Tomáš Špidlík: Vědy – umění – náboženství
Zdá se, že název i podtitul knihy „Vědy – umění – náboženství, protiklad nebo soulad“ pochází od někoho jiného než od Špidlíka. Kniha je totiž o něčem jiném, o kráse vnímané jako umění a o moudrosti srdce. Nevypadá pravděpodobně, že by takovou otázku jako je „protiklad nebo soulad?“ tento autor vůbec položil, natož dal do podtitulu své práce. To ale není tak důležité.
Hned na začátku je čtenář postaven před zásadní rozvrh: Na otázku „jsme schopni poznat pravdu“ totiž nepadne žádná jednoznačná odpověď. Špidlík s odkazem na východní prameny ukazuje, že slovo pravda není nějak „pevné“, v různých jazykových oblastech se jeho význam pozměňuje, posunuje. Od „solidnosti“ a „důvěryhodnosti“ hebrejského jazykového prostředí, přes „neskrytost“, „zjevnost“ řeckého k latinskému „ověření“ a nakonec slovanskému „věření“, „jistotě“. A navíc Špidlík ukazuje: Evropa zvolila postup, který v pojetí pravdy preferuje rozum ve vztahu ke světu, ale tím se dostala do potíží, když chce mluvit o bytí Boha, a do podobných potíží, když chce mluvit o individuu, o lidské osobě, která se vztahuje k Bohu. Neboť se neumí ptát na osobu a její přirozenost.
Po těchhle kapitolách jsem byl zvědavostí bez sebe, asi jako každý reflektující čtenář: co z toho Špidlík odvodí, co bude následovat? Trochu mě zklamalo, že nic. Dobře, ještě nějakou chvíli jsem se při čtení kojil nadějí, že si tu autor vytváří několik základních analytických vstupů a syntéza přijde později – než jsem pochopil, jak málo pozorným jsem byl čtenářem.
Špidlíkovi přeci nejde o takto prvoplánovou syntézu, protože v té by musel upřednostnit jedno před druhým, vzít zavděk jednou z řečí, která se nabízí, svým způsobem se „vrátit na Západ“. Jde mu o ztotožnění pravdy se životem, chce vědomě vstoupit do odlišné tradice, jak ji připisuje východním Slovanům. Jde sice o interpretaci autorskou, sestavenou pro čtenáře myšlenkově „jednoduchého“ „Západu“, ale to nijak nesnižuje Špidlíkův krok, ani kdyby šlo zcela o jeho vlastní re-interpretaci východní tradicie. Od Špidlíka se nedozvíme „jak to je“ se světem, protože právě takové pojetí „formální“ pravdy světa ho vůbec nezajímá, jeho hlavním cílem je ukazovat, zpřítomnit nám myšlenkové prostředí jiné, kde otázky tohoto typu nemají smysl a ani to nikomu nechybí.
Právě proto ho také těžko může zajímat, jestli mezi vědou, uměním a náboženstvím je „soulad nebo protiklad“. Zabývá se poznáním proto, že způsob myšlení o světě se projevuje ve výpovědích, ve způsobu, jak je co sdíleno. A po celou dobu je třeba si podržet vědomí, že tu nejde jen o „alétheia“, neskrytost poznaného, jak jsme se to naučili pod vlivem moderní filosofie. Nejde o to, co je v hebrejském smyslu „důvěryplné“, co je z hlediska latinského „ověřené“ a z hlediska východních Slovanů „prožité“ srdcem. V posledku přeci jde o to, jak společně mluvit o Bohu a také jak mluvit o tom, že máme ve světě svoje poslání. Právě v tomto ohledu jsou čtenářsky cenné Špidlíkovy vlídně sarkastické poznámky na adresu metafyziků aristotelského střihu, kteří se nikdy nevzdají své „jediné“ pravé pravdy a svých sylogismů, jim tak drahocenného nástroje. Na druhou stranu právě tady je hranice, za kterou se dá ukázat i na jedno z omezení Špidlíkem představovaného myšlení.
Špidlík je až příliš závislým na východní interpretaci evropského myšlení, a zejména na Solovjevově kritice západní filosofie. Je veden nárokem „celistvosti pravdy“, která nemůže být jen pravdou rozumu: „Musíme dát slávu (tj důležitost) věčnému životu, který je pramen každého jiného života, jím žije každé stvoření, od života věčného bere všechno život podle své schopnosti... Život Boží převyšuje, oživuje a chrání život.“
Může nám to být blízké, ale to neznamená, že se můžeme přestat ptát. Máme to číst tak, že po škrtnutí metafyziky jako jednostranného (a v něčem deficientního) projevu řeckého myšlení jsme odkázáni na to, že základní pojmy, se kterými chtě nechtě musíme pracovat (jako je např. osoba), nejde v posledku vyložit bez teologické interpretace?
