Maritainův personalismus

Článek o Lutherovi vyšel rozdělen na dvě části v Te Deum 3/17 a 4/17. Pro porozumění tomu, o čem Maritain píše je dobré udělat krok stranou a z jeho článku víceméně „vypustit“ osobu Luthera. Tak, jako bylo dobré pro porozumění podstaty sporu mezi profesory Halíkem a Sousedíkem vhodné vypustit zdánlivě veledůležité téma svátostí smíření a přijímání pro rozvedené. V článku je vhodné sledovat samostatně dvě témata – bezvýchodnost Maritainova myšlení a marnost pokusu o personalistický výklad společnosti na straně jedné, a spor o pojetí osoby a individuality na straně druhé. Druhé z témat ponechávám do příštího čísla Revue Trivium.
V tomto prvním článku se budu snažit ukázat na příčiny, které vedly k velké změně v myšlení Církve v padesátých a zejména šedesátých letech, která vyvrcholila II. vatikánským koncilem. Koncil nespadl z nebe a citovaný článek dobře ukazuje, proč byly změny nutné.

Maritain na Luthera v podstatě „navléká jakýsi kabát“ – popisuje tak, co se stane, pokud dojde k nadhodnocení „já“ – a zároveň navrhuje lék. O ten mu jde především. Oproti egocentrismu a metafyzickému sobectví (Luthera) nabízí návrat k „plnosti“ v porozumění osobě, jak ji ve středověku vypracoval Tomáš Akvinský. Maritain se zde opírá o tomistický výklad jedince: osobnost je založena na substanci lidské duše. Ta má jakýsi složitý vztah s tělem, který Maritain popisuje, ale který zde pro nedostatek prostoru nehodlám interpretovat, jen konstatuji, že je podle mne pro současníka víceméně tajemný. Podstatné, co si čtenář Te Deum odnese, je princip individuace – a ten je prý je založen na hmotě, protože hmota je principem dělení, zujímá nějakou polohu, je tady a ne tam atd. A tady si Maritainův text zaslouží citaci:

Tedy jakožto individua jsme pouhým zlomkem hmoty, částí vesmíru, pravda, odlišnou, ale přeci jen částí, bodem nespočetné sítě sil a vlivů fyzických a kosmických, vegetativních a zvířecích, etnických, atavistických, dědičných, ekonomických a historických, pod jejichž zákony spadáme. Jako individua jsme podřízení hvězdám, jako osoby nad nimi vládneme.

Je možné to brát vážně? Je to opravdu popis „individuálního“ v nás? Je individualita jen to, čím nás materie přivazuje k čemusi „nízkému? Nebo je toto tvrzení jen nutný výsledek chybných postupů podle aristotelského hylemorfismu, ve kterém hmota je všechno determinované, hnusné, atavistické – ale podle kterého naštěstí máme duši, která nám umožňuje se „vynořit“ z tohoto bláta?
Ale to ještě není vše, Maritain postupuje dál a dokončuje tak myšlenkový postup svého mistra:

Lidská společnost je zaměřena na věčné zájmy osoby a na její vlastní dobro… Křesťanství tedy … zakládá právo a právní vztahy nikoli na svobodné vůli jednotlivců, ale na spravedlnosti vůči osobám. Řekněme, že křesťanský stát je právě tak hluboce protiindividualistický, jako je hluboce personalistický.

To je ideový základ personalismu, posledního uceleného pokusu představit křesťanství jako společensky nosný prvek ve státoprávním smyslu – pokus poválečný, který nepostrádal jistou míru utopismu a který měl svoje zastánce i u nás. Pokus v jádru francouzsko-německý, jak ostatně Maritain v závěru připouští.
Společenská realita, jak na území, kde se dostal k moci komunismus, tak na Západě, zcela smetla iluze personalistů stejně tak, jako o dvě desetiletím dříve smetla pokusy o promýšlení a ustavení stavovského státu. Především proto, že všechny tyto pokusy vycházejí ze zcela chybného rozvrhu a chybných předpokladů o tom, co je to skutečnost a dění. Na konci padesátých let už zůstalo slovo personalismus jen jako jakési zaklínadlo, a nikdo příliš nevěděl, co obnáší.

