Reakce na článek

Pokud se článek v Triviu týká nějaké konkrétní osoby, zpravidla mu přeposíláme upozornění na něj a „link“. Na článek „P. Tomáš Halík“ v Revue Trivium 5/2011 reagoval Tomáš Halík osobním mailem, požádal jsem ho o souhlas s uveřejněním:

Vážený pane profesore,
… Děkuji za vaši odpověď, pokud píšu o autorech z „konzervativních kruhů“, snažím se o stejný přístup, ale zpravidla odpověď nedostanu žádnou. Trivium samozřejmě vyhrocuje některé aspekty věcí a je mu vlastní jistá jízlivost a pohrávání si - ale shodujeme se v tom, že čtu-li nějakého autora, pak proto, abych mu porozuměl - a tak „doplnil“ svůj „obraz světa“. Do jaké míry se tím těžiště mého světa posunuje, je věc druhá (může se posunout i opačným směrem).
Nezpochybňuji (a nikdy jsem to nedělal) to, že váš vliv přispěl k tomu, že se ke Kristu přiblížilo velké množství mladých lidí, a jsem dalek si myslet, že moje myšlenkové východisko je „jedině možné“. Ukazuji vaše myšlení ve svém myšlenkovém prostoru - a argumentuji, abych tento svůj prostor obhájil, ukázal, že je aktuální. Nechci tedy komukoli říkat, co si má myslet, ale stavím čtenáře před tvrzení, která se ho týkají, a má tak příležitost se s nimi nějak vyrovnat. Jsem velmi rád, že jste na můj text reagoval a prosím vás o souhlas, abych ho mohl v příštím čísle (pravděpodobně v únoru) v Revue Trivium publikovat.

Je k dobrému, že verze odpovědi T. Halíka jím určená k publikaci je rozšířená a doplněná. Čtenář sám pak může odpovědět na otázky, které původní článek kladl, a nebo může sobě, Triviu i Halíkovi položit otázky další a může se též zastavit nad tím, která kritická tvrzení našeho článku nechat T. Halík bez povšimnutí. Pro nás zůstává v platnosti většina tvrzení článku, zejména však jedno: osobnost Halíkova typu jistě může používat koláž, jakési „myšlenkové rizoto“, ale vždy by měla zároveň poskytnout talíř, který takovému pokrmu dává tvar a jednotu. Dá-li Bůh, budeme se právě takové jednotě v rámci některého z dalších článků o P. Halíkovi a jeho tématech věnovat.

Vážený pane redaktore,
předpokládám správně, že jste autorem nepodepsaného článku, který jste mi přeposlal? V tomto případě Vám děkuji za úsilí, které jste věnoval četbě a promýšlení mého textu i za snahu o značnou korektnost, kterou u většiny polemik s mými texty z jisté části katolického spektra žalostně postrádám. V několika případech bych se ovšem ohradil, za všechny :
1. „že se vlastně o kněžskou službu příliš nehlásí“ – to není fair: pouze sebekriticky vím, že bych těžko byl užitečný v tradiční venkovské farnosti, ale přijal jsem povolání k náročné kněžské službě v akademickém prostředí, které je mi vlastní a kterému rozumím - a vzal jsem proto na sebe riziko v dobách „ilegality“ a těžko představitelnou zátěž kněžské dřiny v jedné z nejživějších akademických farností Evropy, kde prošlo katechumenátem a přijalo křest přes 1000 lidí a odkud vzešla řada kněžských a řeholních povolání.
2. „Že metafyzika je „nesmysl“ z povahy věci a řeči“ – to bych nikdy netvrdil; má kritika se týká „metafyzického realismu“ novoscholastiky, naopak např. Levinasovo pojetí metafyziky je mi velmi blízké.
3. „Halík je schopen např. napsat, že proroci byli sociální kritici, tedy opakovat zcela upadlá a zjevně chybná sociologická klišé“ - to by platilo, kdybych tvrdil, že že proroci nebyli nic jiného než sociální kritici; takovou hloupost bych ovšem nikdy neřekl. Avšak to, že kázání těchto Božích mužů mělo také sociálně-kritické aspekty, asi těžko možno popřít.
4. Vaše asi nejsilnější námitka, která Vás vede dokonce k poměrně silnému vyjádření („Opět tragické selhání a sebepřecenění autora“), se týká mé reflexe jednoho silného zážitku a úvah nad psychologickým kořenem některých dramatických obrácení. Píšete: „Halík je schopen tvrdit, že skutečné porozumění tomu, co se míní pod slovem Bůh,… co se skrývá za slovy jako spása, Bůh, víra nebo milost … můžeme mít jen ve světle mezních zážitků (str. 242). To je zcela neudržitelné. Odkaz na nenahraditelný individuální zážitek v tomto smyslu je de facto odkazem na mystickou zkušenost – neboť takový zážitek „si“ člověk nedává „sám“. Odpovídá to i kontextu v knize. A co ti, kdo takový zážitek nemají? Jsou méněcenní, beznadějně nevěřící, neví, co se za těmito slovy skrývá? Jsou v něčem nedostateční, protože neví a nemohou vědět, co ví ti, kdo takový zážitek mají? Nebo je to návod? Mají se Halíkovi čtenáři vystavovat v nebezpečí, aby takovou zkušenost získali?“
Odpovídám: ne, neodpovídá to kontextu v knize. Ta moje kniha (jak v ní výslovně uvádím) je souborem esejů, v nichž předkládám své vlastní životní zkušenosti a svědectví, jak tyto zkušenosti formovaly mou osobní víru. Píšu je jako nabídku dialogu s čtenáři, kteří měli možná podobné, možná zcela jiné zkušenosti. Ohlasy na knihu mi potvrdily, že mnoho čtenářů právě tak tu knihu pochopilo a přijalo. Číst a posuzovat ji jako svého druhu „dogmatický traktát o víře“ je neporozumění žánru knihy a intenci autora – a tedy i jejímu poselství.
Co se týče filozofického jádra Vaší polemiky, nezbývá mi než konstatovat, že v tom máte pravdu – já jsem skutečně více doma v postmoderním myšlení a jsem mnohem více blízký křesťanským filozofům současnosti, jako je Jean Luc Marion či Richard Kearney než ve světě novotomistické metafyziky ( v níž si ovšem vážím řady autorů, jako byl např. E. Gilson); to jsou opravdu dva dosti odlišné způsoby vnímání Boha, člověka a světa, mezi nimiž je třeba si zvolit a každý z nás prostě zvolil jinak a má proto jistě své důvody. Mne četba kvalitních autorů, inspirovaných tradicí „klasické“ metafyziky (jako je např. můj oblíbený McYntaire) občas inspiruje a připomíná to, co třeba opomíjím (každý pohled z kterékoliv perspektivy má nutně svá slepá místa) – a byl bych rád, kdyby Vám četba mých esejů podobně posloužila k poznání, že alespoň občas může i z tohoto kouta křesťanského myšlení vzejít nějaká inspirace k zamyšlení a rozšíření vlastní perspektivy. Snažit se přesvědčit druhého, aby svou perspektivu opustil a přijal vidění z jiného místa by asi nemělo smysl; smysl má pouze snaha porozumět bez předsudků druhému a mít trpělivost do chvíle, až nám sám Bůh – který jediný stojí nad dílčími pohledy – ukáže věci plněji, než jak je vidíme dnes – totiž „jako v zrcadle a v hádance“, jak praví apoštol.
Ještě jednou děkuji, Tomáš Halík