Zveřejněno na Revue Trivium (http://www.revuetrivium.cz)

Domů > Militarizace myšlení

Militarizace myšlení

Anotace: 
Zvykáme si na něco, co by se nám ještě před rokem, dvěma jevilo jako šílené.
Číslo: 
2024/4

Po celý svůj dlouhý život jsem se seznamoval s lidmi, mluvil s nimi, a tak se vytvářela přátelství. Přátele si člověk „nezískává“ – přátelství se navazuje, je čímsi, co je oboustranné – ano, v jistém smyslu je darem, ale obsahuje otevřenost a jisté otevření se a „darování se“ z obou stran.
Už kdysi dávno jsem pochopil, že masivní snaha převádět vše ve vztazích lidí na kontrakty je ve své povaze zhoubná. Ze sociologických teorií, které vycházejí z předpokladů, že vše je „jen“ otázkou skrytě ekonomického uvažování ve smyslu „něco za něco“, mi vždycky bylo na blití. „Žijeme pro radost a pro to, že máme svoje poslání, ne pro ekonomii úspěchu!“ říkal jsem vždycky, když s podobnými teoriemi někdo začal. Vždyť všechny podstatné lidské právně validní akty jsou jednostranné: dar, skutek pomoci, slib, deklarace, krok do světa – to vše jsou formativní akty a nemají s kontraktem nic společného. Zdálo se to sice v převaze kontraktového myšlení světa a hlavně kontraktové praxe, přijímané mainstreamem, jako trochu „okrajová disentní platforma“, ale udržitelná. Ale to, co se děje teď, už svojí povahou zasahuje mnohem dál a je třeba zesílit hlas.

Představa, že je člověk člověku překupníkem, který musí na kontraktu „vydělat“, je sice hnusná, ale dá se relativně snadno ukázat, že není všeobecně platná. Ale pokud má být jeden druhému vlkem, pokud mu má být nepřítelem, který ho ohrožuje, pak se cosi převážilo a je třeba říci „Ne“. V dnešním světě se pomalu ale jistě dostáváme do takového psychického rozpoložení, ve kterém jsme tu jen „my“ a kromě nás jen ti, kdo jsou nepřátelé. Nepřátelé jsou všichni, kdo na rozdíl od nás globálně vyrovnaných, genderově indiferentních a za globální teplo odpovědných … jsou neodpovědní, sobečtí, nacionalističtí etc. Ale nejen to. Ti, kdo si dovolili pochybovat o čemkoli, co je nám předkládáno k „věření“, jsou „jiní“ a nesdílejí s námi naše základní společenské identifikace, a měli bychom dávat najevo, že s námi nemají nic společného. A my sami se stále více dostáváme do polohy, ve které nejsme svobodní, v ničem, ani v detailu zdánlivě „neškodném“, zdánlivě nesouvisejícím s čímkoli politickým.
O to právě jde.

Nic není vyloučeno z tohoto sporu mezi námi a našimi nepřáteli. Žádné zájmová činnost, sport, společné zážitky– to vše by mělo jít stranou. S nepřáteli se nelze bavit, i kdybychom „předtím“ měli cokoli společného, byli třeba modeláři, kteří staví ultralehká letadélka, která se udržet v nějaké uzavřené tělocvičně ve vzduchu celé hodiny. To mě vždycky bavilo. Vůbec k ničemu to není, ale tolik pečlivé práce a umu! Ale není pochyb. Ale je dnes možné si létat s letadélkem, které má pár gramů s tím, kdo nesdílí naše hodnoty? Co když to na vás někdo vytáhne na sociální síti, vyfotí vás s ním? Že je ultralehké letadélko zcela neškodné? Ale styk s nepřítelem neškodný podle nastupujícího myšlení není!

