Musí být křešťan konzervativní?
Nepodepsaný úvod k tomuto článku v Teologických textech (podle stylu pravděpodobně od O. Mádra) již předem uvádí vyznění článku na „pravou míru“ s tím, že článek vytváří podmínky pro porozumění oběma polohám, oběma pokoncilním „táborům“ (progresivnímu a konzervativnímu). Resp. jde podle autora úvodu o „porozumění jejich vzájemně se doplňující nezbytnosti“.
To už vypadá dost „podezřele“ dialekticky a jak se dá očekávat, v textu pro takové tvrzení nenajdeme žádnou oporu. Zato však text ukazuje odlišnost obou táborů a umožňuje postavit argumentace obou táborů na srovnatelné myšlenkové úrovně, aby vyniklo, v jakém smyslu je konzervativní myšlení obhajitelné, pochopitelné, metafyzicky založené; na druhé straně pak ukazuje, jak je progresistické myšlení vázané na motivy imanence dějin a samozřejmé hodnotové orientaci procesu „vývoje“, na postupném „zrání člověka v dějinách atd.
Autor přitom nenechává čtenáře na pochybách, jaký je jeho názor: varuje před neudržitelným naivním a „melodramatickým“ tradicionalistickým postojem, který staví na minulých (zidealizovaných) idylách. Varuje před takovým konzervatismem, který odmítá jakékoli změny a nerozumí jim, varuje, že křesťan nemá právo na nostalgii. Na druhé straně však přehledně formuluje, co je výhodou konzervativního křesťana, pokud se neuzavírá světu: ano – člověk se v průběhu dějin učí, ale také zapomíná, leccos se v jeho postavení ve světě mění, ale ne vždy k lepšímu atd. Člověk zůstává v zásadě stejný, je bytost současně jedinečná i ubohá, která při své vázanosti na hmotné a sociální poměry myslí a rozhoduje svobodně... atd.
Tedy článek jednoznačný, takříkajíc „zásadní“, a nám může jen zůstat rozum stát nad tím, proč se ve své době ( v polovině osmdesátých let) nestal základem pro širší reflexi a interpretaci aktuálního dění a řešení problémů, proč se nestal základem pro diskusi, proč se po r. 1990 nestal významným prvkem pro porozumění větší plasticitě české teologie – nejen úzce chápané „české teologické školy“ atd.
Byl ve „své době“ osmdesátých a devadesátých let natolik „výstřední“ a vytržený z kontextu? Bylo české katolické intelektuální prostředí natolik sebestředné, jednostranně zaměřené, že tento rozvrh nemohlo a nechtělo přijmout a vytěsnilo ho do zapomnění? Nebo již v té době byly oba „tábory“ natolik uzavřené, že se jakýkoli pokus postavit se do polohy „mezi“ musel dočkat jen mlčení z obou stran?
To, že text TT v r.1991 uveřejnily, je signálem, že z této strany nebyla cesta úplně uzavřená, uvádějící komentář ale takovou interpretaci spíše oslabuje. Kdo ví, zda si v té době mohla redakce dovolit připravený překlad odmítnout. Lobkowicz byl přeci jen v tu dobu význačnou osobností, která zvenku vstupovala do našeho akademického prostoru. Ale to vše jsou jen spekulace. Podstatné je, že pokud vůbec na něj nějaká reakce byla, na stránkách TT už se neobjevila, a „progresisté“ se dál tvářili a tváří “jakoby se nechumelilo“.
Jinou otázkou je, zda se na tento text (tento způsob myšlení) dá navázat nyní. Samotná analýza nic ze své aktuálnosti neztratila, přecijen se ale celková scéna za více než 30 let změnila – přibylo manipulativních ploch.Vytvoření myšlenkové pozice v pravém slova smyslu „středové“, tedy odmítající „progresi“, a zároveň odmítající „neudržitelný“ naivní konzervatismus se nyní jeví jako boj s větrných mlýnů s bezvětřím. Naštěstí se již ukazuje, že celková „společenská“ naladěnost vytváří po tomto typu myšlení poptávku, na světlé zítřky a lepší příští už dnes aktivisté „pokroku“ nikoho nenachytají, stále víc se stává zjevným, že mnohdy jde jen a jen o kontrolu a moc nad manipulativními nástroji.
Jde však o to, aby si širší katolická obec uvědomila, že pokud si osvojí tento typ myšlení argumentace, bude lépe vybavená pro řešení běžných denních otázek, bude se snáz orientovat ve světě – a snáz také rozkryje manipulativní tlaky, kterým je vystavena. Je jen otázkou, kdo je dnes schopen si tento typ myšlení vzít za základ, aktualizovat ho a „převyprávět“ do něj současný svět.