Encyklika Fides et ratio

Již na jaře jsem požádal některé přátele a známé ve svém okolí, aby napsali článek o této encyklice do Revui Trivium. Považoval jsem ji za nedoceněnou a ačkoli není žádné výročí (byla vydána před 14 lety), i za aktuální vzhledem k problémům, které řešíme. Shodou okolností jsem se ve zcela jiném okruhu kontaktů dostal do sporu právě o to, jak encykliku chápat, a tak toto „speciální“ a obsahově jednotně zaměřené číslo vzniklo dříve, než avizované číslo věnované mlčení (to je rozpracované a vyjde později). Protože nemám souhlas ke zveřejnění diskusí vedených mimo časopis a protože mi oponenti v této diskusi odmítli napsat do Revue Trivium svoje příspěvky, je toto číslo strukturováno tak, že po následujícím textu, který je tvořen částí staršího rozsáhlejšího textu Štěpána Filipa OP, uvádí čtyři články, de facto polemiky se čtyřmi typy oponentů. V nich obhajuji svůj přístup k encyklice FeR a ukazuji na chyby v přístupech tradičních metafyziků, logiků, analytiků jazyka a samozřejmě všech, kdo se snaží relativizovat pravdu a schopnosti rozumu.
Článek od Černého je příkladem další možné polohy – víceméně teologicko-spekulativní, celek je pak doplněn komentářem k tomuto článku a shrnutím reakce těch, kdo byli vyzváni k napsání článku.

Pro úvod tedy jen krátké seznámení s encyklikou Fides et ratio: vydal ji papež Jan Pavel II., ale již v době vydání bylo zřejmé, že jejím hlavním inspirátorem a autorem je tehdejší kardinál Ratzinger. Ten se k tématu encykliky za svého pontifikátu již nevrátil – zřejmě nepovažoval za nutné k dokumentu cokoli doplňovat. Jeho zájem o vyvážený vztah mezi rozumem a vírou je známý, k jeho tématizaci využil své příležitosti oslovit politiky, akademiky atd. Stejně tak je znám jeho ne zcela kladný vztah k těm, kdo nadmíru propagují staré středověké metafyzické systémy, ve kterých není mnoho místa pro člověka jako aktuálně jednající osobu a dějiny jako dynamický proces.

Encyklika je značně obsáhlý text, který se k problematice rozumu a víry vrací z mnoha ohledů, odkazuje se na starší dogmatické texty atd. – ale v jednom nedá žádnou možnost jiného výkladu: pravdu je třeba hledat. Je třeba proti všem relativistům obhajovat pravdu jako téma, které je dostupné našemu rozumu, nemůžeme se ale odkazovat na žádný již existující „set“ pravd o světě. Pravdy víry jsou rozumné a předpokládáme, že žádné pravdy o světě nemohou být popřením těch pravd víry, které Církev hlásá. Pokud se takový rozpor někde jeví, je třeba napnout všechno úsilí rozumu na to, aby se taková situace vyjasnila, odstranily se mylné vstupy, které k nesprávnému závěru vedou.
Rozum, který hledá pravdu, musí vycházet ze světa, ve kterém existuje dobro a zlo, ve kterém kromě mýlky existuje také lež: Musí vycházet ze světa, který má své dějiny, ve kterých to či ono teprve přichází ke slovu a je nutné hledat význam toho. Atd.

Předpokládáme, že čtenář tohoto čísla Revue Trivium v lepším případě text encykliky dobře zná, v ještě lepším případě pak (i přesto, že jí už četl) si tuto encykliku ještě jednou projde. Pro jistotu však uvádím několik vybraných citací encykliky Fides et ratio (kurzíva), které ilustrují můj výchozí postoj a které jsem použil v předchozích diskusích.

Rozum se snaží (vstup)

(Nesmí se však zapomínat, že zjevení je plné tajemství.)
(Rozumu, který se snaží o pochopení tajemství, přicházejí na pomoc znamení přítomná ve zjevení.)
(Prvním pravidlem je, že musí počítat s faktem, že lidské poznání je pouť bez zastávky.)
(v životě člověka je mnohem více pravd, jimž prostě věří, než těch, které získává osobním poznáním – naproti tomu - věřit není nic jiného, než v myšlení souhlasit)
(člověk se nachází na cestě - lidsky měřeno - nekonečného hledání: hledání pravdy a hledání osoby, které by se mohl svěřit)
(Církev nepředkládá nějakou vlastní filozofii, ani nedává přednost nějaké zvláštní filozofii na úkor druhých.)
(Žádná historická forma filozofie si nemůže legitimně dělat nárok, že by obsáhla celou pravdu, ani že je plným vysvětlením člověka, světa a vztahu člověka k Bohu.)
etc.

