Veřejné mínění a Skleněný kostel

I.
Veřejné mínění je prý to, co si lidé myslí, v širokém smyslu slova, nikoli nějak hluboce promyšleně; to, co si myslí a co zároveň alespoň v nějakém ohledu nekriticky sdílí. „Ale o čem?“ ptám se. Jde přeci o to, kam se zvenku zaměří pozornost. Jak a kam se položí návnada, po které lidé „skočí“. Veřejné mínění vyplodí téměř vždy témata typu „černá kočka“ a povedlo se to i Skleněnému kostelu.

Černá kočka přes cestu? Tomu nevěřím, říkám v odpovědi na položenou otázku, ale tím už přiznávám, že si všimnu, když mi přes cestu přeběhne černá kočka a tedy odlišuji černou kočku od jakéhokoli jiného zvířete, myslím o ní jinak. Závěr? Veřejné mínění reflektuje řadu magických prvků a to platí i o katolících. A není třeba, abych přemítal, zda by bylo dobré jít jinudy, a nebo čekat, až někdo projde. Ale rozumím vtipu, že „Mág ve snaze vyhnout se černé kočce vstoupil do vozovky a přejel ho autobus č. 13“. Už tím, že vím, také míním. Umím odpovídat na otázky po černých kočkách v tom smyslu, jak se tazatel ptá. Neodpovídám ve smyslu „co to má znamenat?“ nebo „proč záleží na barvě kočky“.
Veřejné mínění je konglomerát, něco, co vzniká ze spousty drobných detailů shrnutých v pytli nicoty, ze kterého se dá po příslušných úkonech podněcování, přesýpání, výběru a počítání statistik leccos vytáhnout. A to „vytahování z pytle na světlo Boží“ je na veřejném mínění moment nejdůležitější. Je to manipulativní „hrdlo“, veřejné mínění není to, co je uvnitř, veřejné mínění je to, co se vytáhne ven a vhodně zaobalí jako celek. To, co je venku, se pak představuje jako to, co je uvnitř. Výsledek? Katolicismus je v nějakém „podloženém“ tvrzení spojen s magií. Proč? Vím a přemýšlím o nespočtu věcí světa, jen nevím, kdo a proč vybral jako téma černé kočky.
Velký pozor na ty, kdo se odvolávají na veřejné mínění.

II.
Po pravdě mě veřejné mínění příliš nezajímá, pokud nehrozí, že vznikne davová psychóza, že lidé budou ve vypjatých chvílích podléhat náladám a vášním, pokud „nevládne ulice“. Je to projev elitářství? Myslím že ne, je to projev důvěry v racionalitu. Veřejné mínění podléhá okamžiku, podléhá aktualitě, lze s ním proto snadno manipulovat, jde jen o to dodat mu impulsy, materiál, obrazy, emoce… Mluvím raděj o myšlenkových konceptech. Ty se mohou mezi sebou dosti výrazně lišit, může jich být až neuvěřitelně pestrá škála. Myšlenkové koncepty mají větší či menší vnitřní logiku a konzistenci. Jejich nositel zpravidla předpokládá, že „má pravdu“, tedy že nahlíží věci ze správného (nebo aktuálně správného) úhlu, že jiné myšlenkové koncepty jsou více či méně chybné nebo neaktuální. Někdy je nezná, jindy se proti nim vymezuje. Ale to vše je příležitostí k růstu, protože by měl argumentovat, a k tomu je třeba se s jinými koncepty seznámit. Naproti tomu co s veřejným míněním? Má být nositelem nějaké hodnoty? Má se na něj brát „ohled“, „zřetel“? Proč? K čemu by to mělo být?
Setkávám se i mezi katolíky s názorem, že je třeba usilovat o vliv na veřejné mínění. My sami prý můžeme poskytovat nosné obrazy, cíleně vytvářet a podsouvat jednoduché teze, „formovat“ veřejné mínění. Můžeme používat stejnou strategii jako ostatní, obracet veřejné mínění „na svoji stranu“, proti něčemu co považujeme za nesprávné. Ale podle mne je to „zahrávání si“. Veřejné mínění nám může být někdy blízké, a pak jsme rádi a bereme to jako satisfakci, ale nikdy bych se tím nenechal příliš rozněžnit. Během chvíle může totéž veřejné mínění nabrat podobu volání „Ukřižuj!“ Veřejné mínění může kdykoli vygenerovat netoleranci, iracionalitu, zlobu.

III.
Přemýšlím o konceptech a zejména v tom, co se týká katolicismu a Církve. O tom, co Církev věří, by neměl být spor. V tom, co Církev učí, už samozřejmě mohou být různé akcenty, výklady, odlišnosti, dané rozdílnými východisky. Církev nikdy neukotvila nějaké jednoznačné myšlenkové schéma, které by se stalo součástí věrouky. I sebesilnější doporučení (např. tomismu) bylo jen doporučením s tím, že je dobré se ho přidržovat. Už proto, že jinak by se obratem (a oprávněně) ozvali ti, kdo se již od středověku drží jiného myšlenkového konceptu. A pak je tu praxe, mystická, spirituální, pastorální, misijní, sociální… A tady už jsou různé koncepty zcela samozřejmé, ba dokonce je tu mnohotvárnost a vícevrstevnatost chápána jako nesporné pozitivum a přínos. Tomu všemu rozumím. Ale odkdy je třeba zkoumat, jaké je veřejné mínění věřících katolíků?

Na stránkách webu Skleněný kostel probíhala anketa, jejímž cílem bylo zmapovat veřejné mínění – a považuji to nikoli za nějaký náhodný krok stranou, vychází to podle mne z celé koncepce tohoto relativně dlouhodobě působícího katolického internetového časopisu.

