Zvěřina a Odvaha být Církví

Napsat životopis JZ je jistě chvályhodné, a životopisy obecně by měly být psány, protože jde o porozumění člověku a jeho době, měli bychom znát co nejvíce o lidech z naší minulosti a způsobech, jak žili, jednali, mysleli. Ale umění životopisu spočívá právě ve vyváženém pohledu na to, co bylo osobní a co typické, a životopis Josefa Zvěřiny napsaný Vojtěchem Novotným takto vyvážený není. Už podle názvy je jasné, že je tu spíše snaha ukázat něco víc než jen „nějaký“ životopis. Už podle názvu – „Odvaha být Církví“!
Ne, není to o arcibiskupovi, posléze kardinálu Beranovi, který Církev u nás reprezentoval, není to ani nějaký „nový“ vhled do pojetí Církve jako „Božího lidu“, vlastně tu Církev vůbec není nijak systematicky představena. Kniha je o jistě velmi kultivovaném a na svou dobu sečtělém knězi, který byl velmi dlouho ve vězení a nemohl se věnovat vědecké kariéře, pro kterou se rozhodl. Proč právě on je tím, v jehož životě se máme naučit něco o „odvaze být Církví“? Autor nám to nijak nevysvětluje, kniha je jen vyvrcholením jednotlivých kroků, které cíleně vytváří zdánlivě samozřejmý mýtus, ukazují Zvěřinu jako duchovního otce jakési specifické a svébytné „české teologie“.

Životopis Josefa Zvěřiny je v mnohém ilustrativní a v knize je popsána velmi zevrubně velká spousta detailů jeho života. Ale to autorovi nestačí. Potřebuje skrze tenhle životopis vytvářet a zároveň potvrzovat „svůj“ obraz o světě od poloviny 20. století. Kniha by byla velmi přínosná, pokud by se omezila na to, jak Josef Zvěřina hodnotil reálie svojí současnosti, jak rozuměl dění okolo sebe, jak vnímal dynamiku válečné a těsně poválečné doby. Takové vhledy lze nalézt, ale beznadějně ztracené v interpretačním poli autora. Novotnému se především vůbec nehodí, že se Zvěřina vlastně do všeho „namočil“ skrze T. Kolakoviče – nebýt jeho, Růženy Vackové a Katolické akce, zabýval se Josef Zvěřina pravděpodobně svými archiváliemi a dějinami církevního umění a byl jedním z mnoha levicově smýšlejících kněží, kteří stáli o dialog s komunisty. Zvěřina podle všeho nepromýšlel společenské souvislosti své doby, prostě reagoval na to, co se událo – a doba ho semlela. Nebyl proti znárodňovacím dekretům, nebyl proti odsunu Němců, nástup komunistů k moci nijak nespojoval s Benešem a jeho politikou, poválečnou situaci u nás nijak hluboce neanalyzoval v širším kontextu, jinak by nemohl v našem poválečném a trochu hysterickém a násilném prostředí tak naivně bezelstně přejímat nástroje Katolické akce ze Západu. Není divu, že byl odsouzen spolu s mnohými dalšími a dostal dvacetiletý trest, protože ani nepopíral, že organizoval skupiny mladých lidí ve spolupráci se zahraničním agentem a Vatikánem, a posílal přes diplomatické kurýry dopisy do Vatikánu, k výpovědi o tom ho nemuseli nutit.

Když se po 14 letech vrátil, dostal se do prostředí, které ho zprvu překvapilo, zejména proto, že komunismus, jak si ho nastudoval v knihách, byl jiný, než ten, ve kterém Československo reálně žilo na začátku šedesátých let. Ale když se rozkoukal, byl náhle někým jiným, než kdy chtěl: v reálném socialismu šedesátých let a postupnému „uvolňování“ režimu se stal prostředníkem ve skutečném setkání mezi katolíky a komunistickými mladíky, kteří začínali v padesátých letech zcela naivně jako zanícení svazáci, a nyní hledali širší zakotvení pro svůj život. Ale reprezentoval jim skutečně Církev? Podle mne nikoli – reprezentoval jim autentický myšlenkový život člověka, který byl v jejich očích „moderní“, znal jejich jazyk, znal komunistickou teorii, uměl s nimi mluvit o problémech jejich myšlenkového modelu – a byl přitom katolický kněz. Nic méně, ale nic víc.

Kdyby Novotný psal svoji knihu s tématem „Odvaha být katolíkem“, mohla dopadnout úplně jinak. Proč ale Novotný tak stojí o to, aby šlo o to „být Církví“? Kde se bere taková neskromnost? Jako by Církev bez těch několika heroizovaných osobností „skoro nebyla“, jako by bral vážně Boušeho s jeho (českou hierarchií jednoznačně odsouzenou) teorií Církve umírající… Kniha končí právě dřív, než se ukáže to podstatné - Zvěřina je loajální s biskupy, kteří „odstavili Boušeho“, a zároveň se podílí na postupné formaci původně „slabého“ arcibiskupa Tomáška – to je jeho parketa. A právě proto, že je kompatibilní s exkomunisty a zná se s Patočkou, také může sehrát podstatnou roli v Chartě 77, kde se sešli odstavení komunisté s katolíky. Ale tohle vše je pro Novotného už „mimo knihu“, mimo „odvahu být Církví“. Ta končí po polovině šedesátých let. Proč? Že by toho víc nestihl napsat? Spíše bylo pro něj problematické jít dál, aby se mu nerozsypal jeho obraz „novátora“ – proto také do knihy několikrát vloží odkaz na Zvěřinovu Teologii agapé z pozdější doby, nemůže k další době přistupovat jinak, než „výběrově“.

