Teologické texty – dokončení

I. Od samizdatu k oficiálnímu vydávání
TT v prvních měsících r. 1990 ještě zcela zjevně přecházely ze samizdatové praxe na „editní“ a formálně se hledaly, těžily přitom z dlouhodobější koncepce čísel zaměřených na jednotlivá témata a z vnitřního rytmu Desetiletí duchovní obdoby, a zdálo se, že se postupně též otevírají do daleko větší šířky teologických východisek stejně tak, jak se otevřely širšímu okruhu čtenářů. V daleko větší míře také šlo přebírat texty vydané v osmdesátých letech v exilu a překládat další – rozsah čísel se významně rozšířil a s tím i myšlenkový půdorys. TT z let 1990 a 1991 „jde číst“, a to i s odstupem let, je na něm znát, jak se vymezuje jeho role vůči společensko-politickým tématům, interním církevním tématům, pastoraci atd. Paradoxně má na tomto rozšíření nebo spíše rozkročení časopisu vliv mimo jiné i smrt Josefa Zvěřiny, ještě v r. 1991 sice vychází několik jeho článků nebo reedice ze samizdatu, ale ukazuje se, že jeho vliv na velmi úzkou teologickou platformu TT byl významný. O. Mádr však i nadále časopis fakticky vede, je uváděn jakou vedoucí redaktor a časopis nemá nikde uvedenu nějakou redakční radu nebo redakční okruh, spolupracovníky atd. – všichni kromě O.Mádra jsou „bezejmenní“, pracují nadále v samizdatové „ilegalitě“ a veřejnosti skryti. Zajímavé je, že dnes se z toho,. co je publikováno na webu, zpětně nelze dozvědět, jak a kdy se redakční rada do tiráže časopisu dostala a jak se měnila.
Články typu „Musí být křesťan konzervativní“ (Mikuláš Lobkowicz, TT 2/91) zůstávají spíše výjimkami. Toto hodnocení prvních let po zahájení veřejného vydávání vyznívá celkově skepticky i přesto, že některá čísla je možno označit jako „zdařilá“ (například č. 5 ročník 4 – 1993 o eschatologických perspektivách), i přesto, že by se z dobrých a nebo i výborných článků a statí uveřejněných v první polovině devadesátých let dala sestavit výborná a dodnes užitečná čítanka. Otevřenost světu přináší na stránkách TT v první polovině devadesátých let řadu zajímavých plodů a rozhodně nelze odsuzovat šmahem. Ale chybí tu to podstatné - schopnost rozšířit svoje myšlenková východiska, odpoutat se od překonaných klišé…
II. Aktuální pohled
Aktuálním pohledem na webové stránky TT se můžeme přesvědčit, že se zde v posledních letech nic podstatného neudálo. Naši otázku ale můžeme aktuálně položit jinak: proč jsou dnes TT na rozdíl např. od Salve vlastně bez kontaktu na cokoli, co se „děje“ a paradoxně jsou „konzervující“ – působí ve smyslu názorové setrvačnosti?
Hodně nám napoví sebeprezentace. Nová image webových stránek již je zpracována profesionálně (stav 10/2009), deklaruje se zde (zvýraznili sami autoři na webu):
Teologické texty jsou katolický pokoncilně orientovaný časopis, ekumenicky a dialogicky otevřený. Publikujeme příspěvky domácích i zahraničních autorů - většinou pracovníků teologických fakult, ale i publicistů, talentovaných studentů a kulturně činných osobnost.
Teologické texty jsou fórum odpovědně a tvořivě myslícího křesťanství, zakotveného v církvi a ochotného k širokému dialogu na úrovni kritické a hodnotově orientované reflexe.
Může nás zaujmout, že se zde objevuje stále dokola modifikovaný zvýrazněný odkaz, aktuálně se ptát, co to znamená pokoncilně orientovaný časopis v r. 2009. Jistě, je samozřejmé, že jsme po mnoha koncilech, a po všech již dosti dlouho. V souvislosti s tím nás může překvapit, že jedině zde je, jednou jedinkrát, použito slovo katolický. Neobjevuje se nikde jinde v celém úvodním textu „slovo šéfredaktora“, v tiráži (tam je pouze uvedeno, že „Vydává Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě“), v části „časopis“, kontakt, předplatné – nikde. A slovo přímého odkazu na Církev zde chybí zcela, jen je zde „tvořivě myslící křesťanství“ „zakotveno v církvi“. Nemohu si pomoci, to, jak je slovo pokoncilní v kontextu uvedeno, je dokonalá nahrávka na smeč Michalovi Semínovi nebo komukoli jinému, kdo se bude ptát na povahu takovéto „pokoncilní“ identity.
