Encyklika Fides et ratio - Pro ty, kdo ví, jak je to s řečí

Pro někoho může jít o příliš specializovanou a odtažitou otázku, protože spor mezi zastánci reálné pravdy na straně jedné a relativisty na straně druhé je přeci zcela jasný – ale jakmile se podíváme blíže, ukáže se, že relativisté mají dost často největší spojence právě tam, kde encyklice FeR stojí v zádech držitelé pravdy, ti, kdo odmítají pravdu hledat, protože už jí mají. Spojence (pravděpodobně nevědomé) v nich mají relativisté proto, že na jejich neudržitelné pozici mohou snadno ukazovat, že pravda ve smyslu definitivních výroků o fyzikálně reálném je nedosažitelná, neboť každý výrok o reálném je vždy jen poukazem a nikoli definicí. To vyplývá ze samotné povahy řeči a přírodovědy. A tak ti, kdo se snaží obhajovat pozici FeR, musí spolu s relativisty nejprve svrhnout z piedestalu namyšlené vlastníky pravdy, a pak teprve ukázat, že i v nezabezpečené řeči je možné a naopak nutné předpokládat pravdu, k níž se odkazujeme při jazykovém projevu, ba co víc, ukázat, že bez takovéhoto odkazu k pravdě by jazykový projev neměl žádný podklad a smysl.
Řeč sama o sobě je iracionální – je materií, ve které se rozum pohybuje a s níž pracuje, a sama o sobě racionální není. Umožňuje porozumění, ale kromě toho je v ní (na základě zcela záměrného Božího aktu zmatení jazyků při stavbě babylonské věže) zakódováno neporozumění.

Když např. Štěpán Filip píše o ospravedlnění rozumu, netýká se to řeči, ale rozumu, nástroje, pracujícího s řečí. Kristova oběť se vztahuje k pádu, ale pak následovala před-dějinná (předpotopní) období všelikého zlořádu, smazaná jednou provždy potopou, a teprve následně je Noemovo potomstvo rozděleno při stavbě babylonské věže: to už je součástí dějin. Jazyková schopnost, která je nám dávána v tom, jak se rodíme a vrůstáme do tradice, je ze své povahy nedostatečná k tomu, abychom byli schopni si přímo rozumět – tedy slovy nezprostředkovaně ukazovali k pravdě. Ze strany Boží nejde o trest, a tak také tento stav nemůže být vykoupen. Jde o „preventivní opatření“ ze strany Boží – a z ničeho mi neplyne, že by tento preventivní akt byl Bohem nějak odvolán nebo zrušen.

Teprve po tomto konstatování se můžeme vrátit k reálné řeči: přes všechny strukturalismy a jazykové analýzy, přes všechny horizonty významů a meta-systémy jazyka – máme jen dvě možnosti:
mluvit konkrétně a jazykem poukazovat nebo obrazně jazykem vytvářet, (vždy v jazyce, který zní – může znít) jazykem, který oslovuje, svědčí, prosí, zpívá etc. Mluvit v jazyce, který je dynamický, vázaný na proces toho, co se odehrává a má smysl jako součást toho, co se odehrává.
používat abstraktní pojmy – ale pak se toto vše může stát nezávaznou hrou, protože pojmům můžeme přiřknout takový obsah, jaký se nám zachce, a zůstává přitom nejasné, jak se pak taková řeč vztahuje ke světu v jeho konkrétním teď a tady které prožíváme.
Problémy obecné matematiky, které se v našem školství před desetiletími pokoušeli vyřešit výukou množin v prvních ročnících základní školy, jsou jen jedním z reálných promítnutí nedořešené problematiky práce s obecnými a tedy abstraktními pojmy.

Vrátíme-li se takto poučeni (a možná částečně rozčarování) k problematice hledání pravdy, uvidíme v celé nahotě, proč jsou všichni, kdo drží pevné obsahy jazyka, potenciálními spojenci relativistů. Jestliže někdo tvrdí, že pravda znamená shodu skutečnosti a výroku, posunuje význam, který by se dal (zhruba, nejasně, protože v nedokonalé řeči) vyjádřit jako shoda toho, co je na mysli, s tím, co je ve skutečnosti – jen se tu musí říci, že mezi tím, co je myšleno, a mezi tím, co je vysloveno, je rozdíl. Tedy jinými slovy (zas jen slovy) vědět, že o tom, co je na mysli druhého, reálně vím skrze řeč; vím jen to, co bylo vysloveno. Pravda celku se tedy nedá sestavit z jednotlivých pravdivých výpovědí prostě proto, že se nedají převést na jednoho společného jmenovatele. Jsou to „jen“ vyjádření v řeči, a pravdy, které se takto snažím „sčítat“, se týkaly toho, co bylo v mysli - bez této vazby se z mých součtů pravd brzy stane něco beztvarého, nepochopitelného. Z toho neplyne relativismus, naopak: v tomto smyslu se při Božím soudu ukáže, co byl skutečný význam a obsah dané pravdy v jejím celém kontextu, kdo selhal a kdo obstál.

