Moudrost
Asi budu celý život v disentu, protože musím stále znovu vyjadřovat svůj nesouhlas, své odlišné stanovisko k povaze vědění. Vědění jistě má mnoho společného se smysly a s prostředím, které vychovává. To se dá doložit na „vlčích dětech“, ale i na mnoha dětech v prvních letech svého života zanedbávaných, dá se to doložit na těch, kdo se narodí hluchoněmí atd. O významu výchovy a vlivu prostředí na formaci člověka není sporu. Ale já opakovaně kladl otázku: „Na co (na koho) výchova a prostředí působí, co formuje?“ a téměř všichni se této otázce vyhýbají. A považují za samozřejmé, že člověk se o světě dozvídá skrze „smysly“, tedy skrze zrak, sluch, hmat, čich a chuť. A málokdo je schopen si v hlavě srovnat, že podstatné je, co člověk slyší a vidí, ale nejen skrze uši a oči. Jistě se musí nejprve „naučit“ vidět očima a slyšet ušima – ale to neznamená, že by byl omezen na nějaká „čidla“, a právě tak mnozí povahu smyslů redukují. A popírají, že by naslouchání vnitřním hlasům a „vidění“, (tedy vnitřní obrazové myšlení) bylo svojí povahou formativní. Řady psychologických a psychiatrických škol stále dokola opakují, že to vše jsou jen projevy nějakých „hlubších“ vrstev našeho „já“, podvědomí; mermomocí se snaží udržet zdánlivou samozřejmost, že jsme odkázáni na to, co máme „v sobě“. I Jungovy „archetypy“ jsou vykládány jako pouhá „výbava“, kterou jsme dostali z nějaké „obecné lidské zkušenosti“. Projevuje se zde panický strach z konstatování, že člověk není „monádou“, není „sám se sebou“, vůbec není sám – naopak, je otevřený. Otevřený pro to, co zamlčujeme, popíráme.
V tomto článku pro Revue Trivium formuluji svoje disentní stanovisko k této věci. Budu se opírat o svědectví osob, které stály u zrodu dvou základních myšlenkových formací budoucí Evropy – Samuela, Saula a především svatého Pavla a Sokrata. Budu vycházet z exemplárních příkladů toho, co je to zaslechnout hlas. Pro někoho jde o texty „pouze literární“, ale i jako literární památka mají svůj význam – ukazují totiž ke způsobu porozumění tomu, co nás překračuje.
Samuel je stár a lid si žádá krále. Samuelovi se to nelíbí, … ale Bůh mu řekl: „Vyhov jejich žádosti a nastol jim krále“. Nezávisle na tom jde jakýsi mladý muž, Saul, hledat ztracené oslice a nenapadne ho nic jiného, že se půjde zeptat Samuela. Netuší, že
Den předtím, než Saul přišel, zjevil Jahve Samuelovi toto: „Zítra v tuto hodinu“, řekl“, pošlu ti jednoho muže z Benjaminovy země, dáš mu pomazání jako vévodovi mého lidu…“.
A když Samuel spatřil Saula, Jahve ho upozornil: „Hle, to je muž, o kterém jsem ti řekl. To on bude soudit můj lid“.
(Jeruzalémská bible, II. kniha Samuelova 8.22, 9.15-17)
Samuel naslouchá Jahvemu, Bůh mu zjevuje, co má dělat a to tak, že je toto „zjevení provedeno v přímé řeči. Samuel naslouchá. A pak Samuel pak úplně stejně říká pomazanému Saulovi, co se stane a jak má reagovat na to, co ho potká. Chová se k Saulovi, jako se choval Bůh k němu.
Důležitá je tu promluva, tedy řeč, která je určena k naslouchání. Naslouchání je zde něco zcela jiného, než jak dnes rozumíme řeči v rozhovoru: naslouchání nemá nic společného s rozhovorem, diskusí, nic neobjasňuje. Je aktivním přitakáním, není pasivní: je v jistém smyslu snahou – přijetím příkazu, který byl jako konstatující řeč rozpoznán v jeho oprávněnosti. Nejde se ptát „Proč?“, a když se o to Saul pokusí, smete jeho pochyby Samuel jako nemístné, bezdůvodné. V podstatě mu řekne: „Mlč a nestarej se o věci, do kterých ti nic není“. A Saul se skloní a jde, protože uzná, že mu „opravdu“ do toho „proč“ nic není. Jde a dělá, co mu bylo řečeno.
