Kde začít?

Odehrávají se divné věci a celá řada lidí už cítí, že podstatné je najít nějaké „středové“, rozumné stanovisko, dostatečně jednoznačné, ale přitom přiměřené tomu, v čem reálně žijeme.
Řešíme problém jakési schizofrenie, v něčem je nám blízké konzervativní myšlení tradicionalistů, ale víme, že tudy cesta nevede. Je důležité, že jsou zde, ale asi s mnohými sdílím přesvědčení, že bych nechtěl žít ve společnosti, ve které by rozhodovali o tom, co se má a nemá dělat. Jsme v pasti, do které nás dostalo moderní myšlení, a domnívám se, že postmoderna se svou dekonstrukcí nám v tom může být nápomocná. Je to podivně provokující myšlenka? Proč ne.
Nikdy jsem příliš nechápal, jak mohou lidé brát tak vážně „vývojové teorie“ člověka. Na základní škole jsem ještě s nadšením kreslil postupně se napřimujícího šimpanze a neandrtálce, obkresloval to pěkně z učebnice do sešitu, ale brzy potom se mi to nějak zkomplikovalo. Stále jasněji vidím, že základní myšlenkovou chybou v samých základech myšlení o člověku je představa, že „člověk“ je „druh“. Tedy ne ve smyslu „druhý“, ale ve významu „živočišný druh“. Že člověk je obecný pojem, se kterým se dá pracovat, aniž by tím byl míněn jeden konkrétní jedinec. Jistě můžeme pracovat s pojmem lidstvo, jak jinak vzhledem k dějinám, s pojmem Církve jako „lidu“ atd. – ale v těchto pojmech se obsahu dobíráme shrnutím individuí a problémy nastanou téměř okamžitě, kdy nám při jejich používání konkrétní „bližní“ zmizí z očí.
„Lidé“ obecně je pojem, se kterým mám ty nejhorší zkušenosti. Zkusme používat slovo „mnozí“ a uvidíme, jak se nám začne mnoho věcí řadit jinak, než jsme zvyklí. Klíčové v této věci je, že ačkoli jsme v mnohém zcela závislí na druhých (mnohých), od okamžiku narození až po pohřeb, před Bohem stojíme každý sám za sebe. Každý z nás je osobou tak, jako je vůči nám Bůh osobou. V tomto smyslu „lidé“ nejsou a nemohou být živočišným druhem a většina z toho, co máme v tomto pohledu zaseto v hlavách, je koukol. Živočišný druh „člověk“ je spekulativní, prázdný pojem a vůbec se jím nemusíme zabývat: rázem se vše ukáže v docela jiném světle.
Nemusíme považovat sama sebe za „nadpřirozené zvíře“, jak psal Vercors a jak to bylo „v kursu“ v době začínající postmoderny. Samozřejmě tu zůstane velká část otázek, týkajících se života člověka s druhými, ale budeme-li dost obezřetní, nikdy už nemusíme spadnout do abstraktního myšlení, ve kterém se nám ti druzí ztratí, ve kterém zapomeneme, že každý člověk je obrazem Božím. Rázem nemusíme řešit, do jaké míry jsme „organismem“, přírodninou s vyvinutou schopností sebereflexe, se schopností jakéhosi „sebepřesahu v transcendenci atd. Prostě začneme tam, kde jsme se „našli“, kde jsme se začali ptát. Že jsme tím řadu „problémů“ nechali stranou? Nakonec se ukáže, že možná vůbec nejsou tak důležité, jak se nám to snažili namluvit.
Je dobré „začít tam, kde jsme se našli“, a právě z tohoto východiska pak můžeme ocenit něco z toho, do čeho nás staví postmoderní dekonstrukce institucí, hodnot, řeči. Útok, jehož záměrem je destruovat, může být v něčem osvobodivý. Bůh využije i ty největší vzpoury proti sobě k cílům, které směřují k jeho oslavě. Postmoderna přichází s tezí, že ve své „samotě“ má každý svůj vlastní přístup ke světu, svoje paradigma, svojí pravdu. Postmoderna ukazuje, zdánlivě paradoxně, že každý z nás se nějak „nachází ve světě“, a to doslova – prostě si uvědomuje, že se tu našel. A my můžeme ocenit, že v jistém smyslu je tento důraz na individualitu a svobodu člověka obrovskou výzvou a příležitostí. Ne že bych v souvislosti s tím ztratil ze zřetele, že instituce jsou nutné, souhlasil s demontáží Církve atd., ne že bych souhlasil s mravním relativismem, hodnotové pole je v jisté míře dané desaterem a novozákonním poselstvím spásy atd. Ale teprve po rozpadu moderního myšlení můžeme naplno pocítit výzvu, abychom vzali vážně, že jsme jako osoby plně odpovědni za to, co děláme, že jsme odpovědni Bohu a že Bůh má s každým člověkem svůj vlastní záměr, staví před něj individuální budoucnost, na kterou se můžeme jen ptát a modlit se, abychom ji dokázali přijmout a neselhat.
