Ukazatel a volba

Na křižovatkách jsou pro nás připraveny ukazatele, abychom věděli, kam máme jet. A nejlepší je vůbec jet za někým, kdo zná cestu, a on nás bezpečně vede… Opakovaně mi to nedá a reaguji na kázání, ale ne proto, že by to byla „mimořádná věc“, ale naopak, právě proto, že jde o „typus“, že jde o formu, která mě nenechává chladným. Není třeba říkat, že poté, co jsem zaslechl z kazatelny tuto větu, mi padla na mysl známá „příhoda“, ve které ve vánici dojede člověk za koncovými světly předchozího vozu… až k cizí garáži. On už ten začátek byl vlastně vnitřně rozporný: na rozcestích nejsou cedule ve smyslu „dobrý směr x špatný směr“, ale „Litoměřice“ a „Ústí“, a o tom, co je v tuhle chvíli správný směr si musíme udělat přehled my sami. Někdy jedu do Litoměřic, jindy do Ústí. Problém je, že ve většině případů se v Církvi setkáváme s ukazateli typu „ dobrá cesta“ x „špatná cesta“, přičemž hned na první pohled vidíme, že ta doporučovaná „dobrá cesta“ je hodně při zdi, hlavně nic co by se vymykalo, a nejlépe vyhnout se jakémukoli konfliktu a v ničem nevynikat. Proč nevynikat? Přeci křesťan je pokorný, a kdo si myslí, že je výjimečný, tak hřeší. A nevynikat je ctnost i kvůli druhým: ještě by se cítili poníženi. Pokornost vzájemné kontroly průměrných mi nahání husí kůži. Ta „dobrá cesta“ předpokládá, že člověk jde po takové ověřené cestě od narození ke smrti s jediným cílem, totiž ve shodě s Církví dojít spásy své duše a ještě přitom napomoci spáse duší druhých, takže je vlastně nejlepší, když světem projde tak, aby, pokud možno, se ho „moc nedotkl“. Ach. Jak krásný obrázek, ještě k tomu vytisknout ilustraci buclatého hošíka s květinou. A pak se tihle „většinoví katolíci“ mají setkat s označením „duchovní korupce“? To se jich přeci netýká, to asi míří František k nějakým „nadutým“ hříšníkům…“ František s touhle sebejistotou nijak nepohne, cedule tu na rozcestích stojí dál – dobrý směr, špatný směr.

Víme, že realita je jiná a že naše cesty jsou hodně klikaté a plné rozhodnutí, která za nás nikdo neudělá a udělat nemůže, ba dokonce ani matka Církev, ani náš zpovědník. Ale mluví se o tom v Církvi? Slyším to z kazatelny?
Někdy mám černé myšlenky, protože mi připadá, že celé to obludné evropské přizdisráčství a egalitu, ten mainstreamový rozbředlý a beztvarý ne-konflikt, mají na svědomí katolíci, resp. zvláštní odrůda kněží, kterým velmi vyhovovalo, jak je osvícenci v čele s Josefem II. posadili na úřednický piedestal (za úřednický stůl) s matričním razítkem v ruce. A co jiného tedy měli kázat než razítko „osvědčené cesty“? Snad ne riziko, dramatická gesta baroka? Ta jsme nechali v minulosti, jsme katolická Církev, osvícensky vykastrovaná – a tenhle defekt se sám od sebe „nezahojí“.

Vždycky, když vidím všechny ty zabezpečené cesty, napadá mě, že největší sen mnoha katolíků je program do mobilu – stáhnutelná aplikace radia Proglas, taková „vylepšená navigace“, do které se sice nedá nic „zadat“, ale dokonale vede svého majitele na cestě ke spáse. Navolíte si hlas podle svého zájmu, a pak vám svěží dynamická dívka (a nebo naopak vlídná mamina, podle gusta) říká: po dvaceti metrech odbočte doprava, ještě sto metrů a sjeďte a sjeďte… Pro všechny „pastýře“, kteří si svoje řemeslo představují takhle, mám špatnou zprávu: nepůjde to. Je to mrzutý, ale nepůjde to. Potřebujeme ukazatele, abychom věděli, který směr je na Litoměřice a který na Ústí, když už se tu nevyznáme, ale především musíme vědět, kam máme jet. Ale v tom nám naši pastýři neporadí, jen by nás měli vést k tomu, abychom byli dbalí, abychom dbali na odpovědnost za vlastní rozhodování…

Moc nám v tom nepomáhá ani František. Stylem receptů „vaříme z cuket 100x jinak“ opakuje: nechte se vést Kristem, ale když stojím na rozcestí označeném „Litoměřice“ a „Ústí“ stojím sice u křížku, ale Kristus ukazuje na obě strany stejně ukřižovaně. Něco mi tu nesedí. Benedikt byl v tomhle dál: uměl ukázat, že Bůh má pro každého připravený plán, a že má smysl se ptát: „Bože, vedeš mně do L a nebo Ú?“
Veden Benediktem mohl jsem se ptát, protože jsem věděl, že existuje správná odpověď a já mám šanci ji najít, pokud očistím svou mysl od falešných žádostí. František jako by nedbal na L a Ú, je to pod jeho rozlišovací schopnost. Jako u letnických (a leckde jinde) slyším u něj „otevřete se Bohu“ Ale já musím volit kudy jet, kam dřív a kam potom, nemohu se otevřít Bohu, protože musím řešit jestli L a nebo Ú – Tak L. a basta, – čas na řešení vypršel, už jsem u křížku a jedu, Litoměřice před sebou. Jak jsi mi pomohl, Františku? Tyhle situace jsou každodenní, a vykořeňují, vede mě to k ignoranci: s lehkým srdcem (jistě plným Boha) si řeknu, že „je to jedno“ – jenže to je první nahrávka Ďáblovi, protože nic není „jedno“, resp. vše, „co je jedno“, je Ďáblovo. Vím, že musím volit, a tam, kde „nevím“ si nechávám co největší volnost rozhodovat se na poslední chvíli, podle aktuálních „hnutí mysli“ a nebo vnějších okolností. Beznaděj rozhodování v nahraditelnosti? Diagnóza doby, ztráta budoucího jako toho, co spolutvořím svými rozhodnutími.
Zakrýváme si fakt, že jde o každé rozcestí, že vždy to je moje volba a moje odpovědnost a že nic v životě není „jen tak“, nic není „nanečisto“, nic není „výplň". Rozhodl jsem se pro L a vím, že se tato volba stala součástí mého života.