Res Claritatis Monitor

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Nezávisle na institucionální podpoře tu existuje dost silná skupina, která je schopna dát dohromady myšlenkové zázemí, redakci a prostředky na vydávání, která má dostatečné čtenářské okruhy, dopisovatele, mezinárodní vazby… najednou je tu něco nečekaného, reálného.
Číslo: 

Zdá se, že poměr sil ve světě se mění, a je jen otázka času, kdy bude poptávka po tom nalézt pro to konzistentní výraz.
RC Monitor nesleduji pravidelně, ale občas je vidět v lavicích kostela, občas narazím na to, že z něj někdo cituje. Kdyby člověk neznal souvislosti a nežil ještě před pár lety v prostředí, kterému diktovali společenský rámec žáci Zvěřiny a Mádla, mohl by Monitor považovat ze docela samozřejmý víceméně „spotřební“ časopis, zasahující od kultury do politiky, od středu doprava, takový, který by mohl v převažující české liberální kultuře od katolíků čekat. Jak je však tato samozřejmost nesamozřejmá! Mimo jiné je dokladem toho, že „oficiální“ linie, kterou držel na arcibiskupské židli skoro dvacet let sedící kardinál Vlk, žila a žije jen z vůle mocných, a že ze stejné vůle doposud žije stejně laděná teologická fakulta, že sekce pro mládež je stejně umělým útvarem jako i jiné sekce, a že zkrátka platí to, co v Čechách není nic divného, „život je jinde“.
Nezávisle na institucionální podpoře tu existuje dost silná skupina, která je schopna dát dohromady myšlenkové zázemí, redakci a prostředky na vydávání, která má dostatečné čtenářské okruhy, dopisovatele, mezinárodní vazby… najednou je tu něco nečekaného, reálného. Na první pohled není časopis myšlenkově příliš konzistentní, snadno lze identifikovat zájmy toho či onoho autora, které rozhodně dohromady nevytvářejí žádný „libý akord“, je to však zcela jiné čtení než Katolický týdenník, především v tom, co zde nenajdete. To, co tu není, totiž k RC Monitoru přivádí jeho čtenáře.
Není tu rozvařená „pozitivní“ nálada, se kterou je blbost vydávána za křesťanskou pokoru, ve které je slabost prezentována jako vlídnost, ve které kdejaké selhání a nedostatek odvahy vydáván za projev mírumilovnost atd. A především chybí tu jistý velmi konkrétní prvek, dostatečně jasně identifikovatelný téměř všude okolo – ono spřažení s „pokrokovými“ představami o vývoji. Sem tam lze v textech zde publikovaných nalézt myšlenkové závislosti na některých skrytých východiscích „pokrokového“ myšlení leccos není promyšleno a z nedostatku příležitostí nahrazuje jeden liberalismus druhým (společenský ekonomickým) atd. Ale v převaze manipulativní novinové a publicistické produkce jde o pohlazení na duši.

Není to zde otevřeně řečeno, a čtenáři jako by to ani nechtěli slyšet, ale mezi Katolickým týdeníkem a Monitorem je velký rozdíl. Katolický týdeník občas připustí mírný nelad, nejasnost. Monitor žije ve světě, ve kterém všichni vědí o podstatné trhlině v myšlení, o trhlině, která se nevykládá, které se nevěnuje žádná velká pozornost, která je okázale ignorována jako by šlo o zacelený šev. Po „Dopisu varhaníků“ a všem, co následovalo, se mohl kdekdo přesvědčit, kudy vedou ty či ony hranice v rámci mapy katolického myšlenkového prostředí – a kde stojí převážná většina těch, kdo jsou kreativní a nebo alespoň aktivní. Je výborné, že Monitor není v takové situaci osamoceným zjevem, podobné naladění přináší také Radio Vaticana a spousta dalších webů působících v nejrůznějších zájmových okruzích.
Je ale otázkou, jak se k tomuto stavu vztahovat, jak mu rozumět. Není to resignace, protože oba světy vystupují, jako by druhá strana prakticky „nestála za argument“, není to „příměří“, spíše jako by tu vedle sebe žily dva světy, které z nějakého důvodu konstatují svojí nekompatibilitu, ale nic víc. Nepokoušejí se jí překonat, nepokoušejí se toto hranici ani vzájemné rozdíly popsat. Přesto tu ani zdaleka nejde o nějakou rovnováhu nebo jakékoli vzájemné „vyvažování“. Jedna ze stran, ta „historicky optimistická“ se totiž prezentuje jako výraz oficiální linie, má institucionální podporu, ta druhá se formuje jako svého druhu „paralelní polis“ – a časopis typu Monitor je toho výrazem. A důkazem je, jak se vyhýbá tématům, která by ono „žití vedle sebe“ mohla narušit. Na druhou stranu tato paralelní polis není nijak persekuovaná a část zde působících aktérů jako by žila dvojím životem, pokud se na institucionalizovaných strukturách podílí.

