Proč číst dopisy a proč je psát

Proč číst dopisy? Na to je snadná odpověď – protože nás zajímají. Ale to platí, když neseme dopis ze schránky, a to už je dnes v době mailů vzácnost. Ale proč čteme dopisy další, jiné? Občas někdo vydá korespondenci mezi dvěma zajímavými lidmi – a pak je korespondence nahlédnutím do jejich intimního vztahu, do toho, jak hledali společné rozumění světu v jeho aktualitě. Dopisy jsou svědectvím o tom, jak jsem k tomu či onomu člověku „přivrácen“, jak argumentuji do jeho konkrétní situace.
Ale jsou ještě jiné dopisy, ty, které jsou psány anonymnímu čtenáři. Je jich plný internet a čas od času se staneme jejich příjemci a nezbavíme se jich, dokud si odesilatele nedáme do „filtru“. Redakci Trivia např. přichází pokračující série dopisů od Vlado Gregora a zabýváme se jimi proto, že jsou to v jistém smyslu typické „dopisy do prázdna“.
Především jsou dopisy tohoto typu projevem důvěry a sebedůvěry – která předpokládá, že se mezi náhodnými adresáty najde ten „správný čtenář“, který dojde „souznění“ podobnému jako v osobním dopise. Ale my příjemci jsme na tom jinak. Máme svých starostí dost a proč by nás měly cizí dopisy zajímat? Jedině svým mimořádným obsahem, proto i já čas od času přiložený soubor otevřu a hledám, v čem je zajímavý. Téměř vždy, a také v případě V.Gregora, zjišťuji, že to „zas taková sláva není“ a přestanu jim věnovat pozornost.
Pisatel je jistě přesvědčen o nějakém svém poslání – to nemá smysl zpochybňovat, v případě V. Gregora je to poslání „upřímně“ komentovat svět. Snaží se být na jednu stranu dostatečně kritický (zejména vůči hierarchii), a na druhou stranu smířlivý, kázat křesťanskou „praxi“ oproti liberálům i konzervativcům. Jak přesvědčivá je taková praxe, která se chce vyhnout diskusi mezi nesmiřitelnými teologickými polohami současnosti? Je to praxe „normálnosti“, která je ale beznadějně závislá na tom, jak se vytváří obecné představy. Pisatel má o tom, co je správné, svoje přesvědčení, které bez okolků prezentuje – co s tím?
Prostor pro tyto dopisy je vytvořen tím, že žijeme ve vnitřně rozporné skutečnosti, kdy se věci křesťanství neoznačují pravými jmény, neprobíhá otevřená diskuse, která by umožnila
precizovat pojmy, formulovat jednoznačná východiska, vychovat účastníky diskusí k zachovávání základních pravidel, bez kterých se vzájemně dorozumívat nejde. Aktuální komentář „a la Gregor“ přejede skutečnost jako švenkující kamera a v první chvíli se naivnímu čtenáři může zdát, že pisatel to či ono „vyslovil za něj“, když se nějaké myšlenkové torzo nebo detail vyjádření „trefí“ do jeho názorů. Ale řeč pisatele těchto dopisů je nezformalizovaná, „plave“, a tak asi i ten nejzvídavější čtenář asi po nějaké době „odpadne“. „Trefování“ se totiž neopakuje, je víceméně náhodné, nevede, jen občas se mihne cosi známého v hlušině slov.
Důvodem je, že nejde a nemůže jít o skutečné dopisy; jde o jednotlivé články, eseje, ve kterých autor prezentuje svoje přesvědčení – a přesvědčuje druhé, s takovou samozřejmostí, jako by jiný postup neexistoval. Dopisová forma mu v tom ještě nahrává předpokladem, že svoje přesvědčení (v dopise) přeci nemusí nijak odůvodňovat, dávat mu strukturu. Kdyby autor vydával časopis, musel by se nutně zabývat jeho koncepcí, musel by mu dávat tvar. Řada dopisů je forma, která se odůvodňuje (zdánlivě) sama sebou. Ano – u přátel je tomu tak, ale tato samozřejmost je pak založena v jejich vztahu. Dopis „do neznáma“ tak ve skutečnosti žádným dopisem není. Dopis do neznáma je svědectvím o pisateli, deníkem svého druhu, a ten je pak autorem garantován v míře, v jakém jde o vnitřně jednotnou a silnou osobnost.
