Jesuit.cz a Hylmarovo „vyjádření“

Společnost a církev rozumných a svobodných lidí žijících z Ducha – je to opravdu to, po čem toužíme? Klíčová otázka mě napadá hned: vejdou se do takové optimistické společnosti blázni pro Krista? Je rozumnost a svoboda tím, co plně vystihuje naše „představy“? A jsou naše představy tak důležité? Celý text Hylmarova prohlášení k článku ve vatikánském rozhlase je slepencem neurčitých vět cíleně vytvářejících dojmy. Budí řadu otázek.

Text tohoto typu jde prakticky beze změn použít proti komukoli, kdo „dělá problémy“. Dokonce i v úplně jiné situaci a proti úplně jinému člověku, úplně jinému článku. Je v kořeni všeho zmatenost a jakási polarizace? Kdo by proti tomu mohl argumentovat? Je snad někdo proti rozumnosti a svobodě? Také zaručeně účinné „střelivo“ proti komukoli. Mohlo by to být horší? Je možné vyjádřit oprávněné obavy? Jistě!
Pokud Hylmar myslí svůj spor „o Halíka“ vážně, proč potom není klíčová polarizace alespoň hodnotově nebo věcně ukázána, načrtnuta?? Proč Hylmar ani nenaznačí, o jakou polarizaci má jít a hlavně jak ji on sám překonává? Na jakém „výsadním“ místě se svým odsudkem a zároveň rozsudkem stojí? A cože to u nás docela umíme? Z popisované formy vyplývá, že se umíme vyhýbat pojmenování věcí pravým jménem. A co znamená to familierní „u nás“? V české provincii jezuitů? Nebo v Čechách?
Hylmar opakuje slova rozum a svoboda, ale nedává jim žádný obsah, až se zdá, že z nich tak trochu čiší hegelovské „svoboda jako (rozumem) poznaná nutnost“.

Ještě jednou čtěme:
Pevně doufám, že je celá kauza jen projevem jakési přechodné a do jisté míry pochopitelné zmatenosti, polarizace a radikalizace části naší společnosti a církve a ničím horším.
Společnost a církev rozumných a svobodných lidí žijících z Ducha, po které toužíme, musí umět i takové situace nést. Myslím, že to u nás nakonec celkem umíme. K životu v rozumné a svobodné víře vede dlouhá a namáhavá cesta, ale Bůh je na ní s námi a trpělivě nám pomáhá.

Zní to celkem smířlivě, jen zde není učiněno nic pro to, aby se vyjasnilo, co je to „celá kauza“, jestli jde o polarizace ve společnosti jako takové, polarizaci mezi Církví a liberálními médii a mocnými tohoto světa, a nebo polarizaci uvnitř Církve, mezi liberály a konzervativci, mezi těmi, kdo zastávají stanovisko blízké Benediktovi XVI. a jeho oponenty atd.

Prohlížel jsem internet, ale P. Hylmar se zatím proslavil víceméně jen tím, že údajně odmítl kandidaturu na královéhradecký biskupský stolec. Něco z jeho textů se však přeci dá na stránkách jesuit.cz nalézt a to tvoří kupodivu s citovaným „prohlášením“ velký kontrast. Jde např. o promluvu při poutní slavnosti sv. Ignáce v r. 2011, tedy pouhých pár měsíců starou. Jazyk P. Hylmara je zde zcela jiný, bohatý, pojmenovává a svědčí o rozervanosti světa a hledání v něm:
Ježíš Kristus je opravdový Pán, protože je lidský až k smrti. A tohoto Pána hledal svatý Ignác, aby ho stále lépe poznával, více miloval a sloužil mu. Ignác jako hledač Boha, hledač pravdy, spravedlnosti, lásky – tak se na něj dnes můžeme dívat my, hledači týchž žádoucích věcí.
Ignác hledal Boha ve světě neméně zmateném a rozervaném než dnes. Ve světě, který se chvěl přemrštěným sebevědomím a zároveň ochromující nedůvěrou v Boha i v člověka, v církvi obviňované a atakované zevnitř i zvenčí. Ve světě, jehož obzory se náhle rozšířily tak, že nebylo vidět konce, ve světě, ve kterém se zrodil moderní člověk, který si v míře do té doby nevídané začal uvědomovat sebe a problematičnost svého bytí.

V perspektivě jazyka tohoto textu se vyjádření k článku o Halíkovi zdá náhle podivně slizkým, „diplomatickým dokumentem“, a je otázka, do jaké míry vlastně Hylmar takový text psal „jen o své vůli“. Je to vlastně pochopitelné. Jen těžko poslouchal Hylmar vatikánský rozhlas, naštval se a v tomto rozpoložení napsal na stránky jesuit.cz citované stanovisko. To by vypadalo jinak. Navíc Hylmar není „psavec“, nechce být na veřejnosti příliš viděn. Tak co se stalo? Kdo má alespoň trochu představivosti, může si zkusit přehrát ve své mysli rozhovor mezi nějakým vlivným „pro-halíkovcem“ nebo někým z biskupské konference a Hylmarem, který musí poslouchat výtky „co že si to ti jeho podřízení dovolují“. Pro-benediktovská redakce vatikánského rozhlasu mohla ležet leckomu v žaludku již dlouho, jde o sledovanou (a čtenou) relaci, věřící se odtud dozvídají věci komentované trochu jinak než z Katolického týdeníku, případně od místních biskupů – a tady se naskytla příležitost k tomu zasáhnout.
Zasáhl Hylmar jako provinciál, jako představený ředitele české sekce vatikánského rozhlasu. Vytáhl věc na veřejnost i za cenu diplomatického faux pas. Za obsah vysílání či periodika odpovídá jeho šéfredaktor a Hylmar měl v případě své nespokojenosti především v tichu jednat s šéfredaktorem Radia Vatikán. Ale Hylmar se rozhodl, nebo byl nějak donucen, k tomu jednat jinak, rychle, vydat tiskové prohlášení. Je to nepochopitelné? Není dost na tom, že se medializuje věc Halíka, jde o to také zmedializovat věc vztahu vatikánského rozhlasu a „nás“, neurčitých, ale v jádru spokojených, kteří si to „tu“ nenecháme rozvracet? Že by šlo o to, dát dostatečně jasný vzkaz redakci Radia Vatikán, že se má „umravnit“?

V celku stránek jesuit.cz je to nečekaná, výjimečná nota. Trčí v jinak nevzrušivém prostředí připomínající výše zmíněný Katolický týdeník nebo salesiánský pokus nekonfliktně se „vetřít“ do světa, jaký je. Tuto stránku si otevírají nejspíš ti, kdo si rádi potvrdí svůj obraz světa, svoje pohodlné životní rozvrhy. Není zde ani Glaser na straně jedné, ani Kolář na straně druhé, žádné vlny. Opravdu se muselo stát něco významného, říkám si, když opouštím stránky, které si zcela jistě nedám do záložky „oblíbené“.