Katolický znamená všeobecný, a takto použité proložené slovo pokoncilní může znamenat vymezení se z katolicity. Když už k tomu nestačí prostá úvaha redaktorů o Církvi, stačí číst texty současného papeže a je jasné, jak je třeba „koncil“ a Církev“ vnímat.
Za prvé je třeba všechny koncily pojmenovat, aby bylo jasné, o který jde. Zřejmě jde o pastorační II. vatikánský koncil. Pokud je to tak, pak (za druhé) je vše, co souvisí s II. vatikánským koncilem, nutno chápat jako jeden z projevů velké a široké tradice Církve. Je-li pro někoho tento koncil „zlomový“, tím spíš by měl dbát na to, aby uměl popsat, co se lámalo a kde, protože tradice to nebyla, ta je jen jedna (a troufám si spolu s papežem tvrdit, že nezlomená), a Církev to také nebyla.
Nejde-li tedy o náznak hereze, pak můžeme přistoupit na „minimalistickou“ verzi tohoto slovního spojení, tedy z celé široké katolické tradice je tento časopis zaměřen na prezentaci některých liberálních postojů a témat, souvisejících s pastorací. Např. jde o ekumenické otázky, přesahující ovšem v některých ohledech katolický půdorys, protože časopis se nabízí jako platforma „tvořivě myslícího křesťanství“. Jistě – i to by bylo možné – kdyby zde byl zvýrazněn katolický půdorys jako východisko. Jenže to zde právě silně absentuje.
Na rozdíl od postoje Benedikta XVI. je zde tedy nad lásku a pravdu předřazen „široký dialog na úrovni kritické a hodnotově orientované reflexe“. Zdá se nám to jako zastírající proklamace. Na široký dialog to nevypadá, spíše na úzký, neboť zde otevřená aktuální témata působí v celku spíše jako rozpačitý pelle melle. A „kritická a hodnotově orientovaná reflexe“? Najdeme zde nejspíš jen potvrzení stále více erodovaného základního tématu, úkolu „prosazovat ducha koncilu“. V tom TT nepřekročily svůj stín dodnes.
V čísle3/20 se J. Poláková zaplétá do „bilancování dění v české katolické církvi“ (!), ač by se zdálo, že má dosti důvodů pro to, aby velmi kriticky bilancovala nad TT samými – a hle, opět tolik krásných sebepotvrzení, odpovědná redaktorka stále shledává ve svém okolí, že dějiny jí dávají za pravdu, a tak může psát o „výhoncích našeho současného jara…“ (!) dokonce tak zaníceně, že zřejmě opravdu tomu všemu, co píše, také věří.
III. Obecné shrnutí
Začátek 90. let už je pro nás historií – velmi jsme se od té doby změnili, změnilo se naše vnímání věcí, i když (na rozdíl třeba od Slováků) si příliš neuvědomujeme nějaké vnější společenské – politické změny. TT se v první polovině 90. let zdály časopisem „v rozmachu“, překypují spoustou textů, které dosud nevyšly, jsou tématicky zaměřené a dělají to, co by člověk čekal. Snaží se cosi dohnat – jenže to cosi už tu není. Obrovské napření redakce, rutina a zázemí, které si vybudovala, to všechno stojí a padá na jednom „bodu“, ze kterého je v optice redakce možno „pohnout zeměkoulí“. Ale ten bod beznadějně plave, a tak se mezi kompaktním myšlením redakce a zdánlivě uceleným obrazem, který vytváří na straně jedné – a světem na straně druhé, otevírá stále větší propast. TT tak ve své masivní interpretaci teologicky čisté „pokoncilní“ podoby Církve… postupně ztrácejí čtenáře a stále víc je vidět, že „život je jinde“.
TT první poloviny devadesátých let jsou na první pohled plné energie, formulují otázky a odpovídají na ně, dávají to nebo ono „na pravou míru“. Ale v redakci si v tu dobu zřejmě vůbec nikdo neuvědomoval, že jde o dobře rozjetý stroj, který už dávno nemá kontakt s realitou. Ale jak se to stalo? Podle všeho byla chyba založena už v samém počátku, v teologických východiscích Mádrových, a v průběhu času pak v neschopnosti tato východiska upravovat, aktualizovat. Základem je zde přesvědčení, že doba, která vyvrcholila II. vatikánským koncilem, vrhla nové světlo na Církev, a že tedy je třeba z pohledu této doby Církev a její postavení ve světě kompletně „přemyslet“. Toto východisko může být akceptováno jako okamžitá pozice, umožňující kontrolní „náhled“, aktuální zpětnou vazbu, ale nelze na něm přeci stavět. Naopak – měla by to být Církev, která nám dává dostatečné východisko k tomu, abychom mohli „promyslet“ danou dobu.
