Teologické texty - část I., samizdat

Když se máme zabývat katolickou teologickou publicistikou, Teologickým textům se nelze vyhnout. A když už se máme zabývat Teologickými texty, je třeba se nejprve vyrovnat s tím, jakou roli hrály v období do r. 1989. Potom se nabízí vzít jako základ úvodní poloprogramový text o čtení časopisů. A právě to neuděláme.
Na konci prvního čísla časopisu TT se totiž dá opřít daleko lépe: jednak je zde uveřejněn text Posvátné kongregace pro nauku víry z r. 1979, „List o některých otázkách týkajících se eschatologie“, který vzbudil odpor radikálních liberálů, a jednak text kardinála Königa „Úkoly církve v naší době“, část „Směry v církvi“ z r. 1972, výňatek interpretující celou škálu směrů v církvi po II. vatikánském koncilu. A tak se nebudeme vysilovat tím, že celé téma eschatologie, kterému je toto číslo věnováno, je rahnerovské, ale podíváme se na obraz církve, jak zde byl načrtnut zvolenou autoritou, a na způsob, jak se redakce v prvním čísle věnuje podstatnému vatikánskému dokumentu.

Königův text se jasně vyhýbá extrémům na obou stranách spektra teologických názorů, požaduje, aby byla zajištěna vzájemná diskuse a povědomí o mnohosti cest v katolické Církvi. Text začíná výslovným oceněním konzervativní skupiny, tedy lidí, kteří chtějí něco chránit, střežit, ukázat význam toho, co se osvědčilo - a jiní správně chápou každou událost ve světě jako výzvu, na níž by měla Církev reagovat. König chválí trpělivé, kteří se nenechají zpochybnit otřesy, a nakonec vyslovuje obavu z „extrémistů na obou stranách“. Jedni jako vandalové ničí poklady Církve a druzí trvají na tom, že vše musí zůstat tak, jak to bylo. Zdůrazněme, že jde o text uveřejněný v prvním čísle Teologických textů v r. 1979.
Tento text by mohl být chápán pro začínající časopis jako programový, protože se redakci vysloveně nabízí, aby v toto smyslu pojmenovávala, vytvářela prostor pro diskusi a snažila se, aby na obou stranách nebyli čtenáři vtahování a nebo naopak vytlačováni do jednoho z naznačených extrémů. V načrtnutém prostoru ale není redakčně vůbec uveden nebo komentován a pokud vím, nic na něj už nenavazuje. Redakce se bez dalšího ztotožnila se směrem, který „odpovídá na výzvy“, aniž by se čímkoli jiným dále zabývala. Snad proto, že již před tím, než vznikly TT, viděl Mádr „svůj“ úkol právě takto, v souvislosti s programem „české teologické školy“?

Text kongregace pro víru je vítán a komentován: TT se zde stavějí proti oficiálnímu výkladu dokumentu, jak ho publikovaly komunistickou mocí kontrolované Katolické noviny, asi především proto, že tady redakce nachází ospravedlnění pro vztah „pastýřů“ a teologů a tedy podporu pro svoji činnost. A hlavně s důvěrou očekává, že „sloh tohoto dokumentu“ je příslibem. Ve stejném duchu prý aktuálně hovořil Jan Pavel II. při setkání s mezinárodní teologickou komisí. Ale jaký to byl příslib, čeho? Z textu samého o povaze tohoto příslibu nic vyčíst nelze, a ani později. Oto Mádr zřejmě předpokládal, že to je „čtenáři časopisů“ samozřejmě jasné. Samozřejmost je zde vůbec podstatným znakem: hlavní osobnosti TT byly na základě své reflexe situace po II. vatikánském koncilu, „moderní doby“, socialismu (včetně jeho vězení) a dalšího dění přesvědčeni, že jejich postup je „správný“. V komentáři k textu posvátné kongregace je přímo odkaz na úvodní článek „umění číst periodikum“. To by mohlo být projevem zdravého sebevědomí - kdyby se alespoň občas vyskytla i jen minimální metodicky provedená zpětná vazba. Nenašel jsem ji.

