Vystoupit ze stínu?

I.
Prolegomena jsou předmluvou - úvodem - alespoň tak to chápu spolu se slovníkem cizích slov Viléma Pecha. A z tohoto důvodu tato kniha patří do Trivia - protože nás zajímá, jak je česká katolická teologie „předmluvena“, „uvedena“.
Kniha není pouhým shrnutím dostupného materiálu a jeho interpretace - autor také v předmluvě a první kapitole obsáhle vykládá, cože to vlastně má na mysli.
Ne že by se v tom čtenář na první pohled vyznal:
„Stručně lze tam (v první kapitole) předkládanou tezi vyložit takto: Dějiny teologie jsou ustaveny na pomezí mezi církevními dějinami a systematickou teologií, přičemž tato dvojí spojitost odpovídá jejich dvěma částem, jimiž jsou historická prolegomena a teologická hermeneutika. Jejich vlastním cílem je poznání Boží pravdy, ovšem tak, že je studován specifický dějinný projev církve, totiž reflexe věřících...“

Trochu se tu ztrácíme ve větných vazbách, ale pokusme se tomu porozumět: Prolegomena jsou úvodem v tom, že uvádějí do historie, zatímco v oblasti teologie jsou hermeneutikou - tedy nějakým výkladem, ukázáním smyslu. A to oboje dohromady, nerozborně. Pokud je toto moje porozumění správné, pak vše stačilo formulovat jednoduše, autorovi jde o jeho vlastní výklad nedávného období teologického myšlení, které kombinuje se sběrem historického materiálu. Ale proč potom a kým jsou Dějiny teologie ustaveny? Jím samým? Proč tak složitá konstrukce na dvou nohách církevních dějin a systematické teologie? A máme tomu rozumět tak, že metodou systematické teologie je pouze a jedině teologická hermeneutika?
Autor tyto složité formulace nepíše zbytečně - je si vědom velké obtíže, přes kterou se dostává jen ztuha: jak vyjít z existujících „uznávaných interpretací“ a autoritami zavedených způsobů myšlení, a přitom dostát tomu, co zvnějšku cítí jako svůj úkol.
A napětí mezi vazbou na autority (autoritu) a vlastním úkolem pak prochází celou tuto práci.

To není jen upozornění na vazbu autora na osobnost Josefa Zvěřiny. Za tento jeho postoj je třeba ho pochválit, a také za popis metody, podle níž hodlá postupovat. (Tématu hermeneutiky a metafyziky se budeme zabývat jindy). Pozitivní je, že svoji pozici si před čtenářem pracně vybudovává, vytváří. Mnoho jeho kolegů postupuje zcela samozřejmě (bez metody), v rámci upadlé akademické produkce předpokládají, že jimi předkládané „poznatky“ jsou legitimovány už je tím, že oni sami jsou „vědci“, příp. jiným obdobným způsobem. Vojtěch Novotný váhá, ví o problému, ví, že vše, na čem staví, je založené jen podmíněně, a přesto chce, aby jeho závěry už něco „uváděly“, předjímaly, jeho vlastní ambicí je ustavit v rámci „prolegomen“ něco, za co by se již nazpět nemusel vracet. Ví o své nejistotě, ale chce ji překonat. Svoji metodu popisuje a v tomto smyslu je vysoko nad úrovní současné produkce. Bravo.
Vojtěch Novotný je vysoko nad běžnou produkcí - a proto právě jemu musíme nastavit zpětné zrcadlo. Jeho práce je cenná a přínosná, ale podle nás to prolegomena nejsou, rozhodně ne pro jiné, rozhodně ne nějak „objektivně“. Jde o jeho individuální rozvrh, a jsme přesvědčeni, že se dříve nebo později bude muset vracet před něj.

Zadržme ale nabízející se polemiku v této věci, otázkám „základního cyklu vědeckého poznání“ a „epistemonolgie vůbec“ k té se snad na stránkách Trivia dostaneme. Prozatím opusťme úvod a první obtížnou (epistemologickou) kapitolu a podívejme se na vlastní obsah knihy.

II.
Druhá kapitola „Utajované studium teologie v letech 1950 - 89“ poněkud trpí tím, že je skládána z dílčích „dokumentů“, vytvářený obraz působí bizardně nevyrovnaně, vedle sebe a bez kontextu tu stojí nesrovnatelné reálie. V tomto smyslu se metoda postavená na výpovědích aktérů a svědků jeví jako problematická, pro orální historii je třeba dodržovat složitější postup než jen pospojované citace pramenů.

