Metafyzika místo editorialu

Není to namyšlená pozice, stavět se na jedné straně proti „liberálům a těm, kdo chtějí vycházet ze světa“a na druhé straně proti „tomistům“, tedy těm, kdo více či méně vycházejí z konceptu ve středověku rozvinuté metafyziky na aristotelských základech? ptají se mě někteří kritikové. Existuje filosofická tradice, podle které je prý nutné si zvolit – buď uznat, že „věci světa nějak jsou“, a pak je třeba vycházet z toho, co je „pravda světa“, a nebo vycházet z moderní filosofie a pokoušet se z nezajištěné pozice člověka, který se „našel ve světě“, vykládat svět – víceméně voluntárně.
Odpovídám, že to není nutné, rozhodně ne v rozsahu a metodě, které ti, kdo se takto černobíle ptají, považují za samozřejmé. Jen je třeba nově vymezit, jak se má metafyzika k tomu, že svět se děje. Samozřejmě dobře znám argumenty o tom, že jedině posttomismus (aktuálně rozvinutý aristotelismus, například Fuchsem) jako „jediná filosofie“ umožňuje vůbec dát věci světa a dění světa do jednoho myšlenkového celku, resp. věci světa a dění světa udržet v jednom myšlenkovém kontextu. Znám argumenty o tom, že právě tímto způsobem je vytvořen základ katolické teologie, která prý stojí na filosofickém pojmu substance a uskutečnění. Ergo zpochybněním tohoto modelu dochází k modernistickému zpochybnění katolicity katolicismu… atd. Už vidím, jak tradicionalisté výhružně zdvihají prst.

„Dojemná starost“, říkám svým katolickým souvěrcům, ale když už jste tak systematicky myslící, jak prosím dokazujete, že si člověk MUSÍ vybrat podle některého z vašich rozvrhů! Proveďte tento důkaz! Jediné, co dokážete, je, že z vašeho postupu nutně vyplývá, že jiný postup se s ním nemůže shodovat. Velkou radost v tomto smyslu mi udělala četba úvodu k Popperově Logice vědeckého zkoumání, lehkost, s jakou se jako mladík postavil proti všem matadorům induktivního myšlení, ukázal hranice vědy a metafyziky. Ale k tomu jindy, dnes je podstatné, že mohu posttomistům říci: vy máte svoje otázky, na které jste si jednou provždy odpověděli, ale nemůžete mne donutit, abych na ně odpovídal, když nemám důvod si je klást. Moje otázka zní jinak: jak udržet základní metafyzický rozvrh tak, aby se z něho pokud možno neztratilo nic nosného? Člověk si klade otázky, a pokud se někdo tváří (možná je i hluboce přesvědčen), že na všechny otázky už vlastně existuje rámcová odpověď a jde „jen“ o to tu a tam něco aktuálně doplnit, není nic lepšího než zeptat se ho, „JAK NA TO PŘIŠEL“. Jediná odpověď z těch, které jsem doposud slyšel a kterou bych byl ochoten akceptovat, je „dovedl mě k tomu Duch svatý“. Posttomistou se totiž nikdo nenarodí. Do světa člověk vrůstá – už od narození má cosi „svého“ elementárně osobnostního, rozvíjí jen to, co mu bylo dáno, ale rozvíjí to v řadě aktuálních rozhodnutí o tom, co ze světa přijme a co ne. Ale toto elementárně osobnostní nelze chápat jako monadologickou „samotu“, je to vždy vztažené ke světu jako k tomu, „co bude“, ve smyslu otázky „čím budu“.

