Salve 2/2011, Kolumba

Šéfredaktor ale předpokládá takovou kritickou otázku a vzápětí na ni odpovídá: v Kolíně jde o úspěšné a dlouhodobé snažení, týkající se otázek starého a novému umění v církevním kontextu. A je to také místo „přemýšlení o člověku“. Snažím se v tom tedy vyznat: jde o inspiraci pro nás a zároveň příležitost, abychom zjistili, co je podle autora úvodního slova taková „úspěšná a inspirativní věc“. Umění v církevním kontextu – kdo by se do toho nepustil s chutí.
Jenže v rozhovoru s Joachimem Meisnerem je málo či spíše téměř nic o slibovaném církevním kontextu. A pokud už se tu dostane do hry Církev, tak jako dávná „podporovatelka“ kultury“, nyní právě v roli zřizovatele muzea. Tedy přesněji – církev byla nositelkou kultury, ale podstatné je na tom, že šlo o impulsy směřující vně církve (!). Kardinál tu ukazuje, že má svoji vyhraněnou představu o umělci a uměleckém díle, ale o umění v církevním kontextu tu mnoho není, snad jen to, že by Církev měla důvěřovat umělcům bez ohledu na to, jestli jejich díla jsou vhodná do sakrálního prostoru nebo ne. Ale v čem pak taková důvěra má spočívat? Podle Meisnera je to zdůvodnění, že má být Církev provozovatelkou takovéto galerijní expozice, protože jí to umožňuje být aktivní, vytvořit podmínky pro dialog.
Církev je a má být jedním z „hráčů na poli kultury“.
Nekomentujeme.
Další část čísla je tvořena řadou rozhovorů týkajících se vlastní činnosti muzea a jeho akvizic, popisu instalací, k avizovanému tématu „církev a umění“ se zde nedozvíme téměř nic. Za polovinou tlustého čísla jsme u zajímavého rozhovoru s architektem, který muzeum postavil, ale nevíme, proč je uveřejněn v Salve, je zajímavý z hlediska pojetí architektury a s Církví nemá prakticky nic společného – nerozumíme ničemu. Je to vše předehra? Jsme tím vším „dostatečně připraveni“ na dva následující články, estetický okamžik Stefana Krause a Okamžik víry Tomáše Halíka? Raději se nejprve vraťme k předchozím článkům.
Tým, který toto muzeum připravil, vybavil koncepcí a aktuálně řídí, se představuje jako vnitřně konzistentní, a proto se raděj přestaňme pídit, kde že je onen církevní kontext – jeden základní identifikační bod totiž už formuloval kardinál Meisner: umělec je jako proutkař, odhaluje něco z toho, co je „jinak“ neviditelné. Dobrá, tomu se dá „nějak“ rozumět. Další pak se dozvídáme z popisu diskusí o tom, jakou má hrát Kolumba roli, jak má být koncipován její prostor. Realizátoři jsou „úspěšní“, protože mluví společnou řečí, a jejich řeči rozumí i ti, kdo muzeum navštěvují: je to heideggerovsko-gadamerovská řeč přirozeného prostoru a světa očištěného pobytu. Je to řeč, která se neváže na jsoucí, ale oceňuje to, že se tu jednotlivá díla ocitají jako svébytné skutečnosti „vedle sebe“, resp. v řeči autorů že tato díla spolu vedou dialog, umožňují návštěvníkovi, aby se tohoto dialogu účastnil. Jde prý o specifickou odpověď na to, proč lidé chodí do muzea a proč je přestávají zajímat tradičně uspořádané sbírky – ilustrující nějaké období či historickou „dobu“. O tomhle typu myšlení je podstatná část čísla, je o tomhle pokusu zabydlet konec dvacátého století především v Německu.
Autoři vykládají spřízněnost se svým publikem přitažlivostí dialogu – ale není to spíš krok, který se podbízí divákovi „klipů“, divákovi kontrastů, divákovi, který už neumí vnímat vlastní kontext díla a trpělivě a pomalu si ho doplňovat? Není to tak, že dnes už zaujme diváka nejspíš to, co je bizarní? Vždyť ani do ZOO už netáhnou sloni a lvi, ale spíše zvířata podobná Božím experimentům. A že má tento autorský přístup povzbudivé a pozitivní ohlasy zvenčí? Jak by ne, když s tomto myšlenkovém stylu byla v Německu vychována celá jedna generace intelektuálů z křesťanských rodin? Jak by ne, když se autoři cíleně „trefují“ do potenciální poptávky těch, kdo usilují o sebepotvrzení?
V našem prostředí neznáme žádnou výraznou obdobu takovéto kulturní naladěnosti. Nositelé tohoto typu myšlení se v Čechách neprosadili, a pokud ano, tak v prostředí výrazně mimo-křesťanském. Vliv intelektuálů typu Jiřího Němce byl zanedbatelný, Sokol, Palouš a další sledovali svoje filosofické zájmy. Prostor katolického liberálního myšlení v podstatně ohraničil a narýsoval jednostranný Mádr, heideggerovské filosofie a Patočky ne příliš znalý, Hejdánek zůstal izolovaný ve svém protestantském okruhu. Češi jsou v tomto s Němci nekompatibilní, celé toto číslo Salve je nejspíš jen podkladem pro německou verzi a v našem prostředí ho může číst jen ten, kdo alespoň částečně dané kontexty zná.
A nebo ten, kdo si kontext teprve vytváří, napadá mě, protože tohle číslo se dá také číst jako doklad o prosazujícím se vlivu německé myšlenkové oblasti u nás, tedy o procesu, který se započal už za arcibiskupa Vlka. Je to projev snahy o propojení dosud nekompatibilního liberálního kulturního prostoru, který se v opozici vůči Římu snaží klást důraz na „postmodernitu“, bez které již podle jeho protagonistů Evropa nemůže být? Model, ve kterém Církev je institucí, jejíž rolí je provozovat muzea, by tomu odpovídal.
Konstatujeme nehomogenitu Církve jako instituce a současné Evropy. To je dobré, konečně to alespoň nepřímo zaznělo. Je tedy třeba si odpovědět na zásadní otázku: má se změnit Církev a nebo Evropa? Jistě, je to také ne-černobílá otázka míry, ale v německém vlivu budeme stále více slyšet spíše ten typ odpovědí, které nabízí Halík: role institucí už je „dějinně překonaná“ a postmoderní Evropa je naše vlastní, mateřské prostředí, ve kterém jsme doma. Je to „měkké“ prostředí dialogu a zvažování všech možných ohledů, prostředí, ve kterém není prostor na nějaké „poslední slovo“, na nějakou „poslední instanci“.
Nic proti vzývání procesu a dialogu jako specifického procesu. Ale pozor, kdy začne být manipulací a modloslužbou.