Tomáš Akvinský byl geniální a tuto teoretickou konstrukci osoby a společenského zřízení vytvořil v době, kdy bylo třeba křesťanskou Evropu vybavit institucemi, vytvořit právní řád, vytvořit novou, dosud neexistující sociální strukturu. Vytvořil společenskou interpretaci, která byla v jeho době nosná a skutečně pak popisovala to, co středověk ve společenském smyslu nastolil. Ale není to popis skutečnosti „o sobě“ a realita dění vedla k tomu, že se toto schéma stále více vzdalovalo skutečnosti, pro popis skutečnosti přestalo vyhovovat. S nástupem protestantismu byla před katolíky postavena zásadní otázka, jak se vyrovnat s nutností uznat existenci nekatolických evropských států (navíc existujících v rámci „svaté říše římské“). Politická realita začala odporovat tomistické „pravdě o člověku a společnosti“, a to i v katolických státech. Katolické a protestantské státy žily vedle sebe, a katolická Francie těžila z válek mezi protestantským severem a katolickým jihem Evropy, v třicetileté válce, pomáhala luteránům, protože to oslabovalo pozice jejího katolického španělsko-rakouského konkurenta. Atd. Již v 17. století byla povaha států docela jiná, než jak ji popisovala Tomášova konstrukce, rodilo se „moderní“ pojetí státu, ve kterém hlavní deklarovanou hodnotou se stával mír a realitou nadkonfesní uspořádání státu jako mocenského centra, Církev v tomto modelu měla vykonávat roli služky a matrikářky.
Katolicismus se myšlenkově opevnil v tridentské podobě a to mu pomohlo „ustát“ v trpěném nedůstojném postavení velké dějinné výkyvy myšlení zejména v 18. a počátku 19. století, kdy se mohlo mnohým jevit, že je definitivně „vyřazen ze hry“. Zachránila ho směs svatosti a pragmatismu prvních papežů 20. století: na jedné straně Pius X. a jeho encyklika proti modernistmu, na druhé straně Pius XI. který uzavřel s Musolinim (1929) Lateránské dohody, ty na dalších sto let (prakticky dodnes) ustavily realistické státoprávní postavení Vatikánu ve světové diplomacii.
Ale zároveň přichází vlna novotomismu a k ní patří i Maritainův personalismus. Znovu je oprášena představa o tom, že „již Tomáš“ ukázal na správné postavení člověka ve společnosti a „správnou povahu státu“. Pravda je dosažitelná a byla dosažena, a pokud je správná teorie, praxe by se měla upravit podle této teorie. Tolik Maritain.

Je snadné ukázat, že v případě Luthera Maritain argumentuje krajností, což nahrává opačnému extrému, ale to by bylo málo. Katolicismus ve své podstatě není ideologicky extrémní, tomismus vždycky byl a je jen jednou z myšlenkových poloh, o kterou se opírá. Významnou oporou Církve je ve skutečnosti nikoli proto, že v jeho terminologii je formulována teorie člověka a státu, ale proto, že je jeho terminologie použita pro výklad základních teologických skutečností, které nemají se společenskými reáliemi nic společného. Valná většina rozumných katolíků si po první světové válce začala uvědomovat, že stejně tak jako je nebezpečím pro myšlení extrémní modernismus, je nebezpečný i extrémní „učebnicový“ novotomismus, u nás reprezentovaný např. Silvestrem Braito. Uvědomila si, že katolicismus nepotřebuje rozdávat brožurky s návody na správné odmítnutí všeho individuálního ve světě. Že katolické myšlení nepotřebuje novotomismus, který se zcela míjí aktuálními společenskými reáliemi. Dokonce, že je takto aplikovaný novotomismus svým způsobem nebezpečný a zakrývá podstatnou součást základní křesťanské myšlenky, totiž že Bůh nabídl svou obětí spásu každému individuálnímu člověku.

V tomto ohledu je poučné, jak je v Maritainově článku citován P. Garrigou-Lagrange:
Člověk bude plnou osobou, …bytostí o sobě svébytnou a o sobě jednající jen v té míře, ve které v něm život rozumu a svobody ovládne život smyslů a vášní; bez toho zůstane jakoby zvířetem, prostým individuem, otrokem dění a okolností, vždycky bude ve vleku čehosi jiného, neschopným vést sebe samého; bude pouhou částí a nebude si moci nárokovat být celkem.

Kdo tohle napsal, neměl rád lidi a vůbec jim nerozuměl! Větší namyšlenost a nepokora, větší neporozumění skutečné svobodě člověka, větší přecenění rozumu a rozumových konstrukcí snad ani nelze demonstrovat. Pokud nepřitaká novotomismu, nesmí si nikdo nárokovat nic víc než zvířeckost. (Navíc je si překladatel natolik jistý „pravdou“ tohoto citátu, že nepostřehne nesmysl, který napsal: citovaná věta se dá vyložit i obráceně, proti rozumu a ve prospěch citu a vášní! Toho si v redakci Te Deum nevšimli?)
Ale cožpak je každý malíř zvířetem protože jsou pro něj podstatné smysly? Cožpak je každý básník jen nesvéprávným otrokem dění, pokud nenadřazuje rozum nad cit? Jaká autorita že je dnes ochotná tohle tvrdit?
Velké většině rozumných katolíků ve 20. století bylo jasné, že tohle je neudržitelný, doslova ideologický nesmysl a že je třeba se proti takovémuto výkladu člověka a společnosti postavit. Proces „odporu“ proti takovémuto karikaturnímu pojetí člověka a společnosti byl složitý, ale nutně vedl ke změně, která odstranila toto myšlení z těžiště katolické sebeprezentace. Dnes se, Bohu díky, zdá, že nevratně.

Je pravdou, že padesát let po koncilu katolické pojetí společnosti „plave“ v závěsu za „světskými“ společenskými teoriemi, v jistém smyslu právě nyní se až nápadně (s papežem Františkem) přiklání k výkladu značně obskurnímu – ale to z hlediska dlouhodobého života Církve nemusí nic znamenat.
Personalismus maritainovského typu se ukázal jako historicky nezajímavý záchvěv spojený s nadějemi na „lepší poválečné uspořádání Německa“ – nic víc. A konzervativní katolické myšlení už si dávno mělo hledat nějakou jinou myšlenkovou platformu. To je dobrá rada – a dá se ilustrovat právě na časopisu Te Deum: může být velmi dobrý a čtenářsky zajímavý tam, kde se na ideologický tomismus neváže. A je odpudivý tam, kde vysvětluje čtenářům, že jsou jen animální ovce, které potřebují tomistické vedení.