Hned na začátku encykliky je věta, která zcela odpovídá mému postoji – otevřeného lidského hledání pravdy:
(cesta během staletí) vedla lidstvo, aby se postupně setkávalo s pravdou a konfrontovalo se s ní. Toto putování se odehrávalo a nemohlo být ani jinak - na horizontu osobního sebeuvědomování: čím více člověk poznává skutečnost a svět, tím více poznává sám sebe ve své jedinečnosti, a zároveň před ním stále naléhavěji vyvstává otázka po smyslu věcí a samotné jeho existence.
a dále:
Zavazuje ho, aby hlásalo pravdy, které s jistotou poznává, i když si je vědomo, že každá dosažená pravda je vždy jen etapou na cestě k plné pravdě, která se ukáže při konečném zjevení Boha.

Vyplývá mi z toho, že před námi stále nově a aktuálně vyvstává otázka, která nás přesahuje: po smyslu věcí a samotné existence, a že každá poznaná pravda je pravdou odpovědi na aktuální otázky, které si klademe.
Zcela v duchu toho, jak přemýšlím a argumentuji, se zde odkazuje k pravdě:
Tak je možné navzdory dobovým změnám a pokrokům ve vědění poznat jádro filozofických poznatků, jejichž přítomnost je v dějinách myšlení stálá. Pomysleme třeba jen na principy sporu, účelnosti, příčinnosti, jakož i na pojem osoby jako svobodného a inteligentního subjektu a na jeho schopnost poznat Boha, pravdu, dobro; pomysleme kromě toho na některé základní mravní normy, které jsou všeobecně sdíleny. Tato i jiná témata ukazují, že bez ohledu na myšlenkové proudy existuje souhrn poznatků, v nichž je možno zahlédnout jakési duchovní dědictví lidstva. Jako bychom stáli před jistou implicitní filozofií, jejíž principy zná každý člověk, i když jen obecně a neuvědoměle. Tyto poznatky, právě proto, že je sdílí téměř všichni, mají být společným bodem, kde se sbíhají různé filozofické školy.

Pokud tedy dobře rozumím, nezbožšťuji např. princip sporu, někdy jistě užitečný. Zcela v souladu s encyklikou na princip sporu pomýšlím. Ale není součástí vyznání víry.

Tato encyklika je jednoznačně míněna jako
„zaměření pozornosti na tuto zvláštní činnost rozumu“,
tedy nikoli odkazem na to, že člověk je trvalým držitelem nějakých pravd.

K porozumění problémům moderní filosofie je opět nutno číst širší kontext:
filozofické zkoumání (se) snaží rozvíjet existenciální, hermeneutické či lingvistické úvahy, pro něž základní otázka pravdy lidského života, existence i Boha zůstává cizí. Proto se vyskytují u současného člověka, a to nejen u některých filozofů, postoje všude rozšířené nedůvěry k velikým poznávacím schopnostem člověka. S falešnou skromností se člověk spokojuje s částečnými nebo prozatímními pravdami, aniž by se pokoušel klást radikální otázky po smyslu a posledním základu lidského, osobního a společenského života. Krátce řečeno: zanikla už prostě naděje, že na takové otázky lze dát definitivní odpovědi.

Spokojenost s částečnými pravdami tu není dána do protikladu k „drženým úplným pravdám“, ale do protikladu k naději, že takové otázky lze klást. Snažím se takové otázky klást.
Jsem přesvědčen, že přitom postupuji v souladu s encyklikou:
Filozofie, která má velkou odpovědnost formovat myšlení a kulturu tím, že neustále vyzývá lidi, aby hledali pravdu, musí s velkým nasazením znovu získat své původní povolání.
Není zde totiž řečeno, že bychom se měli vracet ke starým formám a obsahům. Myšlení (hledání odpovědí, včetně těch zásadních) je totiž úkol, nikoli něco přímo spojeného s vírou:
Víra, jež se zakládá na Božím svědectví a je podporována nadpřirozenou pomocí milosti, je skutečně jiného řádu než je filozofické poznání. To se totiž opírá o smyslové vnímání, o zkušenost a pohybuje se jen ve světle intelektu.

Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy.

Encyklika obsahuje řadu „krásných výzev“, uvedu jednu, kterou obzvláště ctím:
Metafyzika umožňuje pevně založit pojem osoby na základě její duchovní přirozenosti … Kdekoli objeví člověk něco, co odkazuje na absolutno a transcendenci, tam se mu otevírá výzva k metafyzické interpretaci věcí: v pravdě a v kráse, v mravních hodnotách, v osobě druhého, v samém bytí, v Bohu. Na konci tohoto tisíciletí nás čeká velká výzva, abychom totiž dokázali uskutečnit přechod od jevu k jeho základu, který je tak naléhavý a nezbytný.