Revue Trivium není platformou, na kterou by patřily běžné politické komentáře. Ale např. v době kovidu a nebo začátku konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou jsem považoval za nutné ukázat na zásadní společenské aspekty dané situace, které mají i politický rozměr a kterým se nelze vyhýbat. A stejná věc mě vede k tomuto komentáři. Podle mne jsme zpět v bi-polárním světě. Zjevným bodem zlomu je společná deklarace Ruska a Číny.
Po r. 1990 měly Spojené státy velkou příležitost. Dostaly se do pozice blízké světového hegemona, a mohly dle svého nejlepšího přesvědčení založit dlouhodobé světové vztahy, které by pro ně mohly být výhodné a přínosné. Že se to nepovedlo? Jak jinak. A klíčovým aspektem toho, proč Spojené státy tuto příležitost nedovedly využít, bylo přílišné chtění a přílišná hamižnost, ekonomické a mocenské kořistění. Skuteční stratégové se zde nedostali ke slovu, a tak (jako většinou v historii Spojených států) rozhodovali ti, co chtěli „sklízet“ co možná nejdříve a to i tak, že to zcela ignorovalo zájmy těch států, kterých se dominance USA týkala.
Agresivita, s jakou se Spojené státy postavily po pádu bi-polárního světa do pozice světového hegemona, vedla k tomu, že velké světové země se proti tomuto hegemonovi začaly spojovat, začaly se bouřit proti dolaru, skrze který Spokojené státy de facto „zdaňují“, sankcionují a vydírají celý svět. Vznikl BRIX, rychle se rozšiřuje – a hlavně to USA „přepískla se snahou o ovládnutí Ruska. Přitom vše, co se odehrálo po Majdanu, mohlo být pro americké analytiky dostatečným varováním – ale nebylo. A tak se musela americká role hegemona otřást i v mocenské či spíše silové podobě. I přes masivní pomoc USA a Evropy nebyli Ukrajinci schopni prorazit ruskou obranu a dnes jsou pod velkým vojenským tlakem. A v tuto chvíli čteme o výstupech ze setkání ministrů zahraničí Ruska a Číny toto:
9. dubna, 2024
Rusko a Čína se shodly na tom, že jakákoli jednání o Ukrajině ignorující zájmy Moskvy jsou zbytečná, uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na tiskové konferenci se svým čínským protějškem Wangem I.
Podle obou vrcholných diplomatů Moskva a Peking spojí své síly, aby čelily pokusům o zpomalení přirozeného běhu dějin, a zároveň budou hledat způsob, jak vyřešit ukrajinskou krizi s ohledem na zájmy Ruska. Ruský prezident Vladimir Putin a čínský vůdce Xi Jinping plánují v letošním roce uskutečnit nejméně dvě bilaterální setkání, uvedl Lavrov.
A mohl bych citovat dál o tom, jak jasně již obě mocnosti pojmenovaly svoji spolupráci proti hegemonii Spojených států a jejich satelitů. Jestliže dva ze zakladatelů BRIX a stálí členové Rady bezpečnosti OSN něco v rámci svých diplomacií veřejně vyhlásí, je třeba to brát vážně. A jak to lze interpretovat? Je to v nadpise, který jsem zvýraznil: nadále není udržitelná představa, že to budou západní státy, resp. USA a jeho spojenci, kdo bude určovat, jak bude situace na Ukrajině řešena. Je konec, definitivní konec arogantní politiky Západu, který světu diktoval z pozice mocenského hegemona. Je úplně jedno, kolik zemí se bude podbízet USA, kolik jich Spojené státy získají nějakými nabídkami nebo přinutí výhrůžkami, aby se účastnilo konferencí o míru na Ukrajině, který by „bývalý hegemon“ chtěl vnutit Rusku. Je na čase jednat ve zcela jiném formátu. Nebo ještě významněji: dostali jsme se do zcela jiné mezinárodní situace, do zcela jiného formátu mezinárodních vztahů. Máme tu zpátky tradiční bi-polaritu. Ze strany Západu se ozývá stále častěji výhružná válečnická rétorika, nastává období studené války. Jen místo Vietnamu se bojuje mezi Slovany na evropském kontinentu.