V mentalitě války přeci nelze mít „neutrální“ přátele, v mentalitě války jsou jen nadřízení a podřízení na té „naší“ správné straně, a hierarchie je třeba, aby nepřítel nezneužil naší přílišné svobody a z ní vyplývající nekoordinovanosti. Mentálně jsme stále víc tlačeni do postavení šešikovaných vojáků, kteří chtěj nechtěj musí „jít ve tvaru“ a nikdo nesmí vybočovat z řady.

Je to po nás vyžadováno, už podobně jako v padesátých letech komunistického teroru u nás; měli bychom se deklarativně přihlašovat k onomu „my“, a tak dávat najevo, že v žádném případě nemáme nic společného s „nimi“, těmi druhými, s „nepřáteli“. Připadá vám dnes zvrácené a bizarní, že v padesátých letech u nás lidé po statisících podepisovali souhlasy s vynesením hrdelních trestů pro „nepřátele socialismu“? Ano, byli to naše babičky a dědečkové, kdo podepisovali – a kdo té věci trochu rozumí, nediví se. V atmosféře černobílého nepřátelství na život a na smrt se tak trochu „báli“, ale hlavně vůbec jim to nepřišlo. K povaze války patří, že třetí cesta není. A my se k podobné situaci blížíme.

Dnes jsme na tom podobně, jen zatím ne v takové čisté tvrdosti, černobílou nás ještě nezasahuje v plném spektru našich sociálních vazeb. Ale přituhuje. A zpochybnit základní osu nepřátelství (my a oni) už je v extrémní poloze trestné, a velmi rychle. Schvalovat to či ono v mezinárodních vztazích je buď chápáno jako přihlášení se k „my“ (Lybie, Sýrie, Jugoslávie a Kosovo atd.), schvalovat formálně stejné akty v jiných případech (za které mohou „oni“) ale povede docela rychle k soudnímu postihu. Jsme tlačeni do kouta, to je povaha současného práva. Leccos můžeš, ale nesmí „někdo chtít“ ti něco prokázat. Právo v tomto smyslu je již dávno „výběrové“, to jsme také „zdědili z dob komunismu: když se budeš moc cukat, když půjdeš proti nám, něco na tebe vždycky najdeme, něco ti přišijeme.

Ale nejen to že jsme pod tlakem a oprávněně máme strach – jsme tlačeni do toho, abychom tlačili do kouta „ty druhé“, jiné, ty, kteří jsou označeni jako nepřátelé – a přitom my sami proti nim vůbec nic nemáme. Vždyť je můžeme potkat jako otevřené lidi, vždyť mezi námi může vzniknout přátelství… ne, nemůže. Je to Nepřítel! Jistě, dokud nedistancuje od toho, co je „nepřátelské“, veřejně, slavnostně deklarativně neprohlásí, že vše nepřátelské, s čím je svou národností nebo jakoukoli jinou identifikací spojen, je ze své povahy zlé, dokud neodsoudil představitele zla a jednoznačně se nepřihlásil k „nám“, jedinému představiteli dobra! To vše ještě neudělal? Pak tu přátelství nepřipadá v úvahu. Nesmí koncertovat, nesmí závodit na sportovních akcích – nepřítel, v ideálním případě, nesmí nic. Že je to „moc“? Ne – zvykáme si na to, že „ztráty nepřítele“ bagatelizujeme, jako by to byly nějaké fantaskní vymyšlenosti v počítačových válečných hrách, denně jsme krmeni tím, jak někdo „skvěle zmasakroval nepřítele“ – neboť nepřátele je třeba masakrovat. Dostává se to do našeho slovníku, čím dál tím víc s tím žijeme. A čím víc vidím, jak si zvykáme, vadí mi to, mnou to otřásá..

Ne, tohle není nezvratný proces, můžeme věřit, že Duch vane, kudy chce a že my sami jsme svobodné bytosti, které tohle vše mohou odmítnout. Ale je to na hraně.


Zdrojové URL:http://www.revuetrivium.cz/node/1436