Zatemněnost

O věroučném pluralismu (a obecně o nějakém naukovém pluralismu) může hovořit jen ten, u kterého je zatemněn samotný pojem pravdy jako shody mysli se skutečností.
Tak (ve shodě s pisatelem) reaguje M. Kretschmer na článek R. Malého kritizující nového prefekta Kongregace pro nauku víry arcibiskupa G. L. Müllera.
Shoda mysli se skutečností, nebo tradičněji (tomisticky) řečeno adequatio rei et intelectus, je vyjádření, které je často, zejména tradicionalisty, chápáno jako ekvivalent „rozumu“, správnosti, jediné vymezení vztahu rozumu a světa, které umožňuje „držet“ pravdu jako něco, co není relativní. Málokdo zpochybní, že o světě lze smysluplně vypovídat a že katolík by měl mít (ve shodě s encyklikou Fides et ratio) snahu o to nalézt vyvážený vztah víry a rozumu, který mu umožní rozumět světu tak, že se o něm dá racionálně vypovídat a že se v něm současně dá mimo-racionálně věřit. Ale nikdo nikdy neprokázal, že tomášovsky pojatá shoda (ustrojenosti) rozumu a světa je jediný možný model, ve kterém se takový vztah rozumu a víry dá držet, a Církev nikdy takové jednoznačné tvrzení o pravdě jako shodě mysli se skutečností nehlásala. Proto je třeba zvýraznit, že východiska R. Malého a M. Kretschmera se v tomto neopírají o věrouku, a pokud ano, pak věrouku interpretují nesprávně a zúženě.

Citovaný autor (M. Kretschmer) si, jako je to u tradicionalistických katolíků obvyklé, extenzivně vykládá některé tomistické postupy jako samozřejmá myšlenková východiska, podle kterých lze soudit i koncil a papeže. Nezpochybňuji, že je to možné, možné je leccos, jen upozorňuji, že je to pyšné a bez sebemenší známky pokory, která by připustila možnost vlastního omylu. Taková ne-pokora ostatně tradicionalisty doprovází, je rubem jejich přesvědčení, že právě oni jsou skrze tomismus strážci OBSAHU víry, přičemž zcela opomíjejí, že každý obsah je vždy třeba autenticky vykládat a nikoli „jen“ opakovat slova, u nichž není jasné, jestli jim správně rozumíme. Kriteriem porozumění je tu schopnost re-interpretace, totiž schopnost říci jinými slovy totéž. Někdy je úsměvné, jak s tím mají tradicionalisté nepřekonatelnou potíž. Těžko chápou i smysl toho, připadá jim to zbytečné.
Nerozumí světu a v tom jsou zneužitelní. Namísto, aby brojili proti skutečnému nepříteli, celkem přesně kritizují a jako „nejnebezpečnější“ označují ty, kdo jsou nejblíž k tomu, aby pojmenovali jejich vlastní omyl.

Základní teze v článku R. Malého a M. Kretschmera vychází z kritiky článku na webu vatikánského rozhlasu, který byl obsahově zcela jednoznačně zaměřen proti liberálně smýšlejícím teologům, kritikům papeže. Není to dobrá příležitost napadnout „papežova člověka“ z druhé strany? Komupak to asi slouží, kdopak se z toho asi raduje? Kritizovaná věta se týká teologického myšlení:
…katolická teologie umožňuje jakýsi věroučný pluralismus. Ten se však nesmí vymykat společným základům. Přívlastek katolický neoznačuje všechno možné. Máme přece jasné základy stojící na Zjevení v Písmu svatém a tradici a také na rozhodnutích papeže a biskupů – řekl nový prefekt vatikánské kongregace.
Je nesporné, že nejde o obhajobu pluralitních (různých) věrouk, ale o to, jak interpretovat to, co Církev učí. Zcela oprávněně mohu větě rozumět tak, že v rámci různých teologických interpretací (koho čeho – jasně dané víry a učení Církve) je možné do jisté míry chápat rozdílnosti jako cosi přínosného, ale vše musí mít svoje meze a hranice. Jde o starou pravdu, že v katolické Církvi vždycky mělo místo mnoho názorových proudů, a samozřejmě jde o vyjádření na „novinové“ úrovni. Nespecifikuje se zde, co Církev věří a co učí, jak to dělá následně Malý s odkazy na Štěpána Filipa. Müller polemizuje s liberály a Malý ho napadá za to, že to nedělá správně! Malý z uvedené věty nepřímo odvozuje, že Müller je heretik, a tedy není schopný zastávat úřad prefekta Kongregace pro nauku víry. Nehoráznost takového tvrzení je zřejmá, Malý v tuto chvíli pasuje sám sebe na šéfa inkvizice, sám značně spekulativně interpretuje, a zároveň sebejistě vylučuje jakoukoli jinou možnou interpretaci.

