Ještě k manifestaci síly před Arcibiskupským palácem

Že je aktivita směřující k demonstraci pod okny prázdného Arcibiskupského paláce dílem asi hodných, ale zmanipulovaných nešťastníků, je jasné – zvolené postupy jsou vše jen ne „rozumné“ – levicoví katoličtí aktivisté „vyrazili“ do ulic právě včas, aby bylo možné je aktuálně zneužít – a oni se takovému zneužití ani nebrání, na jejich webové stránce už se diskutuje vše, od zločinnosti všech pravičáků až po nesprávnost převodu majetku státu na církve. (Protože podle nich stejně od Josefa II. šlo o majetek svou povahou „veřejný“).
Abychom se v celé situaci lépe orientovali, je podle mne nutné vytvořit si dostatečně „prostorné operační pole“ a na něj, samozřejmě zjednodušeně, si celou věc promítnout.

I.
Na celé věci je důležité, že jde o okrajovou část „aktivistických sil“, které obecně (a nejen tato malá katolická levicová aktivistická skupina) jednají „podle svého přesvědčení“, tedy bez ohledu na cokoli, co si myslí někdo jiný, nebo na to, o čem byla nějak dosažena „veřejná shoda“. Jiný je cizí, nepřítel. Neplatí tu nic, vše je třeba zpochybnit, změnit. Např. co se týče majetku církví, neplatí to, co v této věci vyslovil Ústavní soud (a málokdo by se odvážil říci, že je loutkou politických sil, když např.„shodil“ koaličně opoziční dohodu největších politických stran ohledně volebního zákona atd.). Důležité je přesvědčení, že ve věci vrácení církevního majetku jde o „další tunel“. Tak mluví např. Čižinský – ví, že jeho řeč nemusí „hledat skutečnost“, jeho cílem je „šířit přesvědčení“, k tomu se hodí cokoli, protože nepřítele je třeba „porazit“.
Tito katoličtí levicoví aktivisté jsou jen malým zlomkem všech, kdo v souladu s manipulovaným veřejným míněním uznávají jako samozřejmý jen vlastní výklad toho, co je „nesprávné“, „protispolečenské“ a „extremistické“ a tedy co by mělo být vyloučeno z veřejného života, aniž by byly respektovány svobody druhých. Ale ve společnosti existuje jakási přirozená obrana proti aktivistické samozřejmosti vytvářející nepřátele a jednoznačnou podporu veřejnosti aktivisté v tomto smyslu nemají.
Ale nemají také jinou reálnou opozici než konzervativce a to je problém.
Dal by se vyhrotit v tom smyslu, v jakém radikální Michal Semín není ochoten odpovědět na otázku, jak si představuje pro něj přijatelné společenské uspořádání: mlčí, protože jinak bychom se dozvěděli, že je to křesťanský stát, který samozřejmě „svoje“ hodnotové normy formuluje jako normy potenciálně veřejně vynucovatelné, protože přeci „JSOU“ obecně platné.
Současný stav veřejného dění má charakter diktátu pro křesťanství velmi nepřejícného a tradiční katolíci neumí ani sami pro sebe popsat, jak by to mohlo reálně „vypadat jinak“, aby to bylo přijatelné pro ty, kdo jsou doposud v myšlenkovém „středu“ a brání se levicové manipulaci.

II.
V celé téhle diskusi je třeba především zachovat si chladnou hlavu. Křesťané, kteří jsou označováni za „tradicionalisty“ (nebo se tak chápou a nazývají sami), jsou v současném světě v jistém smyslu oprávněně vnímáni jako cosi cizorodého a ohrožujícího. Tenhle spor není umělý, vyfabrikovaný, je reálný. Je třeba to neskrývat, ale ukázat, že k tomu v rámci křesťanského „hlavního proudu“ existuje dostatečně jasná a pochopitelná alternativa. Celé úsilí Benedikta XVI. se dá interpretovat v tomto smyslu: jestli má II. vatikánský koncil nějaký jednoduše „ukázatelný“ smysl, tak nikoli v tom, že by po něm měl v Církvi „řádit“ nějaký jeho „duch“, ale aby bylo možné ukázat Církev jako rozumnou alternativu ve světě a pro svět, který se propadá do indiference.

