Samizdat

Národní knihovna ve spolupráci s knihovnou Libri prohibiti uspořádaly výstavu „Samizdat, tvůrčí síla odporu“. Výstava je to špatná, ale na tom nemá podíl jen její autor Petr Pospíchal a zúčastněné instituce. Máme na tom podíl všichni, kdo doposud chodíme okolo samizdatu jako okolo jakéhosi piedestalu, pomníku statečnosti a obětavosti těch, kdo se v době pozdního komunismu postavili „stranou“.
Předně je třeba pochválit prvotní úmysl – vůbec sbírku samizdatu a tedy knihovnu Libri prohibiti vytvořit. Nebýt charismatické osobnosti Jiřího Gruntoráda, nikdy by se to nepodařilo – to on měl „morální kredit“ a zároveň nasazení a velkou většinu knih a časopisů českého samizdatu od jejich vydavatelů a vlastníků „získal“, když se jich v několika vlnách „zbavovali“, vyřazovali špatně čitelné opisy z knihoven a nahrazovali je aktuálně vydanými knihami, a nebo se s nimi prostě rozloučili jako s něčím, co je beznadějně antikvární, prostě patřilo to k nějaké fázi jejich života a není třeba „to“ ze sentimentu oprašovat doma jako relikvii. Národní knihovna, která má shromažďovat a konzervovat celý pokud možno kompletní fond české literatury a publicistiky samozřejmě zaspala, celá devadesátá léta jí nestačila k tomu, aby se o samizdatu vůbec dozvěděla a její fondy jsou proto velmi omezené. Který blázen by také věnoval něco „osobně cenného“ do tak neprůhledné a člověku vzdálené instituce? A tato výstava tak může být považována za jakési oficiální zahájení námluv: sbírka periodik českého samizdatu byla uznána jako nějaké světové dědictví Unesco, což je jistě hezký papír, ale pro vlastníka to znamená povinnost – udržovat ji v celku a pečovat o ni jako národní dědictví. Kdo bude po smrti Jiřího Gruntoráda tuto starost „mít na krku“? (Ne že bychom ji chtěli přivolávat, ale smrtelníkem Jiří nesporně je.) Kdo by asi jiný měl pečovat o takové významné dědictví než Národní knihovna – dá se očekávat, že dříve nebo později převezme knihovnu heroického „guru“ z disentu a konečně z ní vznikne specializované pracoviště, jehož zaměstnanci, odborníci na samizdat, vyškolení k tomu na universitě, budou zkoumat druhy použitého papíru, cestu opisů (podle výskytu chyb) apod. Kruh se uzavře.

Celé tohle je ale přeci zcela zbytečné! Samizdat je jenom forma, způsob vydávání a distribuce tiskovin, časopisů a knih, které z mocenského důvodu nemohly vycházet dobově přiměřenou technikou a nemohly být distribuovány veřejně. Podstatné přeci není to, že šlo o strojopisy, a zcela chybné je používat vzletná slova jako „tvůrčí síla odporu“. Jde o velmi různorodý „materiál“, kromě několika technikálií není nic, co by platilo pro samizdat jako pro celek a zabývat se celkem samizdatu také má velmi omezený smysl. Samizdat je ve skutečnosti označení sociální a technické. Již dávno jsme se měli začít systematicky zabývat obsahem, tím, co bylo formou samizdatu vydáváno – zabývat se tím jak autorsky, tak programově – vydavatelsky. Příkladem by mohla být několikadílná kritika Teologických textů v tomto časopise. (RT 2008/2)
Samizdat je doposud popisován jako materiální vyjádření jakési „subkultury“ a tak je doposud „držen v celku“ – je to však celek ve skutečnosti vytvořený uměle. S dostatečným odstupem bychom již měli být schopni říci „nebyl jeden samizdat“ – způsobem „samizdatu“ pracovaly rozdílné skupiny, okruhy více či méně konformní s režimem, skupiny opoziční a zcela mimoběžné, skupiny odborně zaměřené i různí solitéři a blázni, vznikaly a zaniklaly programově zacílené skupiny, aby se jejich programy rozpadaly a přetvářely. Samizdatem vydávali své Strážné věže jehovisté stejně jako své povídky skupiny vyznavačů sci-fi, opisovaly se nedostupné knihy, které běžně v šedesátých letech vyšly – prostě je někdo překlepal na stroji, aby měl dárky pro kamarády k vánocům. Atd. Jaký to tvoří celek a proč se tím stále zabývat „jen“ jako celkem? Ano, společná technika staví vedle sebe beletrii i poesii, odbornou literaturu, časopisy, skripta, modlitební texty atd., atd. Je to jistě jev zajímavý pro studium „společnosti pod tlakem“, ale obsahově samizdat jedním celkem není a nikdy nebyl. Neplatí ani tisíckrát opakovaná „geneze“, podle které měl na český samizdat podstatný vliv vznik edic Petlice a Expedice – sugerující spojení mezi „centrem“ oficiálního disentu okolo Václava Havla, spisovatelského disentu okolo Vaculíka atd. Jistě se tímhle způsobem dostal samizdat jako „pojem“ do zahraničního vysílání a odtud zpět do povědomí jeho posluchačů jako „možnost něco dělat“, opisovat, vydávat. I v samizdatu se tak vytvořil „mainstream“, častěji se psaly texty, které „nebyly tak nebezpečné“, a také skupiny, které se vůči němu vymezily. Značná většina toho, co je dnes k dispozici těm, kdo se samizdatem zabývají, ale nebyla ve „své“ době přístupna nikomu jinému než velmi omezeného okruhu příjemců, a tyto okruhy se velmi často (nejen z bezpečnostních důvodů, ale i ideově) záměrně míjely. Teprve po polovině osmdesátých let začaly být rozšiřovány „průřezové“ časopisy jako „Střední Evropa“, jejichž dopad překračoval hranice různých skupin. Ani poté ale nevznikla žádná „normální“ diskuse a polemika byla jen výjimečná (viz např. kauza Jiří Fuchs kontra časopis Paraf, opět reflektováno na stránkách tohoto časopisu(RT 2008/1 - Dvacet let na jedné noze).
Na tomto podivném „nekonfliktním“ pojetí samizdatu se podepsala také sebeinterpretace disentu po r. 1989. Disent vytvářel dojem, že „spolu“ mohou mluvit nejrůznější okruhy lidí s nejrůznějšími východisky a zájmy. Pokus převést tuto iluzi do podoby Očanského fóra se velmi rychle ukázal jako nesmysl, ale ideologicky pomýlený obraz o disentu reprezentovaný „nadstranickou“ postavou Václava Havla žil dál svým životem. A samizdat byla přeci vyjadřovací forma disentu, jeho nástroj… Je načase vyslovit nahlas, že král je nahý. Není jeden disent, ale je řada disentních stanovisek, mnohdy s většími vzájemnými rozpory než mezi konkrétním disentem a establishmentem. Není jeden samizdat, jsou různé autorské, vydavatelské, skupinové aktivity a počiny, které můžeme a máme vykládat v jejich vlastním kontextu a ne v nějaké uměle vytvořené kleci.