Ponechme stranou, do jaké míry je uvedená věta formulačně šťastná, a ptejme se, jaký je smysl celého Müllerova prohlášení, co bylo jeho cílem: zcela jistě jde o vzkaz liberálním Němcům: nikdo nepopírá, že existuje otevřenost, umožňující nově promýšlet vše, co vytváří tradici Církve, ale je třeba jasně říci, že je nutné přitom tradici ctít, poslouchat papeže a nepřekračovat limity, které papež nastaví. Nikterak se nerelativizuje, že vyjádření Kongregace pro nauku víry v konkrétních případech jsou závazná a nediskutovatelná. O pluralismu je třeba mluvit, aby bylo jasné, jaké jsou meze plurality. Co je na tom tak popuzujícího? Všichni strážci strnulé, navždy platné a neměnné pravdy si neuvědomují, že Církev učící vždy byla a je Církví procesu, je Církví aktuální interpretace, musí, resp. měla by se vyrovnávat s aktuálními výzvami, před které je stavěna – a ty nejsou černobílé. To jen heretici chtějí „vyčistit pole od koukolu“, ukázat, kdo všechno jsou nepřátelé Církve. Stále se to opakuje, proto Malý ukazuje na papeže, vrchního inkvizitora, kardinálský sbor… zkrátka všichni jsou heretici, všichni jsou koukolem… všichni kromě hrstky věrných, strážců tradice. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo k pláči.

V článku Kozel už zahrad(u)ničí Radomíra Malého zaznívá konkrétní obvinění II. vatikánského koncilu:
Teze v rámci „doctrina catholica” se sice vyvíjejí v závislosti na změnách doby, ale nikdy ne natolik, aby tvrdily pravý opak toho, co Církev učila dříve. Jestliže papež Pius VI. r. 1791 odsoudil nenáboženský tzv. laický stát (konstituce „Auctorem fidei”), který odmítá být ochráncem katolické víry, což později potvrdili Řehoř XVI. r. 1832 (encyklika „Mirari vos”), bl. Pius IX. r. 1864 (encyklika „Quanta cura” a přiložený „Syllabus errorum”), sv. Pius X. r. 1907 (encyklika „Pascendi” – par. 15.5), Pius XI. r. 1925 (encyklika „Quas primas”) a Pius XII. r. 1953 (promluva „Ci riesce”), potom je tato nauka předkládána podle výše uvedených slov „často” – proto její závaznost stojí vysoko a žádné následné církevní autoritě není dovoleno tvrdit přímý opak a požadovat, aby jej katolíci přijali se stejnou nábožnou poslušností rozumu a vůle, jako předtím přijímali teze o povinnosti státu poskytovat Církvi ochranu. Je samozřejmě možno a přípustno aktualizovat a upřesnit tuto nauku ve změněných společenských podmínkách, jak učinil Pius XII. v promluvě „Ci riesce”, kdy vzhledem k faktu rozbujelého pluralismu nejrůznějších kultů a světonázorů řekl, že pro dobro společnosti není pokaždé vhodné, aby stát potíral bludy, ovšem vždycky za předpokladu jednoznačně deklarované podpory pravdě, která je pouze v Katolické církvi. Pokud tedy deklarace II. vatikánského koncilu „Dignitatis humanae” se vyslovila ve prospěch nábožensky neutrálního tzv. laického státu, který předchozí magisterium mnohokrát odsoudilo, potom je to nestandardní jednání, na něž otcové koncilu neměli právo, nehledě k tomu, že jde o pouhou deklaraci (nikoli konstituci nebo dekret, které mají vyšší hodnotu) věroučně nezávazného tzv. pastoračního koncilu.