Ale stal se opak, ti, kdo se inspirovali ve filosofii šedesátých let (resp. celého 20 století), měli dojem, že konečně „ví, jak to je“. Z pozice tohoto vědění pak vystavěli poměrně pevné systémy, ve kterých hodnotili, ze kterých vycházeli… a které se po pár letech ukázaly jako beznadějně strnulé a svým způsobem ideologické. A hlavně – neschopné reagovat na aktuální situace, neschopné dalšího života. Ukázalo se, do jaké míry jsou závislé na názorech, které se v šedesátých letech mohly jevit jako objevné, ale dnes už je zřejmé, že jsou stejně pomíjivé jako většina věcí tohoto světa. TT a jejich autoři jsou do poslední chvíle zaujati sami sebou a obrazem světa, který sami dotvářeli, že je to až k neuvěření. A výsledek? Přesto, že ze stránek TT prýští na začátku 90. let sebejistota, přesto že hýří „zajímavými“ materiály, které je dělají zdánlivě „bohaté“, přesto, že jde o široce rozepjatý „vějíř“ autorů – to, co se zde píše, je stále méně čtenářsky zajímavé. A je jen otázkou času, kdy dojdou „velká“ témata, která se dají tahat z propadliště uplynulých desítek let, je jen otázkou času, kdy se jednotlivá témata vyčerpají. Redakce totiž opakovaně dává najevo, že se nehodlá zabývat těmi, kdo jsou nekompatibilní. Není to příliš hlasité a nápadné, ale o to rozhodnější. O některých věcech se prostě v TT „nepsalo, nepíše a nebude psát“ – a to je nejlepší a zcela jistý indikátor nekomunikativnosti, polohy, ve které už jde převážně jen o kontrolu myšlenkových schémat.
A tak se z představy optimistického světa (ve kterém se všichni můžeme dohodnout a všichni můžeme respektovat ostatní) stává ideologické klišé a stále více se ukazuje, že celé postmoderní schéma je převážně o moci a manipulaci. TT jsou tak v posledním kroku nejspíš odrazem současné chaotické, klipy formované společnosti, dovedou vedle sebe postavit článek s jasnou katolicky konzervativní protiislámskou tématikou a postmoderní text o islámských feministkách, něco o Kabale a něco z Jana od Kříže…
IV. Závěr
TT kdysi dávno začaly „bojovat za správnou věc“ a v jisté míře dosáhly toho, že o tom, co je správné, bylo v našich podmínkách velmi těžké uvažovat jinak, než pod jejich vlivem. Po r. 1990 se TT nějakou dobu snažily uhájit svoje postavení hegemona a nebo alespoň dominantního hráče, ale stále více se svým významem posunovaly na okraj zájmu a skutečného myšlenkového dění. Fakt, že dnes je v aktivním „plodném“ věku většina těch, kdo se nechali ze strany TT formovat, přispívá k tomu, že už dávno nezmizely v propadlišti jiných akademických časopisů, jejichž autorům jde jen a jen o citační index. Přes to, že k tomu inklinovaly, nestaly se TT nudným časopisem ve vleku akademického provozu. Stále tu existuje snaha vyslovovat něco podstatného, pohříchu však stále příliš spojená s původním konceptem, podle kterého je třeba především bojovat na správné straně, bojovat za prosazení změn, proti těm, kdo nepochopili dějiny a jejich zákonitosti, jsou zaslepení… atd. Stále se zde projevuje zděděná ( a zředěná) aktivita, spojená s těmi, kdo jsou dobří žáci Zvěřiny a Mádra. Žáci a žákyně velkých guruů sedmdesátých let nejsou doposud schopni vystoupit z jejich stínu.
Koktejl akademické produkce a ideologických pozic, doplněný o občasný zajímavý článek nebo odkaz – pro futurum možná zajímavý studijní materiál, dnes si můžeme klidně říci, že nám nic neuteče, když se na TT znovu podíváme až z řádného ohledu.