vytváříme koncepty, kulturní formy – a my také víme, že jsou věcí volby, „umělou“ věcí, šidítkem pro lid, který potřebuje dudlík, bez něhož se „dnešnímu člověku“ svět rozpadá. To není přehnané, začtěte se dostatečně kriticky do textu.
Hlavně zde nesmí zůstat prostor pro to, aby se mohla ukázat alternativa, totiž možnost zahodit nepotřebnou intelektuální veteš (veteš od slova starý), která se rozbujela právě v novoosvícenském myšlení – a nahradit ji myšlením o universu jako celku stvoření. Ale jaká role by pak zbyla na „stvořitele“ nových postojů kultury? Mohli by se podílet na tom novém popisu universa – protože pokud to bude popis odkrývající, „dobrý“, tak z něj ty podstatné kulturně-tvorné postoje přímo vyplynou. Ale chtějí to?
II.
Universum jako název časopisu neodpovídá reálnému obsahu: protože obsahem je sebepotvrzování o takovém obrazu světa, který je beznadějně „moderní“ a tedy reduktivní. Universum prezentuje přístup, který se sice snaží vypadat, že je universální, ale je beznadějně utopen ve světě. Svědčí o tom koneckonců i jednotlivá témata, kterými jsou teologizující články prokládány. Starost o reformy? Názory a očekávání „VIP“ přeci nemohou nahradit nutnou analýzu současného stavu myšlení. Proč, když jsou to VIP, už dávno něco nezměnili? A další téma, evangelizace v sekularizovaném světě, také neoplývá analýzou toho, co je to sekularizovaný svět a jak se jím stal: staví se stále na stejných a beznadějně neaktuálních schématech a představách o tom, co je to společnost. Čína? Ano, díváme se na svět globálně. Ale není globalita něco jiného než univerzalita? Vychází se tu ze zdánlivě samozřejmé teze, že společnost je třeba zkoumat tak, že hledáme „společenské mechanismy“… které „fungují“ nějak „samy“, bez Boha a Prozřetelnosti, přesahují nás, jsou světu imanentní a proto je možné se k nim přiblížit právě vždy jen tím, že začínám u přítomného okamžiku – bez paměti, jen s osvědčenou metodikou postupu a interpretačními schématy. Co na tom, že je přitom zakrýván fakt, že toto schéma je jen jedno z možných, že bylo zvoleno, aniž by se o něm vedla diskuse.
Společnost jako předmět zkoumání? Jistě – pak mohu snadno dojít k tezi, že moji oponenti zastávají odlišné názory proto, že byli v mládí deprivováni (!) a toto předkládat jako tezi se zcela vážnou tváří /viz Rozhovor s Petrem Kolářem, str. 13 vpravo nahoře/. Je až s podivem, s jakou lehkostí Kolář mluví o tradicionalistech jako o lidech s nedostatečně strukturovanou osobností - Kolář se zde nepokrytě staví nad kohokoli, kdo má jiný názor – samozřejmě proto, že takový názor může mít jen ten, kdo je nedospělý, Kolář výslovně říká, že tradicionalismus je projev slabosti, zřejmě slabosti unést realitu světa „jaký je“.
Tady se opět projevuje chápání sebe sama jako elity – cizí názory není třeba „brát vážně“, je třeba je psychologicky vysvětlit jako osobnostní úchylku, nedostatečnost. Pro Koláře není tradicionalista partner, bližní, ale ten, kdo „potřebuje formaci“. Jak to, že to vůbec prošlo do tisku? Copak redakce nemá dostatek kritičnosti a zpětné vazby?
Jenže časopis Universum je určen těm, kdo jsou ochotni zaměnit skutečné universum za aktuální intelektuální pohled na svět, obdivovat elity a mít radost, že se na jejich „vhledu“ podílí. Celé číslo má v sobě otisk tohoto elitářského „kolářovského“ rukopisu, nejvíce článek „Žena v církvi 3. tisíciletí“ Josepha Moingta který Kolář přeložil, ten je ještě něco víc než jen zlobným útokem na církevní strukturu. Číslo působí jako celek – protože promyšleně staví vedle sebe manipulativní články „jednoho stylu“ a zdánlivě aktuální společenská témata, která jsme zvyklí řešit stejným způsobem, indoktrinováni současnými společenskými přístupy. Zamíchá se do toho Ratzingerův článek o kardinálu Newmannovi, o tom, jak „bez excesů vykládat ducha koncilů“… Mnohé z toho, co se zde píše, působí tak seriozně, přijatelně… V jistém slova smyslu „dobrá práce“ - tedy pokud jejím zadavatelem je onen nestranný pozorovatel z korektního světa postmoderní Evropy.
Ale co je to vlastně zač? Je to sebevědomý člověk bez pokory, stejně jako Kolář dobře ví, proč dělají ti druzí to, co dělají, a proč si myslí to, co si myslí - umí si to vysvětlit, umí se v korektním světě zařídit. Rozumí společnosti a jejím mechanismům a jediné, co mu chybí, je skutečná pokora – ani ho nenapadne, že „je všechno je možná jinak“- protože je přesvědčen, že i kdyby bylo, stejně by to nikdo proti převaze světa neprosadil.
V polovině devadesátých let jsme se svým způsobem vrátili do normalizační doby let sedmdesátých, dnes se vracíme do let padesátých. Společnosti vládne přesvědčení, že elity ví, jak je to se světem, a kdo chce, může se svézt na vlně. Inženýři lidských duší typu Koláře
dostatečně sebevědomí, svazačky dokonale přesvědčené o pravdě světa, kterou je třeba těm druhým, hloupějším vnutit třeba násilím, ti všichni jsou charakterističtí pro tuto dobu, ale nejsou nejdůležitější, ani nejnebezpečnější. Toto číslo časopisu Universum je výbornou příležitostí si uvědomit, že nejhorší je ten „nestranný pozorovatel z korektního světa postmoderní Evropy“, který sedí v každém z nás, a tato role, do které jsme ze všech stran formováni, je tou hlavní příčinou zla, úpadku a malověrnosti, se kterou je třeba usilovně zápolit.
Nejde tu o spor s konkrétním páterem Kolářem. Jde o spor s Kolářem v nás samých.