Třetí kapitola „Katolická periodika v letech 1948 - 89“ se snaží nalézt způsob, jak popsat vedle sebe jdoucí vydavatelskou práci „oficiální“ (pod kontrolou a tlakem komunistů a jejich spolupracovníků), samizdatovou a exilovou. Zde nás může překvapit, že na rozdíl od předchozí kapitoly je zde zvolen jiný postup. Očekávali bychom, že „výběr z katolické časopisecké produkce tak, jak je zaměřen na teologickou problematiku“ budeme moci sledovat, tedy porozumíme mu, dozvíme se, podle jakých kriterií byl proveden. Ale nečekaně je prezentován jen „výběr z časopisecké produkce, která tak či onak zachycovala katolickou teologickou publicistiku“. Proč takto a proč je právě tento výběr bez širšího uvedení a bez prolegomen?

Ku podivu pak nenásleduje kapitola, která by byla věnovaná „živé“ katolické teologické praxi - místo ní jsou zde opět „jen“ nebo spíše „právě“ ona zabezpečující prolegomena, nyní vymezena jako úkol: Nejde tu tedy o schraňování mizejících dokladů a zachycení výpovědí ještě žijících svědků, ale o to rozvrhnut způsob, „jak se v tom všem vyznat“. Tato otázka se v knize vznáší nad všemi fragmenty popisů historických reálií a je završena v poslední kapitole, která shrnuje hlavní téma „České teologie umírající církve“, jak je v knize rozpačitě představována, tedy téma „církve skoro mrtvé“. Dalo by se říci, že toto téma leží na autorovi jako dědičný hřích. Co s ním má dělat, než vykládat ho „z něho samého“?

III.
Shrneme-li – autor už od třetí kapitoly resignoval na téma „dějiny teologie“, se kterým pracoval v úvodu, a zaměřil se na „českou teologickou školu“.
Autor ale váhá, snad že se s ubíhajícím časem stále více ukazuje, jak dobové „pravdy“ byly jen zdáními, jak byla perspektiva velkých autorů teologie této školy ovlivněna nedostatečným odstupem od konkrétních problémů, které řešili. Ale udělat rozhodnější krok se bojí, hledá, jak alespoň ve zobecnění něco z jejich práce zachránit, jak pro to nalézt širší, udržitelný koncept. Zdaleka zde nestojí jako nestranný „vědec“, je v tomto ohledu velmi zainteresován a to především samozřejmostí toho, jak se celé toto téma doposud prezentovalo, jakou se vyznačovalo „společenskou silou“, jak významnými vůdčími osobnostmi byli jeho protagonisté.

Autor přes všechny svoje klady nepřekračuje „zadání dne“ tak, jak mu rozumí: je třeba jednoznačně stát na pozici která již předem interpretuje a vybírá co je na není vhodné. Již v části popisující utajované studium teologie, která je (narozdíl od publicistiky) velmi komplexní, se ani do menších forem utajovaného studia nedostane např. Metoděj Habáň. O časopisech již jsme psali, jen příklad: exilový časopis „Na hlubinu“ nelze pominout, je mu však věnováno jen deset řádek, vč. věty „Časopis se v původních nepodepsaných textech stylizuje do tomistických poloh“. Vzhledem k tomu, že jde v té době o jediný český čistě teologický katolický časopis (jak autor sám konstatuje), a vzhledem k tomu, že je autorovi snadno dostupný, je s podivem, že mu není věnováno více pozornosti. Žádná pozornost není věnována ani tomu, aby čtenář pochopil, co má znamenat slovo „stylizuje se“. Více „společensky“ zaměřeným Studiím jsou zde věnovány čtyři a půl stránky, tedy řádově desetinásobek. Proč, to z textu přímo jasné není.

IV.
Jedno z témat, které bylo v rámci historického „materiálu“ do knihy zařazeno (a těžko by to šlo jinak), je podkapitola o teologické komisi v letech 1970 - 73. Jde o shrnutí práce komisí jednajících ve velmi složité vnější i vnitřní situaci. Obraz teologické komise ze začátku 70. let, jak ho Novotný staví na zápisech z jednání komise, je postavený profesionálně, zde si autor zaslouží zcela nesporně velkou pochvalu. Jeho práce vypovídá o posledním skutečně otevřeném a pluralitním teologickém prostředí, které v tu dobu pod tlakem aktivní skupiny liberálů postupně zanikalo, zatím však bylo v rámci komise zastřešené Sborem ordinářů. Může se nám to dnes zdát jako sen. V dogmatické sekci zasedali zde Zvěřina s Mádrem vedle Václava Wolfa a Reginalda Dacíka OP, Metoděj Habáň vedle Bonaventury Bouše OFM. Je zde alespoň ve zkratce popsán začátek sporu, ve kterém Miroslav Skácel zveřejnil svoji polemiku vůči tomistům, což pak teologická komise řešila, je zde obšírně referováno o tom, jak na základě žádosti biskupa Hloucha a ostatních biskupů teologická komise řešila kauzu Bonaventury Bouše.
Kniha obsahuje podrobné výsledky hlasování, ze kterých vyplývá, že přísnějšímu odsouzení Bouše unikl jen „o vlas“, a následně byl (v souladu s výsledkem posouzení jeho opublikovaných textů kolegy v komisi) biskupem Hlouchem z komise odvolán. S ním solidárně z komise odešli i Antonín Mandl a Josef Petr Ondok.
Mezi teology došlo k rozkolu, významnou roli v tom hrál publikovaný útok na tomisty a publikace extrémních názorů Boušeho, vyplývajících z přesvědčení, že teolog má schopnost a právo soudit, jestli Církev žije v pravdě. Není tenhle útok na tomisty a toto sebepřecenění liberálů okamžikem podstatným pro interpretaci moderní historie české teologie? Kde ještě by měl být nalezen klíč ke všemu, co se dělo později?
Z pohledu autora ne. On v tomto kontextu „jen“ cituje dokumenty, dál nejde.

