Já a Pilát
Pilát je zpravidla vnímán jako trudná postava. Podléhá tlaku mocensko-náboženské lobby a zmanipulovaného davu („lidu“). Je „místodržící“, relativní vládce. Jako všichni ví, že jeho moc není neomezená, lavíruje, hledá kompromisy. Když už je vydíráním (skrze tvrzení, že Ježíš by z něj udělal „nepřítele císaře“) donucen k rozsudku, nabízí mimořádný opravný prostředek. Když už musel uznat, že Ježíš je z hlediska vládnoucích idejí zločinec, zkouší ho alespoň jako zločince propustit na jakousi amnestii. Zvykové „propuštění zločince“ je dobrý „krok stranou“, ale ani to mu nepomůže. Velekněží, spoludržitelé podstatného podílu na reálné moci, ho dotlačili k rozsudku a snadno dovedou dav k tomu, že mu i tuto cestu kompromisu zablokuje. Kompromis tu nalézt nelze. Pilát to chápe a jedná nadále nekompromisně. Vydává Ježíše na smrt na kříži, ale stejně nekompromisně komentuje tento akt: Ježíš Nazaretský, král židovský. A stává se tak prvním, kdo veřejně, písemně, zcela mimo náboženský kontext Izraele vyznává Ježíše jako krále izraelského, jako krále, který přitom není z tohoto světa. „Co je to Pravda?“ ptá se, ale pak sám píše to, co považuje za správné, co považuje za pravdu. Pilát je omezený v rozsudku, ale není omezený v úsudku. Slyší slova „já jsem pravda“ klade otázku „co je pravda?“, kterou mnozí chápou „jen“ jako zpochybňující, relativizační, resignační. Ale Pilát neresignuje. Je ve výsadním postavení, oproti těm, kdo jsou spoutáni svou parciální logikou a konkrétními cíli vyplývajícími z dané situace, oproti velekněžím Izraele, kteří přemýšlí jen v protikladu moci a bezmoci a jsou uzavřeni ve své formalistické interpretaci Zákona. Pilát je ve výsadním postavení, protože může „napsat, co považuje za správné“. A nehodlá se z toho nikomu zpovídat.
Pilát je významný tím, že se „dostal do kréda“ – a to může sloužit jako lidové rčení (dostal se k tomu jako Pilát do kréda), ale jeho význam není především v tom, že se skrze jeho vládu dá datovat, časově určit událost ukřižování. Ano, Ježíš trpěl pod ponciem Pilátem, ale to jde jen o nespornost identity a času. Pilátova důležitost je v nápisu INRI a v tom, že poslal velekněze Izraele „do patřičných mezí“, když mu říkali, co má napsat – „Co jsem napsal, napsal jsem“, to je věta, kterou považuji za jednu z klíčových v Novém zákoně, co se týče pojetí kultury. A považuji ji za důležitou i pro sebe.
Trochu se podivuji nad tím, že v krédu není spíše věta „byl ponciem Pilátem uznán za židovského krále, aniž by to bylo vyznání víry“. A musím to napsat. Pilát na jednu stranu ví, že nemůže odporovat logice moci, na které se sám podílí, ale ví také, že má nástroj, na který jsou velekněží i běsnící dav krátcí: jazyk, pojmenování. Jde vyslovit, lze pojmenovat. Skrze jazyk lze také vyznat, ale tak daleko se již Pilát nedostane.
„Cožpak já jsem Žid?“, argumentuje v jednu chvíli – snaží se postavit mimo spor, jehož podstatu neumí posoudit, a říká „já jsem soudce“ a co se týče rozsudku jsem limitován, musím brát v potaz argumenty žalující strany. Tvrdíte, že máte zákony, podle kterých tento člověk musí zemřít, a doložili jste to v obžalovací řeči; ale úsudek o celém kontextu a jeho vyslovení je čistě mojí věcí. Vyslovuji ho jako svobodný člověk, který vám v ničem nepodléhá. Pilát je svobodný, protože „nepatří do Izraele“, a jeho úsudek je v tomto smyslu věcí nadřazenou židovské „trestní kauze“. Pilát tak jedná jako občan Říma, jako ten, kdo má právo v daném kulturním kontextu vynášet soudy, tvrzení, kdo není v tomto smyslu podřízen žádné světské ani duchovní moci. Tvrdí někdo, že to, co jsem napsal, není správné? Jeho věc. Co jsem napsal, napsal jsem – a není pochyb o tom, že jediná možná revize je lež, zakrývání, smlčení, podvod, cenzura.
Co jsem napsal, napsal jsem. Tak nějak si představuji svůj epitaf. Já a Pilát. Tolikrát jsem uhnul před silou, tolikrát jsem uhnul před tlakem davu. Tolikrát jsem hledal kompromisní formulaci. Tolikrát jsem zapřel. Ale vyslovil jsem a vyslovuji, a děkuji všem, kdo reagovali na článek 156 v minulém čísle Revue Trivium, i na další podněty Trivia, kdo četli. Četli to či ono, a úplně na začátku to jednoznačné pilátovské vyznání INRI, snad beznadějné a snad alespoň trochu osvobodivé, radostné. Nebyl to Petr, kdo ho napsal, nebyl to ten učedník, kterého měl Ježíš rád, nebyl to Pavel oslepený ze setkání s Ježíšem. Byl to ten, jenž vyřkl ortel, a napsal to hned poté. Dávno před tím, než začali psát svoje skutky, epištoly a evangelia všichni ostatní.