Liturgický prostor bez hudby?

Salve 2/2012 je věnováno liturgickému prostoru a k jeho čtení jsem se dostal se zpožděním: stačilo si prohlédnout schematické obrázky, které z klasického uspořádání kostela dělají sněmovní místnost s individuálními (vrzavými) židlemi místo lavic, a neměl jsem žádný důvod zařazovat toto číslo na nějakou výsadní pozici v přehršli všeho, co mne zajímá: ale došlo na něj a byl to pro mne překvapivý a velmi pozitivní vhled: úvod i klíčové články od B. Mohelníka, J. Kotase a Dom Samuela vytvářejí celkem vyvážený a hlavně hluboký vhled do „života“ liturgie a jejích forem. Když pak Stefan Kraus z Kolumby začal svůj článek velmi „vlídně“ odkazem na specifický svět Cézannových obrazů, bylo jasné, že ani tady se nesetkáme s ideologickou interpretací odpovídající uveřejněným schématům, která mě od počátku odpuzovala. Jeho text je sice nadmíru složitý a pro ty, kdo neznají postmoderní německou filosofii, asi těžko dešifrovatelný, ale rozhodně nenabízí jednoduché návody. Také článek pařížského kardinála Ving-Trois mluví o všem, jen ne o přenositelných formách, podle kterých by se mělo postupovat po II. vatikánském koncilu. Oddechl jsem si – nebude to úplný trapas.
Blížil jsem se k jedné třetině a přišlo to – radikální přestavba kaple hradu Rothenfels, ve kterém již těsně po 1. světové válce Schwarz a Guardini vytvořili cosi „nového“. Autor zde přímo cituje Schwarze:
„Cítili jsme, že naše práce zde něco zničila, protože nejprve jsme vytvořili prázdný prostor… Protože jsme chtěli vyzkoušet něco zcela nového, našli jsme odvahu odstranit to staré…“
Tato citace nás přímo vede ke klíčové otázce, která musí napadnout každého, kdo vnímá prostor kostela: proč vytvářejí architekti „prázdný prostor“, který se má zaplňovat teprve ex post, tím, co do něj člověk vnáší? Kde se vzala samozřejmost tohoto konceptualistického východiska? Ztratili snad architekti a teoretici prostoru soudnost, když svoji abstrakci a nástroj, se kterým pracují, zaměnili za skutečnost samu? A jaké pojetí skutečnosti vůbec umožňuje zapomenout na to, že žijeme ve stvořeném světě a ne ve funkcionalisticky definovaných abstrakcích?
Paradoxní je, že zde v těsné blízkosti uvedené citace se nachází prakticky jediné místo, kde se píše také o hudbě. Na žádném schématu se samozřejmě s varhanami nepočítá – koneckonců písně z Taizé se přeci dají zpívat s kytarou kdekoli – stačí upravit židličky do kruhu…
„Novátoři“ se odkazují na instrukci o chrámové hudbě Tra le sollecitudini sv. Pia X., kde byla „zdůrazněna aktivní účast věřících“ na mši sv. To stačilo – k hudbě se pak už propagátoři této myšlenky nikdy nevrátili. Analyzují funkci kostela (to je provedeno i v článku) a na základě této analýzy navrhují jeho funkcionalistické řešení. Netřeba říkat, že každá taková analýza se dříve nebo později ukáže jako neúplná, dílčí, jako nástroj, který mohl možná být přínosem k nové syntéze, ale selhává v sebepřecenění, v tom, že schéma považuje za „poznanou skutečnost“, která má být základem pro ideologické predikování budoucího.
Teprve na samém konci článku, poté, kdy se autor mohl „radovat“, že II. vatikánský koncil dal této představě „zelenou“, se autor vrací po mnoha desetiletích na hrad Rothenfels a je překvapen, co tam nachází. Sám píše:
„… pro normální farnost, pro lidi, kteří se tu setkají, aby společně děkovali, tj. slavili bohoslužbu, to patrně vyžaduje příliš mnoho…“ (míněno aktivní účasti a sdílení). O tom, jak je nyní prostor vybaven, se nedozvíme, ale něco přece:„ …také kněz čte evangelium a z tohoto definovaného místa pak knihu odloží na starý historický oltář…“!