Veřejné mínění v církvi. Motivem k otevření ankety pro mě bylo narůstání antikřesťansky-xenofobních, pogromisticky nenávistných postojů vůči církvi ve společnosti: vidím je jen já sám? nezdá se mi to? je to opravdu vážné? máme se snažit s tím něco dělat? ptal jsem se nejdřív jen sám sebe.

Tak popisuje začátek ankety redaktor a duše Skleněného kostela František Schildberger. Autor mluví o veřejném mínění v církvi (uvnitř) a zároveň o vnějším nenávistném prostředí. Není jisté, jestli chce něco zjistit nebo si jen cosi potvrdit. Pak komentuje individuální odpovědi a přichází konflikt:
Největším šokem pro mě byl příspěvek Radomíra Malého; napsal: „Musím říci, že jako katolický křesťan se cítím v současné ČR hůř než v předchozím komunistickém režimu, a to přesto, že se nemusím obávat pánů soudruhů v tvídových oblecích, připravených v kteroukoliv denní či noční dobu zazvonit u mých dveří. Proč? Protože tenkrát průměrný český občan projevoval k mým křesťanským postojům podstatně větší sympatie než nyní.“

IV.
Odpovědi na otázky vycházely z konkrétních individuálních situací, ve kterých pisatelé reagovali na výzvy redakce. Čistě prakticky je třeba všem, kdo odpověděli, poděkovat, anketu seriozně vyhodnotit (jestli byla dobře zadaná a jde-li to tedy), a pak interpretovat její výsledky. Ale redaktor se vůbec nepokusil nějak vyložit poměrně důležité sdělení respondenta o pocitu, jaký má. Byl údajně šokován a dělí se o své pocity se svými čtenáři… Následně pak píše text plný velkých písmen, kdyby to v internetové verzi šlo, určitě by byl podtrhaný barevnými fixy:
Ukázalo se, že problém možná skutečně je ve společnosti, ale DALEKO VĚTŠÍ JE V NAŠICH ŘADÁCH, V NÁS SAMÝCH, V CÍRKVI. V mlčení prostých a pokorných, v mlčení vzdělaných a v podivných charakteristikách těch, kteří se cítí povoláni mluvit jménem věřících, ač nemají hierarchickou funkci: čím podnětnější a hlubší příspěvek v anketě, tím větší přemlouvání mě stálo, než je jeho pisatel či pisatelka napsali...
Mezi účastníky (ač jsem duchovní oslovoval) není nikdo s kněžským nebo jáhenským svěcením.
Problém vidím ve způsobu vytváření VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ V CÍRKVI. VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, JEHOŽ DŮLEŽITOST A POTŘEBNOST ZDŮRAZŇOVAL JIŽ PAPEŽ PIUS XII. PŘED SEDMDESÁTI LETY.

Není třeba dlouhého komentáře. Na individuálně popsaný pocit (v souladu s otázkou) reaguje redaktor se zlobou vůči těm, kdo se podle něj cítí být povoláni mluvit za ostatní. Kde to sebral? Z jím citovaného příspěvku nic takového nevyplývá.
Jde o učebnicový příklad konfúze, jednotlivé věty netvoří celek. Redaktor se cítí povolán poznat, který příspěvek je podnětný a hluboký, kdo z laiků „správě a hodnotně odpovídá“, redaktor rozumí „podivným charakteristikám“ (?) jiných, jejichž názory zřejmě odmítá jako nepřijatelné. Jde mu tedy o veřejné mínění? Nespletl se, vždyť se celou dobu tváří jako soudce? Nehledal spolupracovníky do redakce, souputníky, ty, kdo jsou ochotni mu napsat příspěvek podle koncepce jeho časopisu? Nebo měl o veřejném mínění předem svoje představy a nyní je zklamán? Tuhle úlohu je třeba resetovat. Došlo zde k havárii.

V.
Není mým cílem roznést na kopytech chybujícího redaktora, vysmát se regionálnímu středovému katolickému časopisu. Ale jde o téma, které se na stránky Skleněného kostela nedostalo náhodou a které po sobě zanechalo hořkost. V prvních dvou částech tohoto článku jsem věnoval značný prostor tomu ukázat, proč se od veřejného mínění distancuji – je to metamorfující, zneužitelný abstrakt. Otázka veřejného mínění v Církvi je podle mne na hlavu postavená. Zdánlivě „bohulibě“ zkoumáme veřejné mínění a působíme na něj, ale o co ve skutečnosti jde? Vytvářet mediální obrat? Pro koho? A komu v tomto obrazu nasazujeme oslí uši?
Nejde přeci o to argumentovat veřejným míněním (o to se např. pokusili odpůrci dopisu varhaníků), jde o to argumentovat vnitřní logikou a správností konceptu, který ti či oni lidé jsou schopni zformulovat a sdílet, kterému rozumí, a který je jasně hodnotově a obsahově ukotven. O postojích se nehlasuje, postoje se zaujímají. A kde se nediskutuje, tam nemá smysl argumentovat nějakým neurčitým „veřejným míněním“. Připusťme, že jsou témata, o kterých je dobré veřejně mluvit, a formovat tak postupně jakýsi širší konsensus – tomu lze rozumět a připusťme, že se to dost často neděje, že nám to chybí. Ale veřejné mínění? Nemůže v tomto smyslu být žádným argumentem ani cílem.

Časopisy zpravidla okázale zkoumají veřejné mínění, protože se snaží veřejné mínění formovat ke svému obrazu, formují ho právě otázkami na různé „černé kočky“. Neříkám, že je to případ Skleněného kostela, toto téma je jistě širší, ale Skleněný kostel a jeho redaktor do této pasti spadli. Spadli do ní relativně snadno, protože jistá afinita k takové zkratce tu je patrná.