„V Čechách to bylo vždycky trochu divné“ napadá mi, když se k tomuto stavu snažím nalézt nějaký obecnější komentář. Ale to je možná jen proto, abych se takovým „vždycky“ mohl vzdálit od otázky „co s tím, jaké jsou vůbec možné trajektorie, co se dá očekávat?“ Duch vane, kudy chce, na jedné straně tedy s pokorou přijměme to, co bude. Na druhou stranu se do budoucnosti rozvrhujeme, a tak si musíme vytvářet strategie, cíle, způsoby, jak jich chceme dosahovat. Je nejvyšší čas se o takových strategiích a způsobech jejich dosahování začít bavit.

V jedné variantě lze očekávat, že se rozum prosadí, vyznavači pravdy a lásky, rovnosti a bratrství (toho humanistického ráje na zemi) tváří v tvář realitě vymřou, Bůh jim tu jejich bezhodnotovou svobodu „omaže o hubu“. Tato varianta je svůdná v tom, že bychom sami nemuseli nic dělat, ale je asi nereálná. Je jen reversem chiliastické resignace (může-li konec světa nastat každou vteřinu, nač se starat, čím budu v zimě topit).
Zcela jiná varianta spočívá v přesvědčení, že rozdíly a vzdálenosti se budou zmenšovat, že cokoli lze vyřešit bez katarzí, bez konfliktů, bez zklamání těch, kdo měli a mají ambice, a hlavně bez pokání. To je také svůdná varianta, hezky korektní, ale zjevně nereálná. Raději se tedy podívejme po nějaké rozumné variantě: třeba po takové, ve které budeme předpokládat, v souladu s větou uvádějící tento článek, že se postupně budou formovat obecně sdílené základní myšlenky, vytvářející kostru a pozadí tohoto prostředí. Pokud bude i nadále zachováno „rozdvojení“ české katolické intelektuální scény, pak bude třeba v rámci této „paralelní polis“ formovat a ustavovat další pevnější struktury – např. nějaký fungující think tank, vydavatelství, struktury zajišťující vzdělávací příležitosti, vyvažující nepřijatelně liberální universitu atd. A nebo dojde k nějakému konfliktu, katarzi?

Schůdnější a pravděpodobnější mi připadá varianta první, už proto, že hierarchizované struktury mají již delší dobu pěstovanou a hluboce myšlenkově propracovanou metodu „mrtvého brouka“. Vychází z přesvědčení, že ve světě je podstatné to, co je medializováno. Tak jako v jistím smyslu platí goebelsovské „stokrát opakovaná lež se stává (společensky akceptovanou) pravdou“, tak dnes platí o čem se nemluví, na co se nereaguje – to neexistuje“. Ale opravdu je to tak, že pár nadšenců, kteří s nasazením svých sil snaží hledat cesty k druhým, jsou „jen“ zanedbatelnou hrstí písku pod koly mocných, kteří určují směr?

Monitoru proto přeji hodně vnímavých čtenářů, a především takovou redakční radu a kruh autorů, kteří by dokázali postupně zpevňovat a sjednocovat svoje myšlenková východiska. Lidi přesvědčené, že podstatné není to, co vzniká v manipulaci, ale to, co je založeno v aktuálním rozhodování, odpovědnosti a napření. Lidi, kteří se ptají „co mám dělat teď a tady“ nikoli v pragmatické otázce ve snaze dosáhnout úspěchu, ale v otázce – modlitbě.