A ještě jednu větu jsem v citovaných společných prohlášení diplomatů zvýraznil: Moskva a Peking spojí své síly, aby čelily pokusům o zpomalení přirozeného běhu dějin. Je to deklarace podobného významu jako vyhlášení nezávislosti Spojených států. Spojí své síly – to je deklarace budoucího. Jestli něco Spojené státy ve své pýše opravdu podělaly, tak je to právě skutečnost, že nahnaly svým nesmyslným tlakem Rusy do náruče Číňanů. A teď jsou na té „blbé“ straně provazu, která je kratší a stále se bude zkracovat. Spojené státy dokonale podělaly příležitost, kterou měly – místo, aby byly „soft“, měkké a snažily se uzpůsobit svoji politiku v podobě kompromisů, respektujících místní podmínky (a Putin jim to nabízel), jednaly v mezinárodní politice jako slon v porcelánu. A teď nevědí, kudy kam. A vyklízejí pozice.
A proč mohou oba ministři zahraničí s takovou přezíravostí odkazovat, že dějiny jsou na „jejich straně“? Protože společně mají našlápnuto na to, že se provaz na straně Číny bude prodlužovat. Hegemonické přešlapy Spojených států vzbuzují odpor ve většině světa, Jižní Amerika má dost koloniální atmosféry, která z nich dlouho dělala de facto nesamostatné hráče, protože jejich vlády padly, pokud se pokusily vzdorovat nerovným podmínkám, které jim nastavily Spojené státy. Afrika má dost postkoloniálního vytěžování nerostného bohatství ze strany Francie i Ameriky. A sunitské státy také nechtějí být v roli ovládaného dodavatele ropy.
Navíc se Západ blíží k překonání bodu, ze kterého nebude návratu. K případnému zabavení ruských aktiv, majetků resp. nejdřív k zabavení výnosů z nich. I v naší ústavě je, že majetek je nedotknutelný a je možné ho odejmout jen za náhradu. Samo sebou také v případě trestného činu, jímž byl získán – ale. V mezinárodním právu není nikdo ten, kdo by měl diktovat, že někomu jiného bude zabaven majetek. Pokud si bude „kolektivní Západ“ toto právu usurpovat, pojede pěkně „šupem z kopce“, bude to podle mne docela zásadní podnět k tomu aby se BRIX postavil na vlastní ekonomické nohy. Kdo by ukládal svoje aktiva tam, kde o ně může přijít? Kde se nectí vlastnické právo?
Většina reprezentací států a jejich ekonomik si uvědomuje, že není dobré být vydíratelný tím, že proti dané ekonomice „kdosi“ (podle zcela nejasných kriterií) může vyhlásit sankce, kterými se ji bude snažit vyloučit ze světového obchodu, zmrazit a nebo dokonce zcizit její aktiva v bankách? Atd. Tohle bude stále více problematické a stále více mezinárodních hráčů bude přecházet na takové formy kontraktů, které nebude Západ moci kontrolovat. Tenhle proces má rozpoznatelný dějinný charakter a oba politici si to „docela užili“ jako svůj trumf. Politika sankcí a zabavování majetku cizích mezinárodních subjektů je cestou do pekel. A většina finanční oligarchie (té dolarové!) to ví, a proto tomu brání.
Je docela důležité, odkud se na to vše díváme. Nikdy nemůžeme být nestranní. Jsem obyvatel Západu a myslím „západně“. Jsem upřímně nešťasten z toho, že výše zmíněný kolektivní Západ, vedený ideologickými blby, zabředl do situací, které nemají dobrá řešení. Ještě stále je možné začít připravovat řešení, která mohou působit jako záchranné brzdy, ale moc času nezbývá. Světové dominanci Číny, které podle mne teď už nelze zabránit, považuji za největší neštěstí a výsledek debilní politiky Západu.
Současná světová situace je přehlídkou zásadního vítězství Číny a potvrzení její role jako polárního oponenta vůči Spojeným státům a jejich spojencům. To se nám opravdu povedlo. Všem ambiciózním pitomcům, kteří to způsobili a kteří chtějí si hlavně honem honem nahrabat, můžeme zatleskat.
A zaplakat nad sebou?
Nejhorší na tom je, že mnoho těch zdánlivě „nejliberálnějších“ Američanů a Evropanů je v podstatě pátou kolonou Číny. Domnívám se, že se pokoušejí podrýt historické kořeny Evropy a destabilizovat mezilidské vztahy. Co z toho může vzejít? Oligarchická skupina, která jen využije „divadlo“ bi-polarity. Potenciální konflikt mezi supervelmocemi by tak nakonec mohl zůstat jen strašákem pro ovládané masy na obou stranách.