Novotný musel se svou knihou skončit po polovině šedesátých let, aby nemusel zasadit Zvěřinovu aktuální společenskou roli na konci šedesátých let a v sedmdesátých letech do širšího kontextu. Zvěřina v tu dobu byl prostě docela běžným knězem, ve všem konformním s hierarchií. Ale o tom Novotný mluvit nechce, potřebuje mýtus, preferuje kontext, který podle mne nebyl až tak důležitý, totiž dění po koncilu, je zastáncem „ducha koncilu“ a levicově názorově naladěný Zvěřina je pro něj nositelem této myšlenky u nás – ale odpovídá to skutečnosti? Zvěřina pravděpodobně mnoho z ideových východisek teologů koncilu do hloubky vůbec neznal a byl zaměřen především na konkrétní situaci tady, v Československu. Z vězení si odnesl poznání, že důležité je učit, vychovávat kněze, a tak v převážné většině dělal v podstatě služebnou práci, psal skripta jako kompiláty z materiálů, ke kterým se dostal, učil to, co nebyl „jeho obor“ čili „diletoval“. Novotný také musí chtě nechtě přiznat, že až do konce období, které popisuje (1967) nebyl Zvěřina nijak „tvůrčí“ – to, o co se pokusil v rámci teorie výtvarného umění (aplikaci strukturalistického modelu viz Výtvarné umění jako znak), je dobová věc, kterou je dnes možné číst víceméně jen v rámci studia dějin.
Z odstupu se nám může jeho schopnost nalézat společnou řeč s marxisty a strukturalisty jevit také jako významná jen dobově, stejně jako to, že s Patočkou a dalšími sdílel ono (dnes bychom řekli havlovské) chartovní pojetí lidských práv. Mluvil jazykem doby a řešil problémy doby, ale to mělo svůj „rub“, právě v tom byl jedním z těch, kdo se podíleli na diskontinuitě s katolickým myšlením první republiky, které nepoznal, protože příliš brzy odjel studovat „svoji historickou vědu“ do Říma. V době, kdy odtud jako mladík odjížděl, už bylo jasně pojmenované to, v čem Zvěřina tápal nebo co vůbec neznal: majetek zavazuje k odpovědnosti, společnost je už vždy strukturovaná ve složitých vztazích a měla by být strukturovaná tak, aby si každý uvědomoval svoji (přiměřenou) odpovědnost za druhé – právě proto, že jednotliví lidé se vždy liší ve svém postavení. Společnost „tříd“ je smyšlenka, abstrakce, která je využívána pro indoktrinaci mas a k ovládání. Tohle ale v šedesátých letech v českém prostředí říkat nešlo, a Novotného to ani nezajímá, řeší především spor mezi tradicionalisty (jakýmsi neurčitým pozadím, které nepřeje pokroku a pozitivním změnám) a těmi, kdo „čistí Církev“ a dělají ji „pochopitelnou modernímu člověku“. To je ona „odvaha být Církví"? Směšné – jak z pohledu třicátých let, tak i z pohledu dnešního. Za tím vším se zavřela (nebo právě zavírá) voda.

Novotný ale chce zůstat zabydlen v rozvrhu šedesátých a počátku sedmdesátých let, idealizovaný životopis JZ mu slouží k tomu, aby vytvořil postavu „hlavního představitele církevního dění“, vůdčí osobnost, která se podílela na něčem velkém. To velké je pro Novotného odvaha být moderní církví v moderním světě, odvaha rozloučit se s mnohým z tradice. Proto i nadále interpretuje svět a Církev skrze zcela netypický společenský a politický rozvrh šedesátých let u nás, udržuje vybájený obraz a staví pro něj piedestal. S tím budou mít asi problém hlavně jeho studenti, kteří se musí učit to, z čeho je bude zkoušet. Nikdo jiný jeho tlustospis nemusí číst. Tyhle studenty je třeba politovat – protože jim bude za všech stran vštěpováno, že je správné se domluvit s každým, nejlépe tak, že se naučíme myslet a mluvit jeho jazykem – a dnes to znamená naučit se mluvit jazykem manipulace, relativity, mnohosti možných paradigmat.
Příčina této schizofrenie je jasná – Novotný chápe „západní“ společnost šedesátých let idealizovaně jako optimální společenský model, ke kterému se chceme dostat – vidí ho staticky, v něm se chce „zabydlet“. Přitom nevidí nic z analýz, které byly provedeny již o desetiletí dříve. Ale západní Evropa není idyla, je spojena s podporou guerilly v Sýrii, rozvratem v Lybii a Iráku, má jizvy na Balkáně - a doma? Evropa je plná gender ideologických ataků na rodinu a život, což je jen důsledek ideologie, která byla popsána už dávno. Je to důsledek modelu „ekonomických svobod“ a manipulací, které vedou člověka do osamocení ve „svobodě chtít cokoli“, v kole výroby a spotřeby. Co je v tomto směru „odvaha být Církví“? Totéž, co v šedesátých a sedmdesátých letech. Odvaha být Církví znamená v každém okamžiku být schopen říci Ďáblovi „ne“. Ale o tom Novotný nepíše.

Zvěřinovo myšlení bylo dobové – nasazoval svoje síly tam, kde to považoval za důležité. Jeho dobře napsaný životopis by skutečně mohl vytvořit reálný obraz tápání „jeho“ doby, mohl by nastavit tomu všemu zrcadlo – a být čtivým a objevným svědectvím o tom, jak žili naši otcové, jak lehké je přeceňovat „svůj den“, svoji situaci. Ale nedělá to a v podání Novotného to ani udělat nemůže. Protože to by se Novotný nejdřív musel do nepokřiveného zrcadla podívat sám.