Hadjadj

Hadjadj poukazuje na to, že Církev, která měla doposud především hlásat věci napřirozené, se ve svém úkolu stále více dostává k obhajobě stvoření a kultury jako prostředí, které by mělo respektovat a odrážet „přirozenost“, která je ale něco jiného než přírodní proces.
A právem lze odpovědět, že příroda v každém případě rodí bytosti jen proto, aby je potom zmasakrovala, takže sebevražda může být způsobem, jak žít ve shodě s přírodou...
Ano, pokud je příroda chápána jako předmět přírodovědy a kultura jako smlouva, pak nelze vysvětlit ženě, že by neměla zabíjet svoje dítě, když se ještě nenarodilo a nestalo se subjektem práv. Hadjadj dobře ukazuje, jak důležité je znovu se opřít o metafyzické aspekty stvoření, jak významná je metafyzika v době, která chápe fyziku jako nástroj techné – ovládající dovednosti, která nemá žádné meze a hranice, pro níž je vše jen věcí vůle a ceny.
Hadjadj odkazuje na Princip odpovědnosti Hanse Jonase, doporučuje návrat k eschatologické dimenzi, k naději. Ale je to úplně jiné než stereotypní františkovská kázání a promluvy. Papež neustále vybízí ke smíru a pokání, k vlastní proměně, většina jeho textů je jen variace téhož. „Změňme se!“ „Nebuďme pokrytci!“ To jsou dobré výzvy, ale musí být zasazeny do kontextu, a ten nepřichází, a kritický posluchač a čtenář si ho začíná domýšlet – a leckdy mu vychází ne zrovna nejhezčí obrázek. František jako by říkal, že vše, o co jde, je „stav“, ve kterém jsme smířeni s druhými, kdy nejsme „pokrytci“. To je ale v naší kultuře stav nemyslitelný, stav, kterého nedosahují ani příslušníci těch nejpřísnějších řádových komunit. Život musí být naplněn usilováním – a František sám je příkladem usilování. Kdyby byl smířen podle vzoru, který propaguje, pak by nedělal to, co dělá: jinak řečeno usiluje, dělá něco jiného, než káže.

Hadjadj ví, co je to „cítit individuální poslání“, nezakrývá to a spolupracuje s tím, kdo mu toto poslání odkryl, je svým způsobem apoštolem a misionářem. Zato papež František o individuálním poslání konkrétního člověka neřekne ani slovo. Neřekne nic o tom, k čemu jsme posláni – stačí mu egalizovaný „mír v duši“ – jenže to už známe, s tím se vystačit nedá.
Hadjadj pojmenovává, a dobře. Např.:
Naše epocha, zejména v západních společnostech, není už především ideologií, nýbrž technologií. … Zřídka dnes potkáme militantního ateistu. Naproti tomu mnohem častěji potkáme stoupence buddhismu, protože buddhismus je především meditační technika a my jsme ve věku techniky.
A podobná dílčí pojmenování vedou k zaujetí postoje – rozumějícímu a tedy vnímavému zaujetí, nikoli v rozpuštění se v různosti, která je jakousi „daností, pseudosamozřejmostí“. Mohu analyzovat vliv buddhismu na evropské myšlení, aniž bych cítil cokoli negativního vůči konkrétním „východňárům“, ale nemohu se s nimi „jen tak“ dobírat vzájemného míru. Mír v tomto smyslu pro mne není žádnou hodnotou. Pokud ho provází neporozumění, nese v sobě rozbušku potenciálního konfliktu, který vznikne v okamžiku nepředpokládaného neporozumění. Mír je možný jen tam, kde je myšlenková shoda na kulturním rámci míru. Je třeba nově promyslet roli, jakou vůbec může mít dnes idea „míru“, nadřazeného jako hodnota věcem víry, idea, která se zrodila ve Francii v době náboženských válek a postupně opanovala evropské myšlení. Ale tak daleko Hadjaj nejde.

Provádí dílčí analýzy, a dělá to podnětně:
…pokud se týče samotných news, je zapotřebí, aby zpráva nebyla Dobrou zvěstí a aby její novost neměla žádný existenciální dopad, nýbrž zanechala nás v postoji nezaujatého diváka, třeba rozhořčeného, ale pasivního, anebo zaujatého, ale zkaženého.
To říká, když analyzuje smysl současného zpravodajství a dalších forem práce médií. Ukazuje tedy, že je nutné, abychom nevnímali „zprávy“ jako diváci, ale jako aktéři, a nenechali se tímto světem „zkazit“. Ale toto „zkaženíů je něco zcela jiného než „pokrytectví“, před kterým varuje František, jde tu o něco zcela jiného, než je ona Františkem neustále opakovaná výzva, abychom se změnili. Hadjadj jasně ukazuje, že nejde o naši „naladěnost", jde o náš postoj. To je slovo chlapa!
Nakonec se Hadjadj dostává i k syntéze: misijní poslání (musí) mít „odvahu otevřít se šíři rozumu“ (řečeno spolu s Benediktem XVI.). Tato šíře umožní vyjít z dvojího kultu kaprice a kalkulu anebo střetu mezi účelovým racionalismem a slepým fideismem. Ukazuje nejenom, že víra – a zejména chvála – není opak, nýbrž extrémní schopnost rozumu, ale připomíná také, že logiku netřeba oddělovat od genealogie. Co se vyvozuje z intelektuálního pojmu, plyne z tělesného početí. Logos je také jméno Syna. A to nám připomíná, že rozum není především kalkulace, nýbrž příbuznost.
Také na vás zavál vlídný benediktovský duch? Také vám tolik chybí? Možná je to dáno samotným faktem, že mediální produkce Vatikánu se až příliš stala podobnou jakékoli jiné mediální produkci.

Mám s Hadjadjem mnoho společného: především víru v rozum, v jazyk po pádu, v individuální poslání člověka, o kterém mluvíval Benedikt XVI. Cítím jako velkou ztrátu, že toto vše z RaVa postupně mizí. Ano, chválím si článek a autora. Výjimečný článek v převládající rutině mediálního provozu a přehledné agendy.