Individuální – osobní nemůže být předmětem žádné normy, žádné statistiky. Jsme osvobozeni od pevných sociálních rolí, jsme osvobozeni od měšťáckého formalismu, můžeme za sebou nechat společenské třídy, determinace, veškerou příčinnou podmíněnost. Každý z nás sám za sebe si může klást otázku „co mám dělat“ ve svobodě, která je v dějinách nevídaná. Každý z nás je svoboden vůči všem, kdo vyhlašují „jak to se světem je“ a tedy „co se musí“. Nic se nemusí. Ale o to větší máme odpovědnost.
Postmodernita ukázala prázdnotu všeho, co vyplývalo z vědění o „lidech“ jako druhu. Aleluja. Moderna a potom postmoderna ukázala prázdnotu toho, co vyplývalo ze společenského postavení člověka jako něčeho „daného“ – a v tom je velký přínos moderního a postmoderního myšlení: a tak jsme postaveni před docela zásadní otázku: jak máme nově chápat pastýřskou roli Církve, nyní, kdy konečně jsme stádo skládající se z jednotlivých svobodných osob?
A jak na druhé straně v postmoderním světě ukázat, že existují danosti, které souvisí s člověkem jako takovým, s osobou, s jejím postavením vzhledem k Bohu? (A to je pravá „radostná zvěst“!) Jak v této náhlé prázdnotě odkazovat na základní danosti, které osobu v jejím rozvoji nijak neomezují, naopak, poskytují jí nutnou oporu? Postmoderna nám v tomto smyslu může pomáhat v odporu vůči novoosvícenství, vůči manipulaci „korektností“, vůči novému diktátu otroctví a společenské podřízenosti. Resp. jinak: novoosvícenství se snaží využít postmodernu, protože kalkuluje s jejím rozkladným účinkem. V jistém smyslu nám to může být k smíchu.
Středověká reflexe člověka byla velmi hluboká, ale byla nutně navázaná na společenskou realitu té doby, beznadějně do svého výkladu člověka pojala status quo společenských struktur jako cosi neměnného. My se k ní můžeme v mnoha ohledech vracet pro inspiraci, ale pro porozumění člověku ve vztahu k druhým je pro nás přímo nepoužitelná. Naším hlavním úkolem je ukázat, že každý z nás může vnímat svůj život jako aktuální jednotu, že můžeme zapomenout na „vrstvy vědomí“, na „potřeby“ a mechanismy psychiky: každý z nás je jednotou a vše, co doposud používáme jako „popis skutečnosti“, jsou jen způsoby, jak se dá porozumět (více či méně vhodně) tomu nebo onomu aspektu našeho života. To, co je reálné, je jednota našeho já, které je otevřené Bohu: jde tedy o to, abychom se ve smyslu této jednoty pokoušeli co nejvíc Bohu otevřít – sklonit se před ním a přijmout to, co nám dává, vnímat to, k čemu nás (každého osobně a zvláštně) směruje, vede.
Máme zvláštní příležitost sledovat dramatické a do jisté míry děsivé divadlo, ve kterém se kolem nás rozpadají formy světa, jazyka a myšlení, ve kterém se mění kulisy světa. Zavazuje nás to.
Přinejmenším dílčím úkolem pak pro nás je to, na co opakovaně ukazuje Benedikt XVI.: postmoderna nás osvobozuje z celého nánosu marností, které o člověku a společnosti nashromáždily společenské vědy. To ale neznamená, že bychom měli resignovat na vlastní racionalitu. Naopak. Nerozumné bylo to, co se jako „věda“ tvářilo, a přitom bylo jen podivnou statistikou, která ztratila vazbu na jednotlivé. Rozumné je naopak to, co vychází z odpovědnosti osoby za sebe i druhé a také za řeč, skrze kterou sdílíme a kterou popisuje svět jako stvoření.