Dnes v Evropě vedle sebe žije několik nekompatibilních skupin. Jedna menšina – to jsou aktivisté, kteří si vůbec nic nedělají z institucí a z nějakých „obecných práv“, protože jsou přesvědčeni, že nejvyšší právo vůbec je jejich právo „měnit svět“. Lhostejno, do jaké míry je to manipulovaná skupina. Pak je většina těch, kteří naopak chtějí, aby se „nic neměnilo“, aby nepřišli o svoje jistoty konzumu. A pak je tu skupina, která je v jistém smyslu také extrémní, protože zcela jinak chápe význam hodnot, které jsou podle nich nadřazeny absolutní svobodě lidského jednání.
Při snaze porozumět tomu, „co se děje“, bychom neměli dělat tu chybu, že budeme interpretovat celé toto pole ze „své“ perspektivy, ať už stojíme na kterémkoli z těchto tří pozic. Nejde tu o krok do indiferentnosti, naopak, jde o schopnost porozumění jednomu základnímu faktu: že mohou lidé z každé této skupiny jednat „věrohodně“ a přitom si vůbec nerozumět.
Teprve v dalším kroku pak můžeme uvažovat o cílech a nástrojích různých manipulací (je jich povícero), se kterými se setkáváme, a uvažovat o smyslu celého tohoto divadla, mapovat různé „mocenské skupiny a síly“, které už dávno nevěří v nějaké „veřejné nalézání shody o politických cílech“ atd.

III.
Namísto toho, abychom se příliš zabývali „druhými“, bychom si měli především vyjasnit, jakou strategii v tomto smyslu chceme sami zvolit, zda a jak vůbec chceme s ostatními kooperovat resp. se o kooperaci pokoušet. My – tedy integrální křesťané, kteří chtějí porozumět světu a necouvat před svou odpovědností za něj. Pokusím se to zase alespoň zjednodušeně schematizovat.

1.) Jsou tací, kteří rovnou jakoukoli kooperaci odmítají, jako Michal Semín, jasně se staví na stanovisko, že je třeba do veřejného prostoru vrátit hodnoty, které z něj postupně „vymyla“ otrava způsobená především redukcionismem novověkého myšlení a osvícenskou zpupností.
Nevím, do jaké míry je to postup legitimní, protože zde podle mne zcela chybí reflexe historického rozměru – resp. dějiny jsou podle tohoto přístupu jen prostým opakováním stále aktuálního sporu mezi dobrem a zlem, popírá se tu „smysl dění“ dějin. To ale odporuje prostému pozorování, že svět se mění a mění se náplň lidského života, minimálně se zvyšuje svoboda a zároveň míra odpovědnost člověka. Dějiny mají smysl, ale v Michalově postoji se to nijak významně neobráží.

2.) Jsou tací, kteří se snaží, jako arcibiskup Duka, zorientovat ve světě, který se nedá zjednodušit pro každého a ve kterém se nedá docházet k výsledkům hlasováním. Tedy připomínají, ať už přímo nebo nepřímo, že některé vstupní předpoklady demokracie jsou sice velmi významné, ale jejich platnost je omezena. A snaží se jednat se všemi, kdo jsou pro ně „partneři“, tedy především se všemi, kteří hrají „neveřejné hry“. To snad může být do jisté míry oprávněné, diplomacie vždy měla nějakou roli, ale držel bych se známého „nechoď, Vašku, s pány na led“. Na neveřejné politice mohou křesťané jen prodělat, stát se předmětem snadných útoků všech populistů. Je třeba odlišit, co je svévolně vyňato z veřejného prostoru, a argumentaci ve veřejném prostoru, že některé věci do něj nepatří.

3.) Dále jsou tací, kteří chtějí nově promýšlet koncepty veřejnosti, demokracie, odpovědnosti, ale jen velmi obtížně nalézají východisko z bludného kruhu, protože by to chtěli dělat veřejně, demokraticky a podle té povahy odpovědnosti, která odpovídá současné vynucené společenské egalitě. A tak dělají stejnou chybu jako ostatní a hlasují o pravdě – resp. nedovedou dost dobře oddělit, kdy je třeba se dohadovat o tom, na čem je možné a potřebné dosáhnout alespoň základní míru shody, a kdy je jakékoli dohadování nesmyslné, protože jde o neslučitelná hodnotová východiska. A neví co dál, když na ně narazí.

