Toto číslo Revue Trivium by na první pohled mohlo vyvolávat dojem, že ke „společenským“ tématům týkajících se aktuálního dění jsou přilepeny dva články o filosofii. Domnívám se ale, že tomu tak není, číslo je koncipováno jako celek, ve kterém je spojen motiv Samuela a Sokrata – tak, jako již v posledním článku minulého čísla.
Myslím si, že bychom si dnes neměli nalhávat; jde o mnohé, a vůbec není čas „klidného spánku“ – ani pokud se cítíme v dobrých rukách „vyšší moci“. Co se týče kultury a společenských skutečností, rozpadá se nám před očima leccos z toho, co je plodné, kreativní, co způsobuje, že jsme schopni žít s druhými v lásce a pokoji etc. Je pak pochopitelné, že jedna vrstva pokusů „porozumět tomu, co se děje“ je i „filosofická“ – právě u Sokrata a Samuela jako by se provázaly řecká a židovské tradice. Tak, jak se do centra dění v Izraeli dostávají proroci, kteří mají výslovné individuální poslání, tak se do podobné pozice v řeckém světě dostává „filosof“, ten, kdo se vztahuje k pravdě, vzor všech, kdo jsou skutečně otevření pro promýšlení postavení člověka, který není „podřízen“ žádné společenské kontrole. I řecká kultura otevřela člověka v profétském smyslu: i zde, u Sokrata, má člověk své poslání, i když ho chápe jinak než jako výslovné poslání prorokovo.
Hledám způsoby, jak se vrátit ke vzorům, které nás mohou alespoň pobídnout, abychom se nepoddávali mainstreamovému myšlení, abychom se nepřikláněli k jednoduchým a zdánlivě snadným zkratkám, abychom si uvědomovali svoji odpovědnost.