Pro to, jak se potom TT skutečně programově vymezily, mi připadá příznačný a dobře ilustrující způsob, jakým číslo 3 pojednává o „případu profesora Hanse Künga“, který byl po dlouhém procesu zbaven Svatým stolcem možnosti vyučovat jako katolický teolog, protože se odchýlil od učení Církve. Případ je zde (na poměry v té době u nás) poměrně bohatě zdokumentován a je tedy zjevné, že na tomto případu Mádrovi velmi záleželo. Případ je popsán tak, že není sporu o tom, že by ze strany Kongregace pro víru nebo biskupů byl postup jakkoli nespravedlivý. A přesto je zde znát jistá míra obav - věc byla sice vyřešena tak, že se jí formálně nedá nic vytknout, ale...
To se dá vyčíst jak přímo z dopisu P. Zvěřiny Küngovi (osobně se znali), tak především z poměrně rozsáhlého textu Bernhardta Welta z r.1980. Ten zabírá zhruba čtvrtinu prostoru, který je tomuto tématu věnován a je možné ho brát jako hodnotící a systémově popisující celou věc. Je nadepsán Filosoficko - teologická problematika a dá se předpokládat, že tento text využila redakce k tomu, aby čtenáři poskytla vyvážené a komplexní shrnutí k této problematice.
Welte tematizuje vztah magisteria a teologie, zastřešuje otázku obecnějšími konstatováními a snaží se ukázat, jak aktualita otevírá vždy o něco víc, než mohli vidět a zažít ti před námi atd. Pozornější čtenář mu může odpustit dobovou terminologii, horizonty rozumu atd., ale musíme se ptát, jaká je vlastně ona výsadní filosoficko - teologická poloha autora, která mu jeho odstup umožňuje? Z jaké pozice se staví stranou, mimo a vlastně nad Církev a její spor s teologií? Autor se přiznává, že pro výpovědi o celku je podstatné že
„náboženské projevy a slova, např. rozhodnutí církevního úřadu, se obvykle hluboko zakořeňují v tom, co C.G.Jung nazývá kolektivním nevědomím (zvýraznil autor nebo překladatel). Proto takové ustanovení, i když by snad potřebovala revizi, nelze zprovodit ze světa pouze racionálními úvahami“.

V tomto světle je pak nutno chápat celý jeho text, nejde o článek napsaný z teologických pozic, ale článek kulturologický, který se zvnějšku zabývá teologií; církevní úřad a jeho vyjádření a rozhodnutí jsou autorem vnímány shodně jako jakékoli jiné náboženské projevy a slova, a to paralelně k Jungovi. Pokud si to uvědomíme, pak snadno rozumíme jak nadpisům jednotlivých kapitol (Pravda se zjevuje vždy ve zvláštní dějinné podobě, Prostor, v němž se odehrává život, je vždy širší než dogmata atd.), tak i celkovému vyznění textu. Souvislost je zde jasná: dogmata je nutno korigovat, ale smysluplně, chytře, nemá smysl jít čelem proti zdi zabetonované instituce tak, jak to dělal Küng.

O redakčním zaměření časopisu už zde není pochyb, je jasně a velmi úzce vymezeno a rozhodně ne ve škále, kterou otevíral na konci prvního čísla citovaný kardinál König. Toto zaměření však nyní nehodnoťme, nyní se můžeme vrátit k úvodnímu článku.

