O čem je Revue Trivium

„Napiš to na stránku“, řekla mi kamarádka, když jsem ji začal něco vysvětlovat. „Třitisíce znaků bez mezer. Jinak to nikoho nezajímá“. Hájil jsem se, že šest až deset tisíc znaků je dobrý redakční záměr a kratší články nemohou rozvinout složitější témata, aniž by to byla schémata. Přišla mi ta dvě slova vtipná, ale nebylo s kým diskutovat. Utekla. A tak jsem to zkusil:

Bylo nebylo, před dávnými lety, chodil jsem do školy s Petrem, Pavlem a Jidášem. Pak jsme se scházeli u nás doma a u stejného stolu seděli Michal Semín a Martin Putna. Mluvili jsme o životě. Byla doba, ve které bylo všechno možné, ale pohádkové doby jsou tytam a já nemohu napsat „jestli nezemřeli, mluví tam o životě dodnes“. Kdepak. Je doba, kdy mi nedělá problém mluvit s Michalem S., protože je to můj dávný přítel, a nedělá mi problém mluvit s Martinem P., protože je to můj dávný přítel. Každý z nich má svou pravdu a ta pravda je rozděluje. Analyzoval jsem proces, ve kterém se Michal Semín stával stále semínovatější a Martin Putna stále putnovatější. Nepovažuji sám sebe za toho, kdo by je měl soudit. Jen se snažím ukázat, v čem z mého pohledu dělají chyby, jak a v čem se oni sami dostávají do polohy, která zahání do kouta druhé i je samé.

Píšu pro ty, kdo nejsou poslední spravedliví, pro ty, kdo nežijí v samotě pulsující řeči. Velká většina lidí je normální, jenže normalita je až příliš často jen zakotvenost a z přístavu není vidět celý obzor. Proto si mnozí neuvědomují, jak je s jejich normalitou manipulováno, jak jsou zdánlivě samozřejmé věci nesamozřejmé a naopak, jak je řada samozřejmých věcí zapomenuta, ignorována. Ve filosofii, společenských vědách, právu, hudbě… To nejde změnit ze zabezpečených pozic, nejde to změnit, pokud nevykročíme ze světa, ve kterém se řeč vzdálila od toho, co má označovat; ale neměli bychom vykračovat zkratkami do jednoho z nabízejících se extrémů. Michal a Martin – jeden s kopím a jeden v bílých vločkách zahalujících vše, co má hrany.
Revue Trivium přináší nejrůzněji zaměřené články, které mají společného jedno – jsou to dílčí pohledy na jeden svět, svět, který se nerozpadá na kaleidoskop navzájem nespojitých střípků, svět, který je stále týž. Jsou to pohledy na svět, které používají stále stejnou řeč. Nezajištěnou? Víc žijeme, než jsme, jsme otevřeni spíš budoucímu než minulému – a je třeba rozumět tomu, co se děje a nespočívat v překonaných konstrukcích toho, co bylo a nezřetelně přitom kňourat, že „nerozumíme tomu, kam to svět spěje“.

Značná část lidí se sotva ve světě rozkouká, a pak už si jen chce potvrzovat, že se „zabydleli dobře“, celý život si snáší argumenty pro svoje dávné rozhodnutí zajet do nejbližšího přístavu. Jiní se projíždějí v pobřežních vodách, aby byli na dohled pevnině. Revue Trivium by pro ně mohlo být výzvou, že se dá vyjet dál, na širé moře. Ne do prázdna, ne na hlubinu – lodník nepřemýšlí o hloubce, pokud nehrozí, že uvízne na mělčině.