4.) A jsou ještě další – např. autor tohoto článku, kteří se snaží ukázat, že právě ta skupina, která je na „vlídnější straně“ tradičního křesťanství, má nejlepší podmínky pro to, aby vytvořila a nabídla takový model, ve kterém by tradicionalisté nemuseli být chápáni ostatními jako nepřiměřené ohrožení, ve kterém by křesťanská minorita unikla z pastí, které jsou zde vytvářeny jak zneužitými aktivisty (kteří jsou „sebevědomými nositeli dobra pro druhé“), tak manipulátory většiny.
Je to nasnadě: kdo jiný má možnost podívat se na tuto konstelaci z odstupu? Pro nikoho dalšího nemá takový přesah smysl – protože pro nositele revoluční jistoty budoucí pravdy by to bylo destruktivní, sebedefinují se totiž svým aktivismem a negativním vymezením ostatních. Pro ty, kdo tvoří mainstream, by to bylo vytržení a znamenalo by to radikalizaci, tedy také sebepopření. Právě křesťanství, která je dostatečně pevné, může unést vědomí, že jsme jako křesťané vnímáni jako nekompatibilní, a přesto i v této poloze si udržet svobodu k vytváření platformy, která není vedena strategií „vlastního vítězství“.

IV.
Zjednodušeně řečeno.
Je třeba přesvědčit ty, kdo se bojí změny i ty, kdo jí přivolávají (vlastně asi ze stejného vnitřního strachu a nejistoty), že se křesťanů nemusí bát. A k tomu je třeba ukázat, proč je nepřijatelná představa, kterou reprezentují konzervativní katolíci, zde zastoupení Michalem Semínem:
Každá svoboda musí mít rámec a každé jednání musí mít hodnotový rámec. Ideální je, když jsou oba tyto rámce tvořeny jednotně – tak, že jim všichni rozumí už vzhledem k tradici. Ale boj o odkaz na křesťanské základy „v kořenech“ Evropy už je dobojován, a tak je nutné postavit věc jinak, lépe, přímo: křesťanský postoj je zcela otevřeně neslučitelný s postojem hodnotové neutrality. Je-li hodnotově neutrální „správa“ obecně přijímanou „volbou“ Evropy, pak je třeba hájit pro Církev a křesťany takový prostor, ve kterém nebudou vystavováni násilí na svých zásadách.
Katolické křesťanství patří k evropské kultuře, jako patří ke kultuře obecně. A kdo to chce popírat, zasahuje do naší svobody, umenšuje ji – a v tomto smyslu je třeba reagovat přiměřeně a o svojí svobodu (jednat podle křesťanských hodnot) je třeba se otevřeně brát. Pro sebe. Nemá smysl se odkazovat na křesťanské kořeny Evropy – má smysl ukázat reálnost křesťanské současnosti v rámci Evropy.

Je třeba odmítnout řešení, které by znovu-zavádělo nějaký „křesťanský stát“, i kdyby k tomu byly podmínky: jednak by to byla tyranie, protože většina lidí by na sebe závazky z toho vyplývající nikdy dobrovolně nepřijala, a jednak by se jakýkoli takový pokus zvrátil do svého protikladu: lásku nelze zavést násilím. Zbývá tedy přesvědčivě dokazovat, že hledání vzájemně snesitelného statu quo je výhodné pro všechny. V současné době je Církev v tlaku, protože si mocní tohoto světa myslí, že je pro ně výhodné ji pokud možno zničit (zabránit, aby žila jako Tělo Kristovo a fungovala jako instituce.). Neví, že to nejde. Nám jde o to, aby i ostatní, ne-katolíci a ne-křesťané, pochopili, že je i v jejich zájmu, aby se Církev stala jednou z reálných společenských sil – subjektů, které Evropu spolukonstituují.
Současné tažení EU proti všemu, co se jen na milimetr odchýlí od stanoveného eurohygienického kursu „egality“, nám může připomínat snahy „vymýtit“ křesťanství v dobách císařského Říma. Obrat, ve kterém se ze dne na den stalo křesťanství „státním náboženstvím“, by se už opakovat neměl, nedovedu si představit nic horšího. Ale na druhou stranu, měli bychom být natolik silní a přesvědčiví, aby to „mocní tohoto světa“ vzdali, aby oni začali hledat „modus vivendi“.