TT přicházejí na svět s úvodním článkem „Jak mají číst čtenáři časopisů?“ Není to motiv trochu paradoxní? Mádr se jako redaktor nesnaží ukázat čtenářům, co bude pro jeho časopis nosným tématem a jaká jsou jeho myšlenková východiska, neříká nic z toho, co jsme nyní získali výkladem vybraných textů z prvního a třetího čísla. Zato učí čtenáře, jak mají číst - se samozřejmým předpokladem, že to mají aplikovat právě na TT.
Ale ať čteme tento text jak chceme, nic světoborného, jen několik dobrých postřehů a několik moralismů. Významné však je, že zde vůbec nefiguruje prvek „výběru četby“, „výběru autority“ a mnohosti přístupů, tedy něco dnes pro nás samozřejmého a něco, co bychom očekávali, kdyby např.Königův článek byl otištěn na začátku čísla. Jistě v době začínajícího samizdatu nebylo mnoho na výběr. Ale „učit číst“ a přitom neotevřít alespoň teoreticky motiv plurality, výběru? A tak si TT již od začátku sebou nesou jednu závažnou zátěž – nemírné sebevědomí, že jsou časopisem „samozřejmě“ shrnujícím základní poznatky, které jsou pro intelektuálního čtenáře vhodné, že jsou redigovány z filosoficko-teologického odstupu, že jsou časopisem svým způsobem akademickým v tom smyslu, ve kterém garantují úplnost a vyváženost poznání v daném tématu... Samy sebe tak TT od počátku dostaly do pasti, neboť ačkoli jejich zakladatelé byli myšlenkově zaměřeni na autencitu křesťanského života, TT prakticky směřovaly ke stále se zužujícímu (a tedy neautentickému) pojetí teologie. To, co se zdálo v přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zásadním a nosným tématem, se v osmdesátých letech už zcela zjevně ukázalo jako jedno téma z mnoha a zvolená intelektuální a zdánlivě aktuálně zakotvená „metapozice“ autorů se ukázala jako nezajištěná, jak noeticky, tak institucionálně. TT v tom byly věrným obrazem myšlení liberálních intelektuálních okruhů té doby, časopis, ačkoli hlásal vně Církve ekumenický dialog, se rychle vzdálil od ideálu že Církev má být vnitřně pluralitní - od konzervativních strážců hodnot až po ty, kdo dovedou autenticky reagovat a jednat.

TT si od počátku dal za cíl „vést čtenáře“, dokonce v jakémsi programovém úvodníku, návodu ke čtení. Co to znamenalo, když se na začátku r. 1990 „doba změnila“ a redakce už nebyla v postavení, ve kterém musí „improvizovat“ a uvažovat ve smyslu „lepší něco než nic“? Ukázalo se, že TT, ačkoli měly katolické intelektuály připravovat na vlastní samostatné jednání, si vypěstovaly čtenářskou obec velmi podobnou té, o které Mádr psal v úvodním čísle. Vděčnou, pozornou, pokojné stádečko v dobrém, pastýřském duchu. Ale to se nyní rozprchlo, protože každému kdysi vděčnému čtenáři se otevřela celá řada možností. Nastalo něco, na co ho TT ze své povahy vůbec nepřipravily. V přístupu vymezeném v článku „jak číst časopis“ se skrývala systémová chyba. Teolog a publicista nemá být pastýř a čtenářská obec není nějaká „rozptýlená intelektuální farnost“. Pokud si to někdo myslel nebo myslí, mýlí se.

Problém samozřejmě přineslo už to, že celý tento „projekt“ časopisu s univerzálním záběrem byl nesen myšlenkovým vkladem pouze dvou osobností, a realizován pak jako dílo Mádrovo. Zvěřina byl sice osobností mimořádnou v mnoha ohledech, ale ani to, ani nic z Mádrova napření nemohlo zaručit co si TT daly do nepsaného redakčního cíle: vytvářet solidní zázemí a přehled o daném tématu. To mělo a má závažné důsledky. Pokud se s tím nevypořádáme, nelze jasně popsat a porozumět souvislostem všeho toho zdánlivě nepochopitelného, co se po r. 1990 u nás odehrálo například okolo teologické fakulty. Není předmětem tohoto článku se tímto obdobím zabývat. Je však zcela jistě alespoň zčásti vinou TT a jejich garantů, že po celá léta víceméně ignorovali konzervativní proud myšlení, který je nesporně katolický v plném slova smyslu a to mimo jiné i vzhledem k vymezení, které sami publikovali v prvním čísle. TT byly zahleděné do sebe - a praktický dopad toho se projevil v okamžiku, kdy pominula v jistém smyslu nenormální, deformovaná doba. Na druhou stranu nelze nevidět, že vina je též na straně konzervativní katolické inteligence, ta nedokázala v osmdesátých letech jednostrannost TT dostatečně hlasitě reflektovat a nastavit TT odpovídajícím způsobem zrcadlo. Ne že by o ně TT nějak výrazně stály, ale to na věci nic nemění.
TT v období samizdatu jistě přispěly k formaci mnoha svých čtenářů. Ale v jedné věci je jejich působení minimálně sporné: vakuum a konfliktní intelektuální prostředí, které se u nás vytvořilo v osmdesátých a devadesátých letech, vyplynulo částečně i z toho, že včas a předem nereflektovaly CELOU skutečnost, ačkoli samy sebe představovaly jako časopis, garantující čtenářům komplexnost vhledu do teologické problematiky.

