hodnoty

V souvislosti s dopisem varhaníků se objevila řada reakcí, které se snaží ukázat, že krása je věcí pocitů, je individuální, estetická hlediska se proměňují v závislosti na kultuře a jsou vždy věcí daného společenského konsensu atd. Podle těchto diskutujících tedy není žádná „pravda krásy“, není nic, co by bylo možné objektivně ukázat jako krásné. Do důsledku vzato jde o tvrzení, že „co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému“ a navíc, a to je důležité, nic víc o kráse a krásném říci nelze.

Z krásy, dobra a pravdy je vždy utkán cíl člověka ve světě a jeho orientace v cestě za ním. Svět není statickým předmětem našeho zájmu, ani krása ne. Jde o to přitakávat tam, kde se krásné ukazuje, napomáhat tomu, upřednostňovat krásné (ryzí) před tím, co je jen „líbivé“, co se snaží být v centru zájmu světa, ale je jen „pozlátkem“, neopírá se o jednotu dobrého krásného a pravdivého, před tím, co není „pravé“.

Běda těm, kdo vytvářejí manipulativní obrazy. Ne kvůli trestu (ten není naší věcí), ale kvůli tomu, v čem žijí: mohou se opájet svou mocí „měnit skutečnost“, dosahovat ve světě cílů, ovládat a manipulovat, mohou se cítit jako strůjci osudů druhých. Ale jakákoli reálná osobní bezmoc, které se dočkají, je pak nutně staví do beznaděje. Nemohou s Kozinou říci proti falešným svědectvím: běda tobě, Lomikare. Nevím, jestli do roka a do dne, ale jistě „do času“ se ukáže.

Pro Izrael byl Hospodin příliš smyslově nedostupný, bylo pro ně obtížné pokleknout, aniž by před nimi nestál trůn s viditelným vládcem, potřebovali krále, aby pak lépe porozuměli analogii mezi vládnutím a Bohem. Předbíhali událostem, protože Bůh v pravý čas poslal „vládce“ a krále králů v podobě, kterou nečekali. Nabídl jim jinou analogii, protože analogie je cesta od nižšího k vyššímu, od viditelného a dotýkatelného k tomu, co viditelné a dotýkatelné není.

Každý člověk by měl mít jakýsi úběžník jednání, bez ohledu na to, jestli je křesťan nebo je evropsky „bez vyznání“. Pokud bych měl vymezit co nejjednodušeji to, na čem bychom se měli shodnout (co by tedy mělo být „univerzální“), pak jde o dva požadavky: nebýt hajzl a nebýt přizdisráč. To první se nabízí takřka samo, to druhé ne – a ukazuje se, jak velký problém je, když na to zapomínáme.