Celek a detail

Verze pro tisk
Anotace: 
Ať se celek zvětšuje jakkoli, detail zůstává detailem.
Číslo: 

Ve škole mě učili, že důležité je porozumět vztahu celku a části, a mnohem později se mým dětem snažili v matematice vysvětlit, jak je to s množinou všech množin, která je (nebo není?) součástí sama sebe… Ale touto cestou jsem se nevydal, vydal jsem se cestou, která je složitější, ale o to zábavnější a milejší. Zajímá mne vztah celku a detailu a naopak: detailu a celku. Je jasné, že detail patří k celku a že celek mohu vnímat, aniž bych si všímal detailů, mnohdy jsem vzhledem k celku v takové pozici (např. vzdálenosti), že si žádného detailu ani všimnout nemohu a nemohu to tedy ani vnímat. Ale často je to naopak: vím, že stojím před celkem, nějak mu rozumím, ale přitom mne upoutává ten či onen detail a ukazuje mi tak celek ze zcela jiného „pohledu“, jinak. Detail pak může napovědět (vypovídat) o celku víc, než pohled z odstupu. Detail rozhodně vypovídá o celku něco, co z celku neplyne!

V odstupu se snažím vidět celek tak, abych byl „dostatečně vzdálen“, abych vnímal širší kontext… abych snížil možná zkreslení vyplývající z toho, že jsem příliš blízko, ale co to je za nedostatečnost? Ano, měl bych vidět celek „ze všech stran“, měl bych být schopen si ho postavit vedle jiných celků, abych si vytvořil správnou představu o velikosti, poloze, kvalitě. Ve vztahu k celku se snažím přiblížit k objektivitě, ale něco za to platím: ztrátou blízkosti. Tu mi nabízí každý detail. Detail je zvláštní. Detail je mi „na dosah“, týká se mě, je mi blízký proto, že s ním „obcuji“ bez odstupu. Detail mne může zaujmout, protože je svérázným celkem – necelkem. Je celkem pro mne teď a tady, ale netrvá jinak, než v mé pozornosti a v mé paměti.

To až nedávná doba (s „báječnými“ možnostmi zachycení obrazu a jeho reprodukce) nabízí snadnost uchopení detailu, nabízí, že z každého detailu „si“ můžeme udělat celek. Ale co se pak s detailem děje? Pokud jsme si stále vědomi, že se zabýváme detailem, a máme stále na paměti, že jde o detail z celku, o kterém máme alespoň částečně objektivizovanou představu, zdá se být vše v pořádku. Ale pokud tohle vše opomeneme a z detailu, vytrženého (vystřiženého) z celku, se stává nový celek. Je to snad předmět našeho zájmu, ale je bez vztahu k tomu, „odkud se vzal“. Máme pak před sebou obyčejný výřez. Tak pracujeme s obrazovým materiálem: ořezáváme ho tak, abychom dostali co nejlepší vnitřní organizaci obrazu, strukturu, vyváženost či naopak dramatičnost… Původní celek je jen „materiálem“, který obratem zapomínáme, přestává existovat, nahrazen tím, co jsme z něj „vybrali“.
Že je to na první pohled reduktivní? A že nás to vede k povrchnosti? Že ztrácíme něco z porozumění vztahu celku a detailu?

Mnozí mávnou rukou: „To je jen detail, proč se zabývat detaily?“
Jenže detail je v něčem nenahraditelný, jako je nenahraditelný dotek ruky. Ať se celek zvětšuje jakkoli, detail zůstává detailem. Ať je obraz jakkoli malý nebo velký, je detail, kterého si všimnu a který mne zaujme, pořád stejným detailem. Některé obrazy se snaží o takovou čistotu a popření jakéhokoli doteku lidské ruky, že se nemáme čeho zachytit – detail nikde; nezbývá nám, než se takovým obrazem zabývat jako znakem, kompozicí. Kompozice ukazuje, že celek je „pouze“ složený, odkazuje na celek, který vzniká z částí. Jistě i zde je možné hledat řadu intelektuálních dobrodružství, ale kam se ztratil detail? Co se to stalo? Ne, neztratil se. Nakonec se stejně zachycuji v chybách materiálu, nepřesnostech, drobných poškozeních, nedokonalostech. Pokud to jde, sahám na takový obraz a vytvářím si detail svým dotekem! Skutečnost není „pouhým celkem“, nejde zjednodušit a orámovat ve zdánlivé abstrakci, i kdyby šlo jen o jednobarevný čtverec, vrchol snahy vyhnout se detailu i kompozici. To jen obrazovka zhasne a nezbude nic.

Ve vztahu ke světu žiji podvojným způsobem: jednak se snažím rozumět tomu, co je a o co jde, a jednak na sebe nechávám svět působit v detailech, které se mi nabízejí a které se mne týkají. Detaily mají velkou schopnost vypovídat, jsou nikým nepověření reprezentanti a velvyslanci věcí světa. Nežiji ve světě věcí, i tam, kde se zdánlivě orientuji ve světě skrze věci, neodmyslitelně k tomu patří, že se přitom přidržuji skutečnosti tam, kde mne oslovují detaily, kde nalézám blízkost.

Detail přeci neznamená totéž co typický případ. Když si všimneme nějakého detailu, nic takového jako „typus“ nehledáme, detail zpravidla ani není statisticky zajímavý případ. Naopak, jde o vhled se vším všudy – nečekaný, nepředvídaný. A detail nemá nic, co by se dalo nazvat „protikladem“, stejně tak je to s čímkoli, co je ve své povaze zvláštní. Obvyklé nebo „typické“ není protikladem zvláštního, proto si lze uvědomit, jaký je vztah celku a detailu: detail můžeme vnímat jako detail právě tím, že rozumíme jeho povaze (detailnosti) v rámci celku. A na druhou stranu každý detail vypovídá o celku tak, jako vypovídá o nějaké události náhodný svědek!

Kultura „výřezů“(detailů bez odkazu k celku) jde k tomu napříč, ruší tuto podvojnost. Zakrývána je tak povaha zvláštnosti věcí světa i smysl detailu. K čemu by byl detail, kdyby neodkazoval k celku, jak jsme jej dosud neviděli? Divíme se, že se pro nás svět stává stále nepřehlednější změtí neuchopitelně se proměňující, pulsující, ale není to proto, že jsme ztratili důvěru v uspořádanost věcí světa a zároveň zapomněli na životodárnost detailu, který se nás týká, kterého se dotýkáme?