Již před desetiletím bylo pozdě na to ukázat, že v disentu existovaly docela normální vztahy – někdo se s někým neměl rád, někdo byl ideolog a manipulátor, politické názory různých lidí byly navzájem neslučitelné, existovaly tu různé „školy“ historie a filosofie, které se nesnášely a v lepším případě spolu soupeřily, pokud se zcela neignorovaly. Ale o tom se neslušelo mluvit. Po desetiletí je „vytvářen“ obraz samizdatu jako "idyly", tvůrčí síly odporu proti komunistickému režimu. Že část samizdatu byla komunisticky reformní nebo dokonce ultralevá? Kdo by to řešil. Že část samizdatu byla na hranici „šedé zóny“, což je typické nejen pro velmi často opisovaného a zároveň vydávaného Hrabala? Nemluví se o tom. Ale tím se „samizdat“ obsahově vyprazdňuje, nivelizuje, a hlavně, obsahově marginalizuje.

Jenže do interpretace toho, co bylo formou samizdatu vydáváno, se nikomu příliš nechce. Bylo by přeci nepřípadné napsat o někom, že psal a vydával (v samizdatu) „slátaniny“ nebo produkoval ideologické komunistické hrůzy. Vždyť to bylo tak záslužné a vznešené, spojené s tolika oběťmi a úsilím... Jakmile se začneme zabývat samizdatem obsahově, staneme se bořiči mýtů. A hlavně, vystupujeme proti otcům zakladatelům, zpochybňujme něco z bájné role disentu jako „společné platformy všech lidí dobré vůle“. A podrážíme nohy „reprezentantům této jednoty“, Havlovi, Gruntorádovi, Pospíchalovi, kazíme to těm, kdo malují hezké obrázky.

To je také důvod, proč je tato doba tak dobře zdokumentovaná, ale velmi málo reflektovaná. Vydat monografii o komkoli by znamenalo opomenout ostatní, kteří byli „jiní“, někdy „dost jiní“. Vydat monografii o nějakém ideovém východisku by znamenalo polemizovat s jinými. Knihovna Libri prohibiti je otevřena pro studium. Sama ale kromě soupisů nic neprodukuje – a tak se vlastně od počátku připodobňuje ke specializovanému pracovišti Národní knihovny, zaměřenému na specifický fond. Skvělý fond shromažďující „národní bohatství“, který bude jistě někdy v budoucnu nedílnou nedílnou součástí pokladu, obhospodařovaného Národní knihovnou. Ale nečekejme, že by někdo z blízkosti Libri prohibiti byl ochotný a schopný zabývat se tím, co je to hodnota a bohatství.