Ježíš Kristus jako Vykupitel lidského rozumu

Štěpán Filip OP se ve své starší práci zabývá encyklikou FeR „tradičním“ způsobem, tj. ukazuje, že není něčím „revolučním“, že navazuje na předcházející dokumenty magisteria, encykliky Jana Pavla II., ale též Pia IX., Lva XXIII. a na druhé straně ukazuje souvislost i s konstitucí II. vatikánského koncilu Gaudium et spes.

Z jeho textu vyjímáme (pro velký rozsah této práce) pro Revue Trivium jen jeden motiv, nicméně pro nás jde o motiv podstatný: pokud je zde tematizován rozum jako „objektivně vykoupený“, vztahuje se to k tomu, co je věřeno, k obsahu víry, nikoli k pravdám, jaké lze vyslovovat o světě.
Tak citovaný text vhodně doplňuje ne-teologické zaměření ostatních článků v tomto speciálním čísle Revue Trivium. Nás zajímá subjektivní stránka věci, neboť důraz klademe na to, co lze chápat jako výzvu a úkol, před který nás encyklika staví, protože se jako křesťané máme postavit převládajícímu trendu, který vychází ze skepse vůči pravdě, vůči snaze hledat pravdu jako základnímu poslání člověka. Na pravdu nelze resignovat a pravdu musíme hledat: i s tím, že víme o „subjektivním vykoupení“ rozumu, přijmeme-li slovník tohoto textu, že ve spojení s vírou může být náš rozum v tomto tázání a v této své ambici pokornějším a odvážnějším zároveň.

Výňatek z textu uveřejňujeme se souhlasem autora.

Ježíš Kristus jako Vykupitel lidského rozumu podle encykliky Fides et ratio
PhDr. Štěpán Martin FILIP OP, Th.D (Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc), část

4. Podstata vykoupení lidského rozumu

Doposud jsme se zabývali předpoklady pro řešení našeho problému, jak je Kristus Vykupitelem lidského rozumu: jejich poznání je jistě dobré a vhodné, nicméně zůstávají pouze předpoklady. Opřeni o ně musíme nyní vstoupit do samého srdce naší otázky. Základní text pro odpověď na ni představuje 76. článek encykliky, který je zasvěcen křesťanské filozofii, neboli „filozofické spekulaci pojaté v živém spojení s vírou”.1) I když se zde mluví o filozofii, můžeme to plným právem rozšířit na celý lidský rozum, protože samotná Fides et ratio představuje filozofii jako nejvyššího představitele lidského poznání.2)

a) Subjektivní vykoupení lidského rozumu
V 76. článku se poukazuje na dva aspekty křesťanské filozofie: na subjektivní, týkající se samotného rozumu, a na objektivní, týkající se obsahu jeho poznání. Můžeme následně hovořit o subjektivním a objektivním vykoupení lidského rozumu.
Co se týká subjektivního vykoupení, encyklika píše o „očištění rozumu vírou“3) a pak ho vysvětluje následujícími slovy:

Víra jako teologální ctnost zbavuje rozum přílišné sebedůvěry, k níž filozofové bývají pokoušeni […]. Filozof pokorně sbírá odvahu, aby zkoumal otázky, které by obtížně dokázal vyřešit, kdyby nebral v úvahu poznatky přijaté ze zjevení.4)

K těmto slovům můžeme ještě připojit to, co se na jiných místech Fides et ratio říká o „lidském významu Božího slova, které činí člověka lidštějším“5), a o skutečnosti, že rozum „se pomocí, kterou poskytuje víra, stává jistějším a bystřejším.“6)
Vidíme tedy, že subjektivní vykoupení lidského rozumu spočívá v tom, že Pán Ježíš Kristus lidský rozum prostřednictvím daru víry očišťuje od přílišné sebedůvěry (negativní smysl) a činí ho pokornějším, odvážnějším 7), jistějším a bystřejším, zkrátka více skutečně lidským (pozitivní smysl).
Také tato nauka Fides et ratio navazuje na učení encykliky Aeterni Patris, která píše, že „jas božských pravd“ lidskému rozumu „nic neubírá na důstojnosti, nýbrž naopak přidává na ušlechtilosti, bystrosti a pevnosti.“8) Tatáž encyklika ještě obecnějším způsobem říká: „[…] je daleko od pravdy myslet si, že přidané světlo víry ruší či umenšuje sílu rozumu, nýbrž ho spíše zdokonaluje a rozmnožením jeho schopností činí způsobilým pro vyšší věci.“9)

b) Objektivní vykoupení lidského rozumu
Co se týká objektivního vykoupení lidského rozumu, 76. článek encykliky uvádí následující:

[…] zjevení předkládá některé pravdy, které jsou sice rozumově poznatelné, ale rozum by je nikdy nepoznal, kdyby byl odkázán jen na vlastní síly. Patří k nim otázky jako pojem osobního Boha, svobodného a stvořitele, která měl takový význam pro rozvoj filozofického myšlení, a zvláště pro filozofii bytí. Do této oblasti patří také skutečnost hříchu, jak se ukazuje ve světle víry, která pomáhá, aby byl filozoficky správně položen problém zla. Také pojem osoby, která se pokládá za cosi duchovního, je zvláštností víry: křesťanská zvěst o důstojnosti, rovnosti a svobodě člověka měla nepochybně vliv na filozofické myšlení moderních filozofů, V novější době jev třeba připomenout, že byl poznán význam, který má i pro filozofii dějinná událost; ta je středem křesťanského zjevení. Není náhodou, že dějinná událost se stala základem filozofie dějin, která je jakoby novou kapitolou lidského hledání pravdy.10)

To, co jsme právě citovali, můžeme ještě doplnit tím, jak Fides et ratio vidí zdroj inspirace pro filozofii v první kapitole konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes11): ta je „jakýmsi souhrnem biblické antropologie”12), v němž „se pojednává o hodnotě lidské osoby stvořené k Božímu obrazu, je zdůvodňována její důstojnost a nadřazenost celému stvoření a je ukazována schopnost transcendence, kterou má rozum člověka.“13)
Vidíme tedy, že lidský rozum je Božím zjevením povzbuzován, „aby prozkoumal cesty, o nichž neměl ani tušení, že by se po nich mohl vydat“14), a tak „objevuje nové a neznámé oblasti“15). Tento pozitivní smysl objektivního vykoupení lidského rozumu můžeme ještě doplnit - obdobně jako v případě subjektivního vykoupení - o jeho negativní smysl, který spočívá v ochraně před omyly. Encyklika učí: „[…] když se rozum pohybuje mezi […] dvěma póly - Božím slovem a jeho hlubším pochopením -, je téměř držen a jakoby veden, aby se vyhýbal cestám, jež vedou mimo zjevenou pravdu a nakonec mimo pravdu vůbec“.16)
Na závěr této části můžeme tudíž říci, že objektivní vykoupení lidského rozumu spočívá ve skutečnosti, že Pán Ježíš Kristus lidský rozum prostřednictvím daru víry chrání před omyly, poskytuje mu mnohé podněty a otevírá nové horizonty.
Také v tomto případě nechybějí odkazy na dřívější učení magisteria. Máme zde především krátké, ale hutné vyjádření konstituce Dei Filius: „víra osvobozuje a chrání rozum před omyly a obohacuje ho mnohostranným poznáním.“17) Tato nauka I. vatikánského koncilu byla připravena učením blah. Pia IX., který v encyklice Qui pluribus učí, že „víra osvobozuje rozum od každého omylu a obdivuhodně ho osvěcuje poznáním božských skutečností“18), a pak širším způsobem vyložena v encyklice Aeterni Patris.19) Papež Lev XIII. v ní píše, že „křesťanská víra, která se opírá o Boží autoritu, je nejjistější učitelkou pravdy; ten, kdo ji následuje, není ani polapen osidly bludů, ani zmítán vlnami nejistých domněnek.“20) A pak připojuje slavnou větu, která je i jedním z hesel významného tomistického časopisu Revue thomiste: „Quapropter qui philosophiae studium cum obsequio fidei christianae coniungunt, ii optime philosophantur.“ – „Proto ti, kdo spojují studium filozofie s poslušností křesťanské víře, jsou nejlepšími filozofy.“21)

Viděli jsme, že v obou aspektech vykoupení lidského rozumu působí Kristus prostřednictvím daru víry. Můžeme ještě rozlišit a upřesnit, že v případě subjektivního vykoupení se jedná o víru, kterou sv. Tomáš Akvinský 22) a teologická tradice nazývá fides qua creditur (víra, kterou věříme), neboli o vlitou ctnost naklánějící k souhlasu se zjevenou pravdou, a v případě objektivního vykoupení o vírou označovanou jako fides quae creditur (víra, v kterou věříme), tj. o obsah Božího zjevení.