Než se začneme (v některém z příštích čísel Trivia) zabývat dnešní podobou TT, podívejme se, jestli něco z toho, co jsme vzali jako příklad, „proniklo“ do nedávného čísla TT, které se vrací do „samizdatové“ doby a vytváří tedy jakýsi „svorník“, umožňuje nám „přeskočit“ obtížnou dobu první poloviny devadesátých let.

První číslo osmnáctého ročníku je nazváno TT retro - samizdatová čísla. Je uvedeno pouze krátkým rozhovorem, ve kterém se dozvíme (mimo jiné sebe-chvály) toto: „Časopis Teologické texty přinášel pro kněze a laiky teologii v celém panorámatu“.

Samozřejmost vlastního postoje a správnosti zvolené koncepce zůstává dodnes zcela nedotčena, nereflektována. Mádrovo hodnocení nebylo po r. 1990 (psáno v r. 1992) zřejmě vystaveno pochybám, zcela samozřejmě předpokládá, že TT nabízely vše, co nabízeno být mělo. A použití tohoto útržku rozhovoru po dalších patnácti letech (!) v r. 2007 dokládá, že jde o konstantu, také z pohledu současné redakce vedené J. Polákovou. Žádný odstup, žádná sebereflexe. Kdeže je ideál, který bychom mohli očekávat na základě textu kard. Königa uveřejněného v 1. čísle v r. 1979? Je zcela zapomenut? Kdo pročítal stará čísla pro „retro“ vydání a ani se ho nevšiml?
Významná je také skutečnost, že chybí jakýkoli komentář k uveřejněným textům nebo jejich výběru, a tak zřejmě redakce předpokládala, že jsou „výmluvné“ a komentář k nim by byl nadbytečný. Ale přinejmenším řazení neodpovídající chronologii by být komentováno mělo. Snad se uveřejněním bez komentáře mělo zvýraznit, že TT byly „od počátku do konce“ vyvážený a myšlenkově ukotvený časopis, ve kterém nemá smysl uvažovat o nějakém redakčním posunu? Opravdu si tohle ještě nyní redakce myslí?

Jak se dalo očekávat, z textů, kterými jsme se zabývali v předchozí části, Königův text v retro čísle chybí, nechybí však Welte a Zvěřinovy dopisy Küngovi. Nechybí tu naopak právě ty práce, které jsou nejvíce „diskutabilní“, např. Albert Görres „Katolistní nepravdivost“ z TT 4/1981 atd. Mohlo by být pochopitelné, že jsou uvedeny problematické texty, pokud měly sloužit jako východisko pro diskusi. Ale tak tomu není - výběr je proveden zjevně tak, aby jednotlivé články „spolutvořily“ panoráma - širokoúhlý a plastický obraz o skutečnosti. Tak, jak je to uvedeno jako cíl na začátku - vytvářejí širokoúhlý a plastický obraz o TT. Nic víc.

Kruh se uzavřel. S panoramatem se nediskutuje, panorama není vhodné pro různá čtení. Někteří jsou uvnitř a tento článek Trivia pro ně bude nehorázným útokem na člověka, jehož zásluhy nelze vůbec docenit, natož zpochybnit. Jiní jsou vně a zpravidla je TT vůbec nezajímají, protože jsou sebestředné a snad jim tento článek napomůže uvidět alespoň některé z doposud nereflektovaných souvislostí. Trivium stojí uprostřed. Nezpochybňujeme nesporný význam TT zejména v době konce sedmdesátých let a začátku let osmdesátých. Ale upozorňujeme na to, že v této době také TT vytvořily „dobře zavedenou firmu“, která potom slušně „válcovala“ svoje okolí. Pokud už bychom měli přistoupit na dějinné myšlení autorů, pak si druhá polovina osmdesátých let žádala již něco zcela jiného – a (je to smutné) ani Mádr, ani Poláková to dodnes nepostřehli. A pokud zůstaneme u maximy kardinála Königa - nedostály jí TT hned od počátku právě tím, že se neotevřely tomu, co bylo mimo jejich myšlenkovou kontrolu.

Pokračování příště