Spolupráce mezi teologií a vědou?

Róbert Sarka vychází ze tří tezí, které formuluje na úvod svého článku:
1. Věda je sice autonomní, ale stává se hrozbou, jestliže jedná bez přihlížení k etickým či náboženským principům
2. Pokud nebude přihlížet k těmto principům, může se stát ideologií
3. Věda a teologie ale mohou spolupracovat jako spojenci bez toho, aby navzájem ztráceli svoji vlastní identitu.

Z toho můžeme rekonstruovat, jak Sarka chápe vědu jako cosi, co má vlastní identitu, avšak pokud ztratí vazby na (nějaké etické či náboženské?) obecnější principy, stává se hrozbou a může se stát ideologií. To je vymezení, které může vzbudit podiv, ale zkusme ho pro začátek jako pracovní přijmout. I tak nám naskakuje celá řada otázek.

I.
Jak se to stalo, že se věda může stát hrozbou? Co to je v její povaze nedostatečného? Jak je založena, že se může stát ideologií? Autor konstatuje, že předpokladem pro vědecký rozvoj (kde se tu vzal tento posun od statické vědy?) je určitá teologická vize přístupu ke světu, odbožštění přírody, víra v racionální poznatelnost světa, chronologické vnímání času a konečně – vliv teologické racionality na vědu. Mnohé je jen načrtnuto, samá otázka, ale ani zde bychom se ještě neměli „zaseknout“. Křesťanské myšlení otevřelo vědě prostor k tomu, aby „byla sama sebou“, aby mohla pomáhat ve zmírňování utrpení (?) a ukázala slávu a moudrost Stvořitele.
Klíčová tu je biblická citace „Ale ty jsi vše uspořádal s mírou, počtem i váhou“ . A tady už je nutné se zastavit u zdánlivé samozřejmosti, s jakou je text interpretován. Ukazuje tato citace na „racionální poznatelnost světa“? Ne jistě. Z kontextu (doporučuji přečíst „celé“ – Kniha Moudrosti, kap. 11) je jasné, že je to výraz Boží mírnosti, umírněnosti. Do jaké hloubky je toto uspořádání „proniknutelné“ lidským rozumem, se z textu nedozvíme – rozumíme jen vnějšímu obrazu, tomu, co by se mohlo zdát podivné, totiž Boží dobrotě a z ní vyplývající jakési vyváženosti světa, který nás „nesežere“, který na první krizi neztroskotá. Může to být chápáno i jako výzva, abychom se i my stali umírněnými a uspořádávali své věci s mírou, počtem i váhou – tj. abychom měřili, vážili, počítali. Základem, ve kterém byla věda propuštěna, aby se „starala o své věci“, nebyl předpoklad poznatelnosti světa, ale předpoklad, že k umírněnosti patří také měřit, vážit, počítat. Křesťanské myšlení světa dalo vědě prostor, aby se podílela na tom, co je umírněné, pomáhala hledat umírněnost, přiměřenost. A je pochopitelné, že ke konfliktu došlo v okamžiku, kdy věda takové vymezení popřela a počala tvrdit svoji autonomii. Křesťanské myšlení (nikoli teologie) od počátku drželo a nebo alespoň mohlo držet rozdíl, mezi universem, stvořením jako předmětem myšlení (vč. teologického myšlení) a mnohem užším předmětem „věd o světě“, tj. oborem toho, o čem je vhodné shromažďovat poznatky, co je vhodné měřit, vážit a počítat.
A v tomto okamžiku a na tomto půdorysu je nutné odmítnout všechny pokusy postavit vědu a teologii „vedle sebe“. Věda je specifický způsob myšlení, jenž je omezen na přesně popsané postupy a nástroje, vědy jsou zasazeny do celku myšlení, které využívá člověk ve všech jeho polohách aby dosáhl moudrosti. Předmětem přírodních věd je dnes to, co lze počítat, pořádat a měřit, předmětem myšlení obecně a poznávání obecně je stvoření (universum). Teologie je jednou z forem takového obecného myšlení – je to věda o Bohu a jeho vztahu ke stvoření, jeho působení v rámci stvoření atd. Nejobecnějším rámcem ve vztahu ke světu je pak přiměřenost moudrosti.
V rámci celku myšlení (a moudrosti) se pak jeví spor nebo spojenectví mezi vědou a teologií čímsi banálně dílčím. Autor navíc zanedbává, že se tu nejedná jen o tuto dvojici, ale nejméně o trojici – teologii a její předmět, matematiku a její předmět a přírodní vědy a jejich předmět – přičemž tato trojice se ve svých předmětech velmi liší a jde nalézt jen omezené průniky. Kromě toho se zde neřeší problém filosofických ne-metafyzických disciplín, které dnes jako „společenské vědy“ de facto upadly do polohy věd přírodních a namísto takových témat, jako je morálka, ctnost, myšlení atd., se jejich předmět zredukoval na to, co je měřitelné a převoditelné na schémata popsatelných vzájemných vztahů entit. V autorově podání je zkrátka vztah „vědy“ a „teologie“ zmatečný.