Poznámky:
1) «[…] meditatio […] philosophica quae vitaliter cum fide coniungitur.» FR, n. 76: s. 63-64 (čes. vyd.: s. 75). Srov. J. GARCÍA LÓPEZ: «La “Filosofía cristiana” en la Fides et ratio», Scripta fulgentina, 1999, a. 9, n. 1 (17), s. 141-150, nyní in: ID.: Fe y razón. Pamplona: Servicio de publicaciones de la Universidad de Navarra, 1999 (Cuadernos de Anuario Filosófico. Series universitaria, n. 88), s. 80-94; M. CODINA: «¿Qué es pensar en unión vital con la fe?» In: J. ARANGUREN – J. J. BOROBIA – M. LLUCH (eds.): Fe y razón: I Simposio Internacional «Fe cristiana y Cultura contemporánea». Pamplona: EUNSA, 1999, s. 421-427.
2) Srov. FR, n. 3: s. 7 (čes. vyd.: s. 8): «Multiplices sunt facultates quibus uti potest homo ut veritatum cognoscendarum foveat progressionem […]. Inter has philosophia eminet […].» («Člověk má mnoho možností podporovat pokrok v poznání pravdy […]. Mezi nimi vyniká filozofie […].»)
3) «[…] fides purificat rationem.» FR, n. 76: s. 64 (čes. vyd.: s. 76).
4) «Ut theologalis virtus, ipsa rationem a nimia confidentia exsolvit, ad quam illecebram facile philosophi inclinant […]. Humiliter animum colligit philosophus ut quasdam quaestiones tractet, quas difficulter explicare valet haud consideratis Revelationis elementis.» Ibid.
5) «[…] humana […] significatio Dei verbi, quod humaniores reddit homines.» FR, n. 102: s. 84 (čes. vyd.: s. 99).
6) «[…] securior acriorque fit propter adiumentum quod fides ministrat.» FR, n. 106: s. 86 (čes. vyd.: s. 102).
7) Srov. hlubokou úvahu o současné pokoře a odvaze rozumu od J. L. ILLANESE: «Fe y razón, filosofía y teología: Consideraciones al hilo de la Fides et ratio», Scripta Theologica, 1999, vol. 31, fasc. 3, s. 787-790.
8) «[…] divinarum veritatum splendor […] nihil de dignitate detrahit, sed nobilitatis, acuminis, firmitatis plurimum addit.» AeP: n. 66.
9 «[…] tantum abest, ut superaddita fidei lux intelligentiae virtutem extinguat aut imminuat, ut potius perficiat, auctisque viribus, habilem ad maiora reddat.» AeP: n. 52.
10) «[…] lucide quasdam exhibet veritates Revelatio, quas tametsi attingere potest ratio, nunquam tamen easdem repperisset si suis unis viribus innixa esset. Hoc in rerum prospectu quaestiones ponuntur, veluti notio Dei personalis, liberi et creatoris, quae ad philosophicae cogitationis progressum tantum pondus habuit, potissimum quod spectat ad philosophiam respicientem «esse». Ad hanc provinciam ipsa peccati realitas quoque pertinet, quemadmodum ipsa fidei lumine manifestatur, quae quidem operam dat ut quaestio de malo congruenti ratione philosophice ponatur. Persona quoque, quae veluti spiritale quiddam consideratur, est peculiaris fidei proprietas: dignitatis christianus nuntius, aequalitatis ac libertatis hominum procul dubio vim habuit in philosophica cogitata, quae recentiores philosophi pepererunt. Ad propiora tempora accedentes, id memorare debemus quod agnitum est momentum quod induit etiam pro philosophia historicus eventus, christianae Revelationis culmen. Non casu ille cuiusdam historiae philosophiae factus est cardo, qui veluti novum veritatis humanae inquisitionis caput exhibetur.» FR, n. 76: s. 64 (čes. vyd.: s. 76).
11) GS, nn. 12-22: s. 1034-1044.
12) «[…] anthropologiae biblicae […] quasi compendium […].» FR, n. 60: s. 52 (čes. vyd.: s. 62).
13) «[…] de humanae personae valore agitur, quae ad imaginem Dei creata est, eius dignitatis et praestantiae prae ceteris creaturis ratio affertur atque eius rationis transcendens facultas ostenditur.» Ibid. Srov. GS, nn. 14-15: s. 1035-1036.
14) «[…] ad explorandas semitas, quas sola ne suspicatur quidem se illas decurrere posse.» FR, n. 73: s. 62 (čes. vyd.: s. 74).
15) «[…] novos et inexspectatos attingit fines.» Ibid. Cfr. FR, n. 21: p. 22.
16) «[…] agendo […] intra duas res - Dei verbum scilicet altioremque eius cognitionem - rationem paene percipi et quodammodo gubernari, ut semitas illas vitet quae extra Veritatem revelatam eandem perducant ac, tandem, simpliciter extra ipsam veritatem […].» FR, n. 73: s. 62 (čes. vyd.: s. 74).
17) «[…] fides vero rationem ab erroribus liberet ac tueatur eamque multiplici cognitione instruat.» DF, kap. IV: n. 3019.
18) «[…] fides vero rationem ab omnibus erroribus liberet eamque divinarum rerum cognitione mirifice illustret […].» BLAH. PIUS IX.: Encyklika Qui pluribus (9. 11. 1846). In: DS, n. 2776.
19) AeP: n. 67, cituje doslova výše uvedené tvrzení DF.
20) «[…] fides christiana, cum Dei auctoritate nitatur, certissima est veritatis magistra; quam qui sequitur, neque errorum laqueis irretitur, neque incertarum opinionum fluctibus agitatur.» AeP: n. 66.
21) Ibid.
22) Srov. např. Super De Trinitate, pars 2, q. 3, a. 1, ad 4.