V.
Autor se v závěrečné kapitole, jako by se zalekl, vrátí zcela „zpátky“, píše to, co sám od sebe očekává, o étosu české teologické školy „umírající“ (a z hlediska Boušeho už mrtvé) místní církve.
Na straně 195 pak proto čteme o Boušem stručnou větu: „ v r. 1970 byl zbaven státního souhlasu k působení na teologické fakultě, v r. 1871 byl církevní vrchností zbaven pověření k působení v teologické komisi, v r. 1973 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.“ Všechna tato tvrzení a data jsou pravdivá, věta však vytváří dojem, že mezi mocenské akty, které „postihly plodné období jeho života“ patří i zmíněné odvolání z komise. Jako by šlo o jeden z řady projevů „doby normalizace“, která je nám pochopitelně odporná. Je možné to takto napsat? Je možné počítat s tím, že si nikdo nevšimne zcela odlišné interpretace celé věci o pár stránek dříve? Jak je možné, že teolog, který byl ve „své“ době svými kolegy jednoznačně odsouzen jako „Církvi škodící“ (k tomu, zda je „pomýlený“, se komise de facto odmítla vyjádřit protože většina se zdržela hlasování) má v závěrečné kapitole samostatný oddíl, kde jsou jeho úvahy charakterizovány jako „burcující a podnětné“, a jeho diskuse se Zvěřinou dokonce uzavírá knihu, jako by to byla diskuse klíčová? V čem? Snad v tom, aby vyniklo, jaký byl Zvěřina formát, že nebyl extrémní, že obhájil proti Boušemu „vlídnější podobu“ porozumění místní církvi?

Vybraný příklad ukazuje, jak deformující je, pokud se veškerá diskuse o dané problematice, době a lidech dostane pod kontrolu jakéhosi „mýtu“. To bude trvat, dokud nepřekročíme stín autorit, dokud jakýkoli pokus o kritické hodnocení nebo zaujetí šířeji zakotveného názoru je chápán jako zrada.
Autorovi lze rozumět: „Česká teologická škola“ se společensky prosadila, to je historický fakt. Tak tedy není důvod ptát jinak. Proč sledovat „mrtvé“, „překonané“ odbočky dějin?
Ale co je mrtvé a překonané?

IV
Domnívám se, že máme významný důvod požadovat, aby hledisko historika a „tvůrce prolegomen“ bylo vymezeno jinak, lépe. Bude přibývat těch, kdo si názor utvoří zcela bez zaujetí a bez zatížení vlastními aktivitami v době „otců českých teologické školy“. Samozřejmost společně dodržovaného tabu jakékoli kritiky vůči Zvěřinovi a Mádrovi (vždyť se většina dnešních etablovaných teologických intelektuálů tak trochu „svezla“ s nimi a s dobou) se rozpadne. Ti, kdo budou za nějaký čas číst tuto knihu Vojtěcha Novotného, nebudou chápat proč po tak dlouhé době „neměl odstup“, proč byl tak rozpolcený. Nedokáží si vůbec představit, jak složitá dilemata řeší - a proč by také měli.
To by mělo být apelem na autora a jemu podobné - není podstatné, jak danou práci (článek, knihu) přijmou ti, kdo dnes ze setrvačnosti tvoří „střední proud“. Střední proudy jsou předurčeny k tomu, aby se rozplyzly v lagunách delt, stranou od toho, co je nosné. Jedna dobrá rada: píšete-li, pište tak, aby vám rozuměli ti, kteří budou vycházet ze zcela jiných reálií a souvislostí.
Je hodně na autorech samých, aby rozšiřovali prostor, ve kterém lze být komunikativní i ve značně deformovaném prostředí. Kniha Teologie ve stínu takový (byť malý) krůček dělá, škoda že právě její závěrečná kapitola jako by vše vracela nazpět.

…
(Po napsání tohoto článku avizoval Katolický týdeník, že v tisku jsou další knihy Vojtěcha Novotného ke stejné nebo podobné problematice)