Ale vraťme se k V.Gregorovi. Čtenář jeho dopisů může skrze internet zjistit „co dělá, když nepíše dopisy“, a nám se naskýtá pohled do jeho dalšího psaní např. přes http://www.teologicketexty.cz/casopis/2009-4/Islam-a-my.html a další články, které publikuje v Teologických textech. Nacházíme tu (kupodivu?) stejně jednoznačný a sebevědomý postoj, který tak jako v dopisech není nijak zvlášť argumentačně podložen. Může jít, jako konkrétně v tomto článku, o projev statečnosti, v protikladu k obecné snaze „nebýt viděn“ a nepoutat na sebe pozornost. V tom má Gregorovo psaní jistě smysl. Ale z tohoto ani z jiných publikovaných textů se nedozvíme, proč si autor myslí to, co prezentuje, jakým způsobem k tomu došel, a jak si to máme z jeho jednotlivých vyjádření „poskládat do celku“.
Na druhou stranu je třeba vidět, že skutečná veřejná diskuse je možná jedině tehdy, pokud lidí, kteří se zajímají o věci nejméně tak, jako p. Gregor, je dost (jakési „nadkritické množství“) a zároveň – existuje tlak na to, aby „rostli“, tj. dostávají dostatečné kritické zpětné vazby. Psaní podobných dopisů může být skutečně forma „volající“ po něčem společném. V tom je třeba přitakat: neměli bychom se spokojovat se skutečností, že se jen velmi málo „mluví“o podstatných věcech křesťanství, světa, způsobu života, aktuálních otázkách, které si klademe. Nebo pozitivně: mluví se o zástupných problémech, nejsme schopni nalézt řeč, která by nám umožnila sdílet to, co bychom chtěli. To, co je obecně vnímáno jako „samozřejmé“, se ukazuje naopak jako neudržitelné. A v tuto chvíli je sdílení velmi obtížné, jako bychom mluvili každý jinou (svou) řečí. Jako bychom všichni psali (stejně jako V. Gregor) dopisy do prázdna. To je situace, ve které je hlavním úkolem řeč očišťovat, zpřesňovat, dávat jí jasné obsahy, vracet důvěru v řeč jako nástroj rozumění světu.
Podle mne psaní „řady komentářů aktuálního dění“ není dobrým postupem. Pokud „jen“ formulujeme svoje názory na to či ono a zmateně komentujeme kde co, spíše přispíváme k nepřehlednosti řeči, ve které se rodí nedůvěra a pasivita. Není třeba, aby každý, kdo si myslí, že je „osobnost“, komentoval vše, co se na světě šustne. Proč by to mělo být? A když už, proč nekomentuje jen to, co považuje za podstatné? Proč nevybírá a nezdůvodňuje svůj výběr? Řeč nás překvapuje a v něčem přesahuje, může nás oslňovat, že někdy píšeme a sami se radujeme z toho, co nám z pod rukou „leze“! Jistě, každý si chce přečíst sám sebe). A je to tak jistě dobře zařízeno, jinak by nám stačilo dvě stě slov. Ale psaní je práce – někdy těžká, a součástí psaní musí být i škrtání, přepisování, váhání.
Přál bych V. Gregorovi (a všem podobným, kdo nejsou okoralí a resignovaní), aby méně psal a víc pracoval s tím, co napíše.
Jako vzor mohu nabídnout svou vlastní zkušenost, několik „sebekritických“ otázek pro zdravou praxi:
· Jaká je konkrétní myšlenka každého jednoho odstavce?
· Tvoří to vše jeden celek, kterému nic nepřebývá?
· Je „postup“ těchto konkrétních myšlenek logický, vtipný a vázaný na nějaký příběh, obraz a nebo má nějakou jinou „jednotu“?
· Jsem schopen a ochoten někomu v telefonu říct „o čem to je“, kdybych platil deset korun za minutu?
· Nedalo by se to napsat úplně jinak, začít třeba u Vodňan?