Benedikt pastýř

Je nesmírně záslužnou věcí, že Radio Vatikán, RC Monitor a někdy i další periodika přinášejí překlady knih, proslovů, homílií a dalších textů papeže Benedikta XVI.: pozorujeme-li jeho jednání, nemůžeme se ubránit dojmu, že právě snaha co nejvíce „mluvit s obyčejnými lidmi“, vést je pastýřským způsobem, převládla v posledním desetiletí nad jeho dřívějším zaměřením k akademické obci, k filosoficko-teologické produkci. Ratzingerovské akademické myšlení jako by s usednutím na Petrův stolec pomalu ubralo na intenzitě, Benedikt přehodil výhybku a mluví k lidem, píše pro běžné čtenáře.

Čím je to způsobeno? Vědomým rozhodnutím, že jako papež by měl především vlastní pastorací naplňovat roli nejvyššího pastýře? Smutným faktem, že většina kardinálů a biskupů stejně jeho teologickému myšlení nerozumí a je zbytečné vkládat energii do snahy působit prostřednictvím intelektuální diskuse dovnitř církevní struktury? Proč spíše „káže“, než aby psal dokumenty Magisteria? Je to nečekané.
Domnívám se, že šlo o vědomé a hluboce podložené rozhodnutí, které bylo dobře rozmyšleno a motivováno snahou o co největší a nevratný dopad jeho aktivit. Jde o odpověď na otázku, kterou by si měl klást každý, na otázku co mám dělat, abych svůj čas co nejlépe využil ve službě, ke které jsem povolán. Benedikt jako papež může a má mluvit k lidem, aby mu rozumělo co nejvíce z těch, kdo jsou schopni přemýšlet o obsahu papežova „kázání“. Kdo jsou schopni si jeho kázání (knihu apod.) postavit jako celek vedle jiných textů, a tedy i uvidět rozdíl. Papežovy texty vytvářejí integrální a lidsky hluboce podložený celek, a tím vrhají přímé světlo na indoktrinace, podvody, manipulace a ideologické konstrukce, se kterými se až příliš často setkáváme i v katolickém prostředí.

Na tuto nenahraditelnou roli Benedikta XVI. je třeba ukázat, je stejně důležitá jako jeho teologické a filosofické podněty a konstatování, zapracovaná do závazných církevních dokumentů. Benedikt je v tomto smyslu, a naprosto nečekaně, jedním z nejlepších pastýřů svěřeného stádce – dá se předpokládat, že jen málokdo na světě zná víc textů svého biskupa než papeže. A právě v tomto smyslu je třeba ho i ve veřejné diskusi chránit, bránit jeho integritu, obhajovat, že jeho pastýřské dílo je třeba chápat jako celek, nedrobit ho na jednotlivé teze, nevyzobávat z něj to či ono.

Na papežovi se totiž přiživují mnozí „vyzobávači pravdy“ – vytrhnou z jeho textů to či ono a pak bagatelizují zbytek. Tak dostanou „nejvyšší požehnání“ pro to, co sestaví jako „svoji mozaiku“ pravdy, nesporně založenou na citacích papeže, a zároveň mohou říci, že papež v mnoha věcech používá klišé, že je v jeho projevech a knihách mnoho balastu, že je „závislý na filosofii šedesátých let“ atd. Ale jak posuzují, že to či ono je klišé nebo balast? Proč jim některé papežovy věty slouží jako opora a jiné lehce shodí ze stolu? Proč jim mnohé z toho, co píše, nevoní, pokoušejí se pozměnit, zfalšovat obraz, který papež cíleně vytváří?
Protože se nechtějí pustit svých jistot, a právě k tomu je papež vyzývá. Protože právě celek toho, co papež říká, je jim nepohodlný. Proto se tváří, že jsou chytřejší než on, znají to, o čem píše, daleko lépe než on, vlastně kdyby je k tomu někdo pustil, jeho „nepřesné fráze“ by přepsali, zredigovali tak, že by konečně vyjadřovaly tu správnou pravdu. Tu správnou pravdu, která by je neohrožovala, která by jim potvrdila, že to, co dělají, je správné.
Ani u papeže si nedovedou představit, že by se měli zajímat o to, co autor vyjadřuje (jako celek), a klást si otázku, proč ji vyjadřuje právě takto. Čtou jakýkoli (i papežův) text selektivně – podtrhávají si věty, které podporují to, co oni sami považují za pravdu pravdoucí, a nebo s tím alespoň nejsou v rozporu, a vykřikují „fuj“, když narazí na něco, co se jim „nehodí do krámu“.
Inu, milí katolíci sebestřední, všichni vy, kdo poměřujete svět sami sebou… chce se mi napsat a pokračovat v plamenném florianovském proroctví, jenže si uvědomuji, že nikdo z těch, kdo se takto chovají, si žádnou kritiku zaměřenou na vlastní osobu nepřečte, nedočte až sem, i kdyby náhodou číst začal – protože pohrdlivě odvrátí zrak, protože tito lidé čtou jen to, co mohou využít pro sebe, čtou proto, aby si vyfutrovali podklad pro svoji opevněnost vůči světu, nezajímají je druzí, staví si kostru, na které je napjatá jejich hroší kůže sebe-jistoty.

A Benedikt volá k pravému opaku než oni: naším základem není nějaká zabezpečená konstrukce starých jistot, nic pevného, naopak. To vše se zmítá a bude zmítat na vlnách rozbouřeného světa. Naším základem je víra, kterou sdílíme s druhými a s Magisteriem – a v tomto smyslu brány pekelné Církev nepřemohou.
Snažím se číst papežovy texty – a přemýšlet, proč napsal to, co napsal, a proč to napsal právě takto. Je to pro mne učebnice aktuální pastorační teologie. A Benedikt je vzor pro každodenní ranní otázku v modlitbě: co mám dělat, abych svůj čas co nejlépe využil ve službě, ke které jsem povolán.