Autor pro svůj koncept zachránil alespoň ono „definované místo“ tak krásně abstraktně ukotvené – a historický oltář? Kde se v té vyprázdněné místnosti vzal? Jakou definovanou roli zde hraje? To už se nedozvíme. Dozvěděli jsme se ale dost: a mnoho z toho, co už víme. Corbusierovské prosklené dlouhé chodby plné světla, pravidelné a spočítané, a vše to nadšení související s lepší a promyšlenější budoucností a pokrokem … vytváří svět, ve kterém se nedá žít, svět, ve kterém chybí intimita jako prostor pro setkání nejen s druhými, ale také s nezaměnitelnými věcmi, předměty, artefakty.

Někteří blouznivci dodnes drží schéma „prázdného prostoru“ – částečně z důvodů ideologických, částečně proto, že si s věcmi světa nevědí rady. A tak se v Salve můžeme podívat na návrh proměny dobříšského kostela na multikulturní centrum a na funkcionalistický návrh klášter sester dominikánek v Suchdole – vše glorifikováno architektem Schmidtem. Na druhou stranu zde jako tečka zaznívá varovný hlas jiného architekta, Ladislava Lábuse. Ten používá skvělý obraz – ano, při práci s jistými typy staveb je vhodné se vyhnout samoúčelným exhibicím a držet se jakési „redukční diety“. Ale to, s čím se dnes tak často setkáváme, je defekt, je to mentální anorexie. V mém slovníku jde právě o ono neporozumění vztahu ke stvořenému – neporozumění věci jako nositeli nezjednodušitelné role, neporozumění tomu, že se nelze beztrestně odříznout od svého kulturního zázemí a tradice, od řádu, který se ustavuje velmi dlouho a pomalu. Konceptualismus nás nevede správně – není na nás, abychom diktovali, jak má být dílo vnímáno, co je mi po tom, jaký záměr měl autor, když mi v daném prostoru není dobře. Řád tu byl stažen na plebejskou úroveň funkce, nemohu se už k němu vztahovat jako k něčemu, co sice vnímám, ale nemám k dispozici. Této architektuře chybí krok stranou, meta-pozice, metafyzika obecně.

Architektura prázdna vychází z naprosto mylného předpokladu, že jsme svobodní (a tedy nejlépe se můžeme aktivně podílet na slavení eucharistie), když nás nic k ničemu nenutí. Ale svoboda není vytvářena odstraněním všeho, co je možné označit jako „překážka, bariera“. Svoboda vzniká tím, že na sebe bereme odpovědnost a přijímáme řád věcí. Nestanu se svobodnějším, když si budu moci sednout místo do lavice na židli, naopak je třeba se ptát, jestli se tím něco neztratilo. Nestanu se svobodnějším, když jsem cíleně vyřazen z osově orientovaného prostoru. Moje aktivní účast na slavení eucharistie se nijak nezvýší, když si budu moci natáhnout nohy. Nestanu se svobodnějším, když „zmizí“ některé danosti, např. varhany, nestanu se svobodnější, když je při provádění jakékoli skladby třeba znovu a znovu řešit, kam „mentálně“ umístit kůr, nástroje…
Funkcionalistickým ideálem je zpívající lid a prostor kostela by měl být schopen takového uspořádání, ve kterém by každý z účastníků mše sv. mohl hrát na jakýkoli nástroj: to ale odporuje všem zkušenostem s provozováním hudby a zpěvu. „Jam session“ a spontánní zpěv mohou mít svoji roli právě proto, že stojí v opozici proti orchestru a sboru, a jejich kreativní účastníci jsou zpravidla ti, kdo umí ve sboru zpívat nebo hrát v organizovaném hudebním tělese.
Východiska architektury „začínající prázdnem“ jsou mylná, v prezentaci tohoto myšlení se setkáváme s podivnou kombinací kalvínského protestantismu (ideál strohosti) a v protikladu k tomu ničím neomezované spontaneity, která by měla tuto vnější prázdnotu naplnit. Nenaplní. Moderní haluzny až příliš často zejí prázdnotou. Navíc jsou zpravidla nefunkční akusticky – vzhledem k tomu, že rovné plochy vytvářejí echa, nepomůže jim často ani moderní technika zesilování a reprodukce nebo dodatečně a za protestu puristických architektů doplňované závěsy těžkých látek.

Ale vraťme se k Salve 2/2012: aktivisté nového (prázdného) prostoru v něm sice ještě mají dost místa k tomu, aby ukazovali „jak to má být“, ale pozorný čtenář musí konstatovat, že i tady „duch vane, kudy chce“ a do ideologických schémat se spoutat nedá.