Zastánci „pravdy řeči“, všichni učitelé, kteří ví, jak to je, protože jsou přesvědčeni, že ovládají řeč a obsahy slov, všichni ti, kdo říkají, jak je to se světem atd. – všichni ti berou lidem důvěru v to, že jazyk je jejich, autentický, že jím mohou vyjadřovat to, co je skutečné, že jím mohou svědčit o pravdě, která má zcela jinou povahu než ta školská, než ta zabezpečená, než ta, ze které se skládají zkoušky. Měli bychom se umět ptát a hledat odpověď v nezajištěnosti, v otevřené otázce. A namísto toho nám někdo neustále podstrkuje otázky, na které už předem „zná“ odpověď. Z každého takového zastánce „statické“ pravdy mají relativisté neskutečnou radost, je pro ně užitečným idiotem, protože právě tito natvrdlí zastánci pevné pravdy pilně snášejí důkazy o relativitě... toho, co zastávají. A hlavně, vykořeňují skutečnou řeč, zabírají její místo. Nahrazují skutečné otázky umělými, které podstrkují svým obětem, odpuzují je od otázek jako takových.

Pokud chceme vzít vážně výzvu encykliky FeR, pak první, co je důležité – nesmíme dělat to, co dovedlo myšlení do současné krize, tj. nesmíme přetěžovat řeč. Musíme vzít vážně její limity, hlavně musíme být obezřetní na stavitele babylonské věže v nás samých. Nevíme, jak to je. Rozum, i když má svoji přirozenost a leccos z toho lze odvodit, nám neukazuje nic víc, než to, co je dáno limitem po-babylonským. Rozum je pro nás dostatečným vodítkem, pokud je spjat s vírou, pokud se „neutrhne ze řetězu“, pokud je vyvažován pokorou. Rozum není především nástrojem na zpracovávání nekonečné řady „poznatků“ vědy - už dávno se ukázalo, že to samo o sobě nemusí být nic rozumného. Pokud se něčím zabýváme, musí to mít důvod. Ale ne v něčem náhodném: co obstojí vzhledem k tomu, co nás přesahuje? To je rámec otázky po smyslu.

Dostát výzvy encykliky FeR je velmi obtížné, protože to především znamená vnitřně se očistit – očistit od nánosů toho, co se snaží představovat jako pravda a skutečnost, ale co pravdou a skutečností není. Znamená to zbavit se převahy „chytrých“ a přitom prázdných řečí, které se snaží vypadat jako suma vědění o světě, zbavit se řečí, které se snaží představovat jako moudra, prakticky použitelná a vedoucí k úspěchu. Zbavit se řečí, spoutávajících nás jako hroší kůže, která nám brání dotknout se skutečného, po skutečné pravdě se ptát.

K tomu, abych se mohl opravdu vážně ptát tak, jak mě k tomu vyzývá encyklika FeR, je třeba, abych se v hluboké pokoře dobral k prosbě: „Bože, vím, že všechno to, co si myslím, že je významné, co je vypovídající, všechno to, na čem doposud stavím, všechny myšlenkové postupy, které považuji za jisté, všechny autority, kterých se držím, vše, co považuji za jisté… to vše jsou v tvých očích jen malichernosti a projevy pýchy. Dej, ať jsem schopen se otevřít skutečným otázkám tam, kde je přede mne kladeš, dej, abych nestavěl na tom, co je mrtvé, ale abych při svém hledání pravdy svědčil především právě o tom, že hledání pravdy je úkol, který jsi mi dal.“

Nejdřív se tedy musíme umět vzdát řeči, kde nejsem doma a naopak se „zabydlet“ v řeči, která je nám vlastní, která je konkrétní a zcela provazuje význam a obsah řeči, ale vždy je vázaná na konkrétní kontext. Pak teprve bychom (v jistém slovy smyslu dospělí) měli začít pracovat s pojmy – tedy sami začít řešit problémy, které jsou už vždy svým způsobem metafyzické. Metafyzické proto, že v pojmech se už vždy setkáváme s tím, jak tematizovat to, co nás přesahuje (a co jsme mohli v přirozené – nepojmové – řeči chápat jako neproblémovou danost).
Důležité přitom je, že ať už překročím v tomto modelu hranici směrem k pojmové řeči nebo ne, mohu si klást otázku v souladu s encyklikou: co je pravda mé situace, co je úkol, který pro mne, Bože, máš, co mám dělat, abych dostál požadavkům na mne jako na křesťana … etc. Větší míra obecnosti tohoto tázání není automaticky „větší hodnotou“ – protože tváří v tvář Kristu je (možná) právě ta nejosobnější otázka ta nejdůležitější.