Ale daleko nejčistější příklad volání, které je „povoláním“ najdeme na samém začátku Samuelovy služby. Samuel ležel v Jahvově svatyni, tam, kde byla Boží archa. Jahve zavolal: Samueli, Samueli!“. On odpovědět „Tu jsem, a běžel k Elimu a řekl: „Tu jsem, přece jsi mě volal…“ To se opakovalo ještě jednou, a když přišel Samuel k Elimu potřetí,
„Tu Eli pochopil, že hocha volal Jahve, a řekl Samuelovi: „Jdi si lehnout, a zavolá-li někdo na tebe, řekneš: Mluv Jahve, neboť tvůj služebník poslouchá.“
(Jeruzalémská bible, I. kniha Samuelova, 3.3-9)
Opět je důležitá forma toho, co je slyšeno: a je tu Eli, aby Samuelovi objasnil, co znamená hlas, který ho oslovuje. Umí člověk „slyšet“? Jistě má základní potenciál „sluchu jako smyslu“, ale musí se učit ho používat. Musí se naučit rozpoznávat hlasy a zvuky světa a může (nemusí) se poučit, že také může umět naslouchat hlasu, který ho volá.
S nasloucháním jistého typu je to ale složité; jak poznáme, o jaký „hlas“ jde? A právě tady se můžeme zeptat sv. Pavla a Sokrata.
Popis obrácení Šavla na cestě do Damašku se zcela shoduje s předchozím: „(Šavel) Padl na zem a uslyšel hlas, který mu říkal: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ – „Kdo jsi, Pane“, zeptal se. A on: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň, vejdi do města a bude ti řečeno, co máš dělat.“
(Bible, ekumenický překlad, Skutky apoštolů 9.4-5)
A pak zas následuje popis toho, jak „Pán“ osloví ty, kdo se pak o Šavla starají. Zajímavé pro nás je, jak po mnoha a mnoha letech Pavel cituje před králem Agrippou, co od Ježíše „uslyšel“; je to podstatně delší, navíc citovaná řeč obsahuje podrobný příslib toho, že Pavel bude doprovázen a chráněn. Vymýšlí si Pavel? V jistém smyslu jistě ne, v tom, co je vytvořeno a zachováno jako „zápis“ není zaznamenáván jako přepis zvukového záznamu, jde o nesporný význam, který byl vnímán, zaslechnut. Pavel využívá možnosti ho „převyprávět“ různě, podle toho, kdo je posluchačem, podstatné je pro něj právě porozumění „hlasu“. Pavel v lidském smyslu mluví s každým jinak, vysvětluje proč – je pro Židy Židem, pro Řeky mužem znalým helénské prostředí, pro Římany římským občanem. Ale dostává se občas na scestí: umí mluvit s různými lidmi, až to někdy u Pavla přerůstá do polohy, kdy nejde rozlišit, co „tlumočí“ jako slova Boží autority, která mu byla vnuknuta, a co je jeho „domyšlení“ celku vnitřních pravidel křesťanské obce v diaspoře. Sice někdy rozlišuje, co říká Kristus a co říká odvozeně on sám (a zakládá tak svoji apoštolskou autoritu), ale jinak se cítí být „poslán a povolán“.
Ale to je poloha, na kterou to bychom si měli dávat velký pozor – odlišovat to, co je založeno v jistotě naslouchání jako přijetí příkazu, a co je zdánlivou jistotou toho všeho, co podle nás samých (byť sebeskromnějších) z našeho porozumění vyplývá. V tom, co z našeho porozumění vyplývá se totiž lze někdy i zcela zásadně mýlit. Podobnost s delfskou věštírnou a známým „velkého krále zničíš“ snad čtenáře – křesťany neurazí.
Téma delfské věštírny zde není krokem stranou, neodcházíme od námi avizovaného tématu. V Platonově Obraně Sokratově totiž čteme: A nehlučte mi, občané athénští, ani bude-li se vám zdát, že mluvím něco přílišného; neboť to nebude má řeč, co budu mluvit, nýbrž odvodím ji od průvodce, který je pro vás hodnověrný. Za svědka své moudrosti, je-li nějaká a jaká, si totiž pro vás povedu boha v Delfech.
