II. vatikánský koncil

Revue Trivium přinesla již dvě části kritiky Teologických textů – v první části zaměřené na období samizdatu, v druhé na aktuální stav a opakovaně byla avizována třetí část. Uvedena byla otázkou: jak se z časopisu, který byl víceméně hegemonem a snažil se vykládat a kontrolovat katolické myšlení u nás, stala pasivní víceméně strnulé akademické periodikum s marginálním významem? Co se stalo mezi roky 1990 a 2000 a jak tomu rozumět s odstupem dalších deseti let? Tyto články vznikají postupně, jsou postaveny na několika sondách a nejsou a nechtěly ani být ucelenou kritickou studií o TT. Nicméně tvoří první ucelený rámec pro interpretaci významu tohoto periodika, a je s podivem, že na předchozí dva články nikdo z redakce ani osob blízkých nijak nereagoval (kromě první reakce „článek jsme si vytiskli a přečteme si ho“). Nicméně třetí článek o TT se pozdržel a v logice věci rozpadl na dvě části. V tomto „dokončení“ se z části věnujeme procesu v uplynulých 20 letech, samostatně se pak ještě znovu díváme na aktuální stav TT.

Hudba? Připusťme si alternativu, že velmi málo lidí kromě hudebníků zajímá, je vnímána jako cosi služebného, nahraditelného, až někde daleko v pozadí za snahou o aktuální pastoraci „současnou“ řečí světa.

V tomto smyslu je faktem, že po koncilu se z Církve triumfující stala Církev slabá, trápící se ve světě, ve kterém se nelze vyznat – ale není to skvělé? Nebo snad neplatí, že právě když jsem slabý, tehdy jsem silný?

Dá se začínat od sebe, ale jinak. Chybí nám „Prolegomena ke každému začátku od sebe, který nemá být selháním.“

Encyklika Láska v pravdě je skvělým krokem myslitele, strategickým krokem, i když je zde mnohé jen naznačeno, otevřeno. Článek se snaží ukázat směr, kudy se dají některé teze encykliky domýšlet a rozvíjet.

Proč žijeme jako mátohy? A jak vypadá náš svět, co si do něj „pouštíme“? Ptáme se, jaká je pravda o světě samém? Je to nepohodlná pravda nároku na nás. Jde o zápas o duši člověka, o nic méně.

Ti, kdo se zabývají specificky českou teologií, začínají zpravidla po r. 1945. Je to pohodlné, ale je to nekorektní. I kdybychom vynechali Demla a Floriána je nezpochybnitelné, že jednou z postav, které se výrazně vtiskly do českého katolického myšlení byl právě Karel VI. Schwarzenberg.

Mnozí (vlastně skoro všichni) konzervativní katolíci si vůbec neuvědomují, že „reálně“ ohrožují ty, kdo s nimi nesdílí jejich jistoty. Žádná vnější manipulace a záměrné rozviřování nejrůznějších proticírkevních kauz by nezpůsobilo tak velkou propast mezi katolíky a zbytkem světa, kdyby si katolíci (alespoň někteří) uvědomili, že sice mají „svoji jistotu víry“, ale ještě se musí naučit jednat s těmi, kdo ji nemají.