Ale problém osoby přeci není jedinou věcí, která nás vzhledem k modernímu a postmodernímu „rozumu“ současnosti trápí. Celistvost pravdy jako „poslední cíl“ máme „v srdci“ – snad ano, ale i kdybychom pravdu takto chápali, pak po cestě k ní je třeba překonat řadu stupňů – tedy překračovat další a další vrstvy nekomunikativity, neschopnosti mluvit spolu o stvoření. Jedno z takových témat je řeč o skutečnostech, o kterých nemáme a nemůžeme mít evidenci jako o „věcech světa“ a „dění světa“. Metafyzika snad potřebuje několik podstatných odkazů na teologii, aby byla vnitřně vyvážená, ale i bez nich je možné ji systematizovat jako obecnou rovinu poznatků a principů, které lze chápat jako „oprávněné“ a tedy nějakým způsobem nesporné. A nemusí být založené jen v řecké „neskrytosti“ (která vyžaduje hermeneutiku) nebo v aristotelských substancích. Už samo tvrzení o tom, že osoba je pouhým rozumem nepoznatelná, je tvrzení ve své povaze metafyzické. Předpokládá, že máme schopnost rozpoznat, co je a co není poznatelné (a to není nic neproblémově světského).
Špidlík se zastavuje u toho, že existuje napětí mezi lidskou přirozeností a osobní svobodou, postuluje přednost osoby před přirozeností a odvolává se přitom na Trojici: to je klíčová teze. Ano, založení osoby v Trojici, jak je Špidlík používá, je přesvědčivé, ale co to znamená pro nevěřícího? Že jeho myšlení je odkázáno k vnitřní rozpornosti a neúplnosti?
Jistě, pokud bychom neměli Trojici, byli bychom poslední nešťastníci, hodní politování, v tom jde parafrázovat Pavla, který takto píše o vzkříšení. Špidlík ukazuje, že jím interpretovaný základ stvoření umožňuje vyložit celé dějiny a svět jak smysluplný celek. Ale je to „dostatečné“? Nevíme. Svým prožíváním vztahu s Bohem chce Špidlík nahradit to, co by se po právu mělo nazývat metafyzikou, protože to je vědění o věcech, o kterých ve světě a ze světa nemůžeme mít přímou evidenci. A Špidlík dokazuje, že o těch pojmech, které jsou podstatné pro porozumění osobě, jako jsou svoboda, láska, krása atd., přímou evidenci mít nemůžeme. Jsou to tedy pojmy metafyziky? Pokud ne, jaké jsou to pojmy, když mluvíme mimo obor teologie?
Špidlík ukazuje na jednotu světa, ale to, že jde udržet jednotu světa, neznamená, že zároveň odkrýváme všechna tajemství stvoření. Část věcí, o kterých nemáme ve světě evidenci, je prostě rozumu skrytá proto, že dosud není v řeči pojmenovaná, není dostatečně „ukázaná“ ve smyslu alétheia, snad se ve světě zjevuje, ale není vnímána jako solidní, jako to, co postojí, co může kdekdo „dosvědčit“. A právě takové „slabé“ pravdy spolukonstituují poslání člověka ve světě, právě díky takovým skutečnostem je možné říci s Benediktem XVI. i Špidlíkem, že pro každého má Bůh připraven zcela osobní úkol (poslání, povolání).
To vše může být buď nutný důsledek teologické úvahy o Trojici, a nebo také „dobrá zpráva“, teze, kterou křesťan přináší spolu s evangeliem. Ale může to být též výrok metafyziky, která umí konstatovat, že nás něco (v osobním smyslu) přesahuje a my že se jako nezastupitelné subjekty vztahujeme k tomuto přesahu.
Diskusi o metafyzice, kterou je nutné se Špidlíkovým dílem vést, jsme zde jen naznačili, na dvou místech poodkryli.V každém případě na podněty Špidlíkova díla bude možné reagovat ještě dlouho a neměla by to být jen marginální záležitost, příležitostná kritika. Kde je KTF, kde jsou TT? A kde jsou autoři Distance?