II.
To, že je otázka na vztah mezi teologií a vědou tak zjevně „špatně rozvržena“, jistě něco znamená. Nejde tu vlastně o otázku zástupnou, na které autor řeší něco zcela jiného, jednoduššího? Podle všeho ano. Jde o to, jak se vyrovnat se situací, ve které se vědy „vytrhly“ z vymezení, které jim dalo křesťanské myšlení. Vraťme se tedy o kousek zpátky.
Křesťanské myšlení vytváří rámec, ve kterém má „svět“ svoji nepominutelnou roli co do svého ustavení, je stvořený a člověk je stvořením jako jeho součást, ale zároveň je v nějakém ohledu „jiný“, je obrazem Božím, má schopnost ba dokonce úkol pojmenovávat a vládnout (spravovat svět). A je k tomu také vybaven schopností „vyznat se“ ve světě. Může se rozhodovat a nepotřebuje k tomu žádné „síly“ (magické síly), zprostředkující mezi ním a Bohem. Atd. V okamžiku, kdy se myšlení „postaví na vlastní nohy“, tj. když vezme tento vztah ke světu jako něco samozřejmého, něco, co není třeba zakládat, objeví se problém. Člověk může využít všechno to, v čem je obraz Boží, všechny schopnosti, které má vzhledem ke stvoření – aniž by si uvědomoval, že to nejsou schopnosti samozřejmé, že to nejsou samozřejmá východiska.
To, o čem je celý článek a k čemu má směřovat protiklad teologie a vědy, je podle všeho založeno na sporu o výklad východisek myšlení. Na jedné straně je zde výklad, že jsou to východiska samozřejmá, člověk prostě má schopnost poznávat a poznané systematizovat – a na druhé straně je zde výklad, podle kterého je schopnost poznání založena metafyzicky, bez metafyzického resp. teologického výkladu se v porozumění vlastnímu myšlení neobejdeme.

III.
Přeformulujeme-li tedy z těchto předpokladů autorovu otázku, a vycházíme-li přitom z metafyzické pozice, dostaneme asi toto znění: je možné nějak efektivně spolupracovat, a nebo jinak, najít společný předmět, s těmi, kdo popsaná východiska ve vztahu ke světu považují za samozřejmá a přírodní vědy chápou jako jediný a vrcholný nástroj rozumu? Samozřejmě že lze najít takovou podobu odpovědi, která bude kladná a přitom vymezí pole „kontaktu“ tak, aby nedocházelo k posunům významu a k deformacím. Ale je otázka, zda to bude přijatelné pro ty reprezentanty vědy, kteří chápou svoje činění jako cosi, co je založeno „absolutně“. Autor podrobně rozebírá různé možnosti relací mezi „vědou teologií“ – dá se z nich odvodit, že mezi takovými „nekompatibilními“ vědci budou i mnozí z vědců „věřících“. Zejména pokud jejich křesťanství je „individuální, ne-metafyzické“.
Je třeba se snažit „mluvit“ i s vědci, ale je také třeba říci, že vědy mohou říci o světě jen „něco“. Svět je poznatelný v té míře, jak je nám to dáno, a přírodní vědy nám mohou leccos o světě říci, ale nikdy se nemohou vztahovat k celku světa, protože ten není identický s jejich předmětem zkoumání. Je to možná pro někoho objev, ale celek světa se nedá složit z předmětů jednotlivých věd, ani z nejbizardnějších mezioborových studií. I na tom by se mohli alespoň ti inteligentnější zarazit a znovu ohledat východiska založení vědy.