A proto ponechme přemýšlení nad Pavlovými výroky na jindy a podívejme se do Řecka: k Sokratovi. Odebral se do Delf a položil otázku, zdali je někdo moudřejší než on. A Pýthie odpověděla, že nikdo není moudřejší ... Když jsem totiž uslyšel ta slova, přemýšlel jsem asi takto: „Co tím asi bůh míní a co asi naznačuje?“
Sokratova otázka je případná, Sokrates žije mezi těmi, kdo se ptají a očekávají odpověď, jako by bylo samozřejmé, že odpověď dostat mohou a mají! Sokrates hledá někoho, kdo je moudřejší, ale nalézá jen ty, kteří se snaží ho poučovat… až se dobereme k slavné, často komolené větě: … skoro se totiž zdá, že ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší alespoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.
Sokrates je v jiné pozici než Samuel, později Saul a ještě o mnoho později Šavel. Zde se ptá a dostává odpověď. Zdánlivě se nám nabízí vysvětlení, které vypadá „chytře“ – Sokrates s Delfami blufuje, od počátku ví, že umí dostávat druhé do úzkých – proč by se jinak v Delfách takto ptal! Ale Sokrates je přesvědčivý právě proto, že si je nesporně „jist“ – a je si jist i tím, že se nebude snažit vyhnout soudu, odsouzení: je si jist, že kdyby šlo o něco „špatného“, jeho daimonion by ho varovalo.
S těmi však, kteří hlasovali pro mé osvobození, rád bych si promluvil o téhle věci, která se právě udála. … Mě se totiž, soudcové, … stalo cosi podivného. Ten můj obvyklý věštecký hlas daimonia se totiž ozýval po všechen dřívější čas, a stavěl se mi na odpor i při docela malých věcech, kdykoli jsem hodlal něco dělat nesprávně. Nyní pak se mi přihodily věci, jež vidíte i vy sami, takové, které by leckdo pokládal a které jsou obecně uznávány za svrchovaná zla. Avšak mně se nepostavilo na odpor to boží znamení, ani když jsem ráno vycházel z domu, ani když jsem vstupoval sem před soud, ani nikde v řeči, když jsem hodlal něco přednésti.
A s tím můžeme skončit. Moje disentní stanovisko je jasné. Člověk není „monádou“, není „sám se sebou“, vůbec není sám – naopak. Žije mezi druhými, a žije v prostředí, ve kterém je klíčové porozumět tomu, co slyší a co vidí, aniž by byl odkázán pouze na nějaké „vnímání“ skrze uši a oči. Představa člověka jako osamocené monády je z pohledu dějin extrémně reduktivní, ve své proti-lidskosti zvrácená. A je-li přijata jako základ společenského uspořádání, vede ke zvráceným společenským situacím.
Člověk může naslouchat hlasům, a může se také ptát – ptát tak, že „nezkouší“ to, nebo ono, ale ptát se tak, aby se otevřel „přitakání“ nebo pochopil, že jeho představy směřují na scestí. Že se nás to netýká, že je to „jen“ součást mysticky založených příběhů? I kdybychom považovali Sokrata za osobu, která vznikla v literárním ztvárnění Platonově, stejně by tu zůstal motiv jistoty, se kterou Platon po celý svůj život pracuje a která je založena sokratovsky. Bez ní by nebyl myslitelný ani Aristoteles, který dělá vše pro to, aby se na Sokratovo daimonion zcela zapomnělo, aby se ztratilo z obzoru jeho žáků. A stejně tak s Biblí: i kdybychom ji brali jen jako „literární dílo“, které má význam jako formativní fakt z hlediska kultury, opět se nezmění nic na skutečnosti, že takové roli nelze rozumět bez znějícího hlasu, který toho či onoho volá (a před kterým občas nelze utéci – viz Jonáš).
V dnešním světě jako bychom ztratili moudrost a všemožně se snažíme znějícímu hlasu vyhnout – vyhýbají se mu katolíci, kteří se tváří jako super-konzervativci, ale přitom konzervují také to nejhorší z Aristotela, vyhýbají se mu vědci, kteří popírají fakt, že jistota předcházela prvním konstatacím „přírodních zákonů“ a prvním měřením. Jistotě se vyhýbají i postmodernisté, kteří s nečekanou (a zdánlivou) sebejistotou popírají jistotu vůbec.
Ale ať děláme, co děláme, znějícímu hlasu se nevyhneme.