O tom, zda si člověk klade otázky správně, je možné (a metodicky správné) pochybovat, a já průběžně sleduji tři linky, které mě vodou ke korekcím. Ta první je osobní – víceméně intuitivní. Samozřejmě je „zracionalizovaná“, jde mi tu o celistvost vlastního myšlení. Ta druhá je věcí efektivity. Sleduji, jak mi zvolený postoj umožňuje analytické vhledy, umožňuje pojmenovávat, je plodný. Zda umožňuje vypovídat o tom, co se děje, tak, že se mě to týká. A třetí linka je sociální, je postavená na zpětných vazbách. Postmoderní liberály štvu v zásadě stejně jako tradicionalisty a stejně jako tradiční (nevěřící nebo věřící) racionalisty, kteří vrší svoje pyramidy poznání jako mraveniště. Atd. To znamená, že se „trefuji“ a stavím je před nepohodlné otázky, na které nejsou připraveni, na které nemají předem hotovou odpověď.
Samozřejmě že nejde jen o to vymezovat se proti „druhým“. Jednak, jak bylo řečeno výše, jde o to zachovat co nejvíc z nosných prvků metafyzické tradice, ale s tím samozřejmě souvisí úkol najít je, identifikovat, ukázat na ně a říci, proč jsou „nosné“. A nedílně s tím jde o to doplnit tenhle metafyzický rámec tak, aby se do výkladu světa (který se vždy děje skrze metafyzický rámec) „vešlo co nejvíc", aby se do něj vešlo to, co je třeba aktuálně ukázat jako „dosud nezjevné, míjené, zapomenuté nebo dosud neobjevené“. Náš obraz světa je velmi zúžený; když jsme podle modernistických představ zracionalizovali svět, provedli jsme děsivou redukci nejen světa, ale i nás samých A je třeba přiznat, že to byl právě tomismus, který takovouto racionalizaci (a redukci) připravil svým uzavřeným systémem, přehnanou důvěrou v to, že na jakoukoli součást světa se dá aplikovat stále stejný, univerzální postup.

A tak se dostávám k osvětlení svého východiska. Zjednodušeně řečeno, řešil jsem od mládí a vlastně od dětství řadu otázek, a zpětně jsem si uvědomoval, že v mnohém řeším stejné otázky, jako řešili jiní, a v mnohém řeším otázky, které jiní řešit nemohli, protože nebyli ve stejném čase na stejném místě. A sledoval jsem, že ani ti, kdo se mnou žili ve stejném čase na stejném místě, si nekladou stejné otázky jako já. Postupně jsem si tak vytvořil základ, do kterého mohlo, trochu heuristicky, proniknout to podstatné: hledám vztah mezi tím, co je pravidelné, a tím, co je nepravidelné. Mezi tím, co máme k dispozici, a tím, co se nám jen ukazuje a co k dispozici nemáme. Hledám vztah, tj. nemyslím si, že svým popisem nějak zásadně rozšířím oblast toho, co je pravidelné. To dělali mnozí přede mnou a nakonec svým způsobem ztroskotali, protože jejich filosofické systémy se vždy ukázaly jako nedostatečné. Každé filosofické myšlení (a vlastně každé systémové myšlení) je třeba usadit do „měkkého prostředí“ pokory pro to, co se systematizaci vzpírá, pracovně to označme „vanutí Ducha“.

Vidím jako velmi důležité, abychom byli schopni bránit se proti ideologizujícím trendům, které vycházejí ze dvou prostých podvodů: Jedním z nich je představa, že myšlení světa se nějak „nabaluje" a výsledkem je „pokrok“. Není většího omylu. Na mnoha „změnách paradigmatu“ se dá ukázat, že lepší porozumění pro ten či onen aspekt světa s sebou nese mnohdy fatální ztráty porozumění pro jiný aspekt světa. Druhý z podvodů vychází z představy vesmíru jako mechanismu, ve kterém každý jeho měřitelný stav nutně vyplývá z předchozího. V mnoha případech se dá dokázat, že pro život člověka jsou nejdůležitější věci a události, které jsou v přímém rozporu se statistickými „zákony“. Statistika totiž neodlišuje věci důležité od nedůležitých. Náš svět propadá ve velké míře do chaosu právě proto, že se lidé až příliš řídí výpočty statistiky (a chaos je produktem statistického chování). Tak je alespoň v nejhrubším náčrtu podchycena problematika světa ve smyslu statickém i ve smyslu dění. V těchto dvou myšlenkových podvodech žijí ideologie.

Ale vraťme se na začátek: co s přesvědčenými posttomisty, kteří „vědí jak to je“? Revue Trivium má skromný cíl přispívat, i kdyby v míře nepatrné, k tomu, aby byla rozšířena komunikativita směrem k věcem, které nás přesahují. Tomisté (a posttomisté) je s klidem ignorují, protože už „ví vše podstatné“. A co s přesvědčenými „aktuály“, kteří se opírají o svoje „autentické porozumění světu“? A nemají pravdu ti, kdo mě z tomistických pozic osočují, že se od nich v ničem neliším? Revue Trivium má skromný cíl jim alespoň v míře nepatrné ukazovat, že máme-li být právi světu v tom, jak v něm „jsme“, nemůžeme se obejít bez metafyziky, byť v trochu jiné formě, než jak ji prezentují posttomisté, a na druhou stranu, že nepravidelnosti světa, ta měkká oblast za hranicí racionality, není prostorem na hraní si a experimentování, ale velmi těsně souvisí s tímto metafyzickým rámcem.