IV.
Než toto téma opustíme, je třeba se věnovat ještě jedné námitce, a to zdá se specificky české, která je součástí velmi agresivní prezentace vědy, jejíž předmět je poznatelný jako fyzikální celek, kdy je kladeno rovnítko mezi stvoření a předmět fyziky. Je to bizardní. Nejzaujatější obhájci tradičních metafyzických konceptů jsou zároveň obhájci „vědy“, spojují se s fyziky jakéhokoli vyznání, jen aby zpochybnili cokoli, co by někam kladlo „hranici poznatelnosti“ hmoty. Samozřejmě s tichým předpokladem, že předmět fyziky (hmota-energie) se pro ně rovná Stvoření. To jistě není „jen tak“, podle nich se zde hraje o hodně, o samu Evropu a její myšlení, o racionalitu, která by se mohla ztratit, rozpustit v iracionalitě atd. Z vnějšího ohledu je to samozřejmě celkem snadno dešifrovatelné. Metafyzikové, jejichž myšlení je vázáno na tomistické koncepty, si jen těžko dovedou představit, co by si počali bez „vědy o světě“, co by si počali bez fyziky, za kterou je jejich „meta (fyzické)“ hájenství. Co by si počali s konstatováním, že je třeba se stále znovu a znovu vracet k východiskům myšlení. Nevěří moudrosti srdce, věří rozumu, bojí se, že se zpochybněním konceptu vědy (novověké vědy, založené na statickém chápání světa jako předmětu přírodovědy, fyziky) by došlo i ke zpochybnění jejich statického systému metafyziky.
Jejich strach a zanícenost, s jakou obhajují neobhajitelné, snad vychází z přesvědčení, že jsou poslední obhájci pravdy, snad vychází z nedostatku sebedůvěry – nevím. Ale ať je jejich motivace jakákoli, nelze než konstatovat, že novověká věda je od oné biblické přiměřenosti, citované v Knize moudrosti, hodně daleko. A je od něj hodně daleko právě ve fyzice jako vědě zaměřené na zkoumání specificky pojatého předmětu, který lze měřit, vážit a interpretovat řečí matematiky, ale bez vnějšího kontextu. Tento předmět fyziky není stejným předmětem, jako ten, který skrze svoji moudrost pořádá Bůh, není totožný svět se světem, ve kterém jsou „všechny vlasy na mé hlavě spočteny“, se světem, ve kterém žijeme.
Ti, kdo vsadili na tuto identitu, jsou přinejmenším přisleplí a škodí ostatním v orientování se v této problematice možná víc než ti, kdo záměrně mlží.

V.
Na závěr se ještě musíme vrátit k autorovým výchozím tezím i závěrům, ke kterým dospěl – a které jsou v některých ohledech v rozporu s tím, co zde prezentujeme.
Autor, snad v nedostatku jiné argumentace, hledá soulad mezi intellectus a ratio, přihlašuje se tedy k tomu, že jeho vlastní východiska jsou blízká tomistickým, do nich ale zapojuje také intuici, celostní a existenciální zážitek atd. Zjevně nedostatečné východisko se tady snaží nějak rozšířit, aby mu poskytovalo dostatek prostoru, ve kterém může dospět k tomu, že intellect a ratio si neodporují, protože směřují od fragmentárního poznání k celostní vizi(!). Atd. To ho vede k celé řadě protimluvů, např. že teologie potřebuje vědu, aby se vyhnula pověrám a nevědeckým pohledům na skutečnost atd. Není divu, že celý patetický závěr vede k vyústění, že budoucnost lidstva bude záviset na spolupráci mezi teologií a vědou. Můžeme souhlasit s tím, že věda musí v jednom okamžiku dát prostor metafyzice a teologii, ale u toho se nedá skončit. To je začátek.
Třetí autorův vstupní předpoklad, že totiž věda a teologie mohou spolupracovat, aniž by ztratily svoji identitu, se ukázal jako nedostatečný. Vědy a teologii je nutno zasadit do obecnějšího kontextu křesťanského myšlení, je třeba nově založit metafyziku tak, aby byla přiměřeným zarámováním vědy v rámci křesťanského myšlení – a pak samozřejmě provést přiměřené aktuální teologické zhodnocení a výklad.To celé však stejně nestačí k tomu, abychom věděli jak moudře jednat.