o čem se nemluví

Jak obstály samizdatové Teologické texty v zadání, které si samy daly? Nehledě na Mádrův nesporný dobový přínos je třeba klást otevřené otázky - a odpovědi na ně zdaleka nejsou jednoznačné

<strong>(…) Myslím, že pojmenováváte (současnou) situaci srozumitelně a výstižně. Je to bohužel tak. Celá ta krásná duchovní výbava syntézy rozumu a víry jejich hlavních protagonistů (Tomáš A., aj.) jako by zůstávala ležet ladem právě u těch, kteří se k této syntéze hlásí. V jedné z přednášek kard. Ratzingera někdy na konci devadesátých let jsem se dočetl jeho nelichotivé hodnocení novotomistiky, o níž říká, že se bohužel nedokázala vyhnout separaci víry a rozumu.</strong>

„Co to má znamenat?“ slýchávám někdy. „Čtenář si zvykne, že v článku o Bezákovi nejsou žádné nové drby, zato se dozví něco o Václavu IV., přečte si něco o knize, kterou nikdo nečetl, a autorovi, který není znám. „Jestliže popíráš tomistické struktury pojmů, jak se vlastně lišíš od Halíka?“, slyším z jedné strany. „Metafyzika a dějiny, které se skutečně dějí – bereme-li to důsledně, může to jít dohromady? Na čem se lze shodnout?“, slyším ze strany druhé.

Diskuse okolo dopisu varhaníků se stala zcela nepřehlednou, článek reaguje na strukturu blogů a představuje jasnou základní osu – je třeba se držet toho, že jde o problém liturgie, zpřítomnění Kristovy oběti. Pak se snadno ukáže, pro koho je liturgie pouhým „nástrojem pastorace“, vrcholem „prožívání“ atd.

V příloze Katolického týdeníku Perspektivy vyšel článek Petra Příhody o motu proprio Benedikta XVI., týkajícího se latinské mše. Již jeho název byl kontroverzní.