Cílem Malého je zde samozřejmě ukázat, proč je koncil nepřijatelný, ukázat, že jeho dokumenty jsou v rozporu s učením Církve atd. Malý si vybral jako záminku pro svoje odsouzení koncilu vztah Církve a státu. Ale jeho tvrzení je vnitřně rozporné, srovnává nesrovnatelné. Mohu se R. Malého zeptat, jestli si myslí, že stát v dnešním významu smyslu je vůbec možné úkolovat ve smyslu klasické teologie, v tom smyslu, že je povinen poskytovat Církvi ochranu a trestat ty, kdo jsou bludaři. Sugestivně se ptám: je dnešní stát tímtéž, čím byl v době, ve které se vyjadřovali papež Pius VI. v r. 1791 či Řehoř XVI. v r. 1832, a samozřejmě ještě i jiní po něm? Nebyl právě v době koncilu čas nově se postavit ke státu právě proto, že už nesporně není tím, čím býval?

Popře snad Malý, že se během 20. století charakter státu jako instituce změnil? Zůstalo slovo, ale instituce má zcela jiný obsah a společenskou roli. Dobře je to vidět třeba na USA, ze kterých dnes někteří nespokojení konzervativci chtějí „vystoupit“. Rozumí jim Malý a Kretschmer? Podle mne ano, koneckonců vím o tom z tradicionalistického tisku. Pak by také ale měli rozumět tomu, že stát už není to, co býval. Má Církev tento nový stát stihnout kletbou? Má jít se světem do konfliktu? Malý se domnívá že ano a přivolává katarzi. Ale koncil a papež řekli před padesáti lety něco jiného. Je R. Malý katolík?

Ale nechme R. Malého a další, důležitější než s nimi polemizovat je nově položit otázku CO je to vůbec za identitu, za subjekt, který dnes jedná „jako stát“? S tím souvisí především otázka, co znamená, že máme „dát Císařovi, co je Císaře“, ale také otázka, jak se vůbec k tomuto státu má Církev stavět. Dnešní stát je postaven na libovolnosti, manipulované aktualitě, popření čehokoli, co by bylo obecně sdíleným metafyzickým přesahem reálného vládnutí. Za médiemi režírovanými demokratickými procesy se skrývá ještě jedna vrstva moci, polo-skryté ovládání ze strany ekonomických a anti-křesťanských lobby: jaké jsou identické prvky státu do konce 19. století a státu dnešního? Jen moc sama? V jakém smyslu by ji měla Církev úkolovat? Jak?
Dříve nebo později bude nutné se naopak od cíleně proti-metafyzického super-státu negativně, ale přitom pokud možno nekonfliktně vymezit. Dá se dokonce očekávat, že se pokyn pro věřící změní na doporučení jisté míry disentu k veřejné moci – disentu, který ale zachovává otevřenou možnost komunikace, který se neizoluje v diaspoře. Tuto cestu koncil otevřel. R.Malý a spol. se točí na jedné větě o vztahu Církve a státu, jejímuž kontextu vůbec nerozumí, ani se o to nesnaží. Stačí jim, že se něco změnilo, a to je pro ně jako rudý hadr. A na to, že se svět mění, se musíme připravit, musíme se připravit, že nebudou platit dávné představy o statickém světě, byť by se po staletí vyučovaly